TOPlist

Odkud jsme, kdo jsme, kam jdeme

Reklama


Řecko je na kolenou, a to přitom nezazněl jediný výstřel. Dnešní bandité nepotřebují maskáče a samopaly, stačí jim saka, kravaty a počítače plné virtuálních peněz.

Řecko hýbe Evropou. Nebo Evropa Řeckem. A není to jedno? Potřebujeme ještě nějakou nezávislost? K čemu? Kde jsou nějaké naše hodnoty, které nás spojují a skrze něž se vymezujeme vůči okolnímu světu? T.G. Masaryk říkal, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. To je pěkné, ale které to jsou? Masaryk říkal: „Ježíš, ne Cézar“. My však často říkáme „Ježíš ne, Cézar!“ Možná se něco změnilo. Možná jsme se tak trochu ztratili v místě i času.

Odkud jsme

Navazujeme na tradice našeho národa. Kdo neskáče s námi, není Čech. Na tom se občas shodneme, zvláště při hokeji když hrají „naši“. Když hraje Sparta se Slávií, už se neshodneme, vzduchem létají nadávky. Když to dobře dopadne. Když ne, tak létá něco tvrdšího, z čehož jsou přinejmenším boule na hlavě. Jinak je toho málo, na čem se shodneme a co máme společného. Ono také naše dějiny jsou plné mýtů, jelikož je sepisovali často pohádkáři, kteří si ovšem říkali a říkají, bůhví proč, historici. A my ty pohádky máme rádi. Proto se neshodneme a nemůžeme shodnout na okolnostech husitských válek, významu bitvy na Bílé Hoře či prospěšnosti samotného vzniku samostatného Československa v roce 1918. O významu Jana Husa ani nemluvě. Jeho heslo „Pravda Páně vítězí“ je pro nevěřící nesrozumitelné, a věřící v Krista zase dali nyní jako tenkrát přednost před vznešenou teologií realitě všedního dne. Husův požadavek chudé církve sice vypadá na papíře pěkně, ale bohatství má také své kouzlo, mínila asi většina současných českých křesťanských církví a sáhla po tzv. „církevních restitucích“. Společnost to samozřejmě rozdělilo a bude jí to rozdělovat již napořád. Jenom jednoho dne se někdo zase chopí osvědčeného hesla „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, vyhraje volby a milí křesťané se budou divit novému pronásledování doprovázejícímu zabavení majetku pomocí nějaké další pozemkové reformy nebo něčeho podobného. Šlo to za Masaryka před sto lety, půjde to i v budoucnu. Naše kořeny už nevidíme, naší historii nerozumíme, protože vítězí vždy pohled momentálních „vítězů“. Přerozdělení majetku je tak jen doprovázeno přeformátováním ideologie.

Kdo jsme

Jsme ovšem Češi. A Moravané a Slezané. Máme společný jazyk. Tedy téměř. Rozumíme si. Jenže jaksi jen na jednu stranu. Na druhou stranu si nerozumíme vůbec. Protože jsme nejenom Češi (a Moravané a Slezané) ale jsme také „pravičáci“ nebo „levičáci“. Dále se dělíme na příznivce knížete z TOP 09 a modrých strak z ODS. Na komunisty a demokraty. Tím to však zdaleka nekončí. Někteří pravičáci a někteří levičáci jsou proruští, jiní zase protiruští. Skoro všichni jsou proti uprchlíkům a dost dobrých Čechů (a Moravanů a Slezanů) takříkajíc napříč politickým spektrem je proti islámu. Ti si už chystají pro své odpůrce z řad „špatných Čechů“ šibenice. Kdo by totiž chtěl pohostit cizince ze zemí postižených hladem, válkou a dalším strádáním, není správný vlastenec, a přestože je Čechem, patří jako vlastizrádce na šibenici ZDE . Naše policie to musí nejdříve ovšem prozkoumat, zda na tom nebude něco protizákonného. Potom ihned začne „pomáhat a chránit“ jak jsme psali v článku Zbabělá policie . Ani tam ovšem rozdělení nekončí. Někteří z nás jsou proizraelští, většina však, i když se to raději neříká, bude asi protiizraelská. Podobně to bude se vztahem k USA. Nu, a to jsme do toho ještě nezamíchali náboženství a ateismus. Takže je otázkou, co nás vůbec spojuje, když nás kde co rozděluje. Spojuje nás jazyk, dále pak vlajka, hymna a snad nějaké další symboly, se kterými se ztotožňujeme. Bude to ale stačit? Nejsou to jen prázdné modly?

Kam jdeme

Jelikož jsme rozděleni a neshodneme se ani na výkladu minulosti ani současnosti, těžko budeme hledat společnou cestu. A nevíme-li kam jdeme, nedivme se, že tam nikdy nedojdeme. Cestu jsme vždy nakrátko jakoby zahlédli, zejména ve chvílích, kdy nám všem bylo ouvej, jako v letech 1938, 1968 a 1989. Vždy nám ta společná cesta však vydržela maximálně pár měsíců. Pak se vlády vždy chopili nějací vykukové, kteří ovšem byli z nás. To na Ukrajině už do vlády jmenují cizince. Možná už je to jedno. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Kam jdeme, stejně nevíme, protože nás nic podstatného nespojuje. Vlastně ano. Touha po prosperitě. Abychom se měli dobře. To je ta „mája,“ za kterou se ženeme. Americký sen na český způsob. Sen se to jmenuje velmi správně, protože s realitou nemá nic společného. Ve společnosti, kterou budujeme, vždy byli, jsou a budou ti nahoře a ti dole. Všichni prostě nemohou být bohatí. Kdo by seděl za pokladnou v supermarketu? Kdo by řídil autobus v dnešním vedru a kdo by čistil kanalizaci? Miliardář asi těžko. Možná jedině jako nějakou vtipnou reality show, ale jako každodenní chleba určitě ne. Občan a čtenář se tedy ptá: Co máme dělat? Kde je tedy návod, jak zjistit odkud jsme, kdo jsme a kam jdeme?

Zastavit se a rozhlédnout se

Abychom mohli jít někam a vědět kam, museli bychom nalézt jiné hodnoty, než jsme vyznávali dodnes. Jinak nás čeká dnešní osud Řecka, přinejlepším. Život bez naděje. Evropská unie se ukazuje jako projekt na počítání peněz, o které jde vždy až v první řadě. O lidi, o ty nikomu nejde. Nasycení, oháknutí, prosperující vládci financí nemají žádný recept, jak dát lidem naději. Hra skončila. Období slibů, ochotných půjček, prodejů na „strašně výhodný“ úvěr skončilo. Teď má otrokář otroky v hrsti. Důchodci jen čerpají, nic nepřinášejí, je třeba je ožebračit co nejvíce. O lidi přece nejde. Půjčky sjednané elitou a především pro elitu musí někdo splatit. Proto je třeba zrušit nebo alespoň co nejvíce osekat sociální jistoty. Jde tu o kurz, jde tu o HDP, jde tu rating, o lidi ne. Snad jen o ty, kteří mají nějaký vliv. Invalidní důchodci to tedy určitě nebudou. Řecko přivedla jeho a evropská elita společně na buben. Ochotně se půjčovalo, přichází doba exekucí. Mnozí naši spoluobčané takovou hrůzu už znají ze svého života. Rozdíl je v tom, že v případě státního bankrotu na vině není drtivá většina lidí, ale jen hrstka těch, co celou tragedii způsobila a které se celá záležitost prakticky nedotkne. V Řecku měli tu smůlu, že u moci byli ještě zkorumpovanější a bezohlednější lidé než v České republice. Ti naši navíc měli tu výhodu, že svojí chamtivost živili z privatizace, kdy prakticky za deset let prodali většinu státního majetku a ještě k tomu stihli vytvořit téměř dvoubiliónový dluh. Ten, jak je vidět, budeme muset asi někdy splatit, jinak se budou věřitelé zlobit a řádně nám, stejně jako Řekům, zatopí.

Co tedy dělat?

Sami toho mnoho nezmůžeme, nicméně měli bychom se připravit na jiný systém fungování společnosti. Přestat žít na dluh, přestože je život z úroků pro bankéře výhodný. Je třeba finančním čarodějům vyhradit jiné místo ve společnosti. Věřitelé musejí být zainteresováni na osudu půjčky a dlužníka. Věřitelé musejí být připraveni nést ztrátu. Není možné, aby stát jako Řecko nebo Česká republika kupoval na dluh zbraně. Těmi se důchodci nenakrmí. Řecko je na kolenou, a to přitom nezazněl jediný výstřel. Dnešní bandité nepotřebují maskáče a samopaly, stačí jim saka, kravaty a počítače plné virtuálních peněz. My možná budeme dobře vyzbrojeni proti afghánským bojovníkům, ale proti evropským, americkým a bůhví jakým bankám budeme bezbranní.

Již teď naše obsluha státního dluhu a výdaje na obranu převyšují každoroční deficit. Co tedy dělat? Neorientovat se výhradně na Západ. Diverzifikovat riziko, usilovat o soběstačnost. Přestat mentorovat Čínu, Rusko a další země a snažit se o spolupráci se všemi. Zamést si nejprve před svým prahem, usilovat o lepší společnost, a teprve potom s největší opatrností radit ostatním, co dělají špatně. Tahat nejprve břevno ze svého oka, abychom lépe viděli svět, který tak toužíme napravovat. Přihlásit se k heslu, na němž vyrostla naše civilizace – „co chceš, aby druzí činili tobě, čiň ty jim“. Mohou sice být spory o to, co by to mělo přesně být, nicméně některé věci jsou celkem nesporné. Kdo by chtěl být nezaměstnaným a pobírat almužnu? Ano, nějaké procento občanů jistě, ale přiznejme si, že 700 tisíc jich asi nebude. Právo na práci by tedy mělo být přirozenou součástí naší společnosti. Vždyť co to je za společnost, která tak velkou skupinu lidí, která se navíc ničím neprovinila, vystrčí mimo s tím, že je nepotřebuje? Že jsou pracujícími jen jako neužiteční trpěni? Je třeba společnost tvořit podle zájmů dolních 99 procent občanů a nikoliv podle horního vládnoucího jednoho procenta.

Změnit směr

Prosperitu a úspěšnost společnosti nelze měřit HDP, nějakým ratingem nebo průměrným příjmem. Je třeba pohlédnout, jak se žije těm posledním. Ostatně to by mohla být ona „Pravda Páně vítězí“. Ano, je třeba hledět jak se žije těm, kteří jsou v exekuci, v důchodu, bez stálého příjmu, v nemoci a jiné složité životní situaci. Naši bezdomovci nám ukazují naší skutečnou úroveň mnohem lépe než finanční zpravodaje. Úspěch nemůže být měřen podle příjmu, ale podle míry spolupráce a solidarity. Přestaňme kupovat noviny, jež nás jen drží v kruhu nevědomých otroků, kterým je možné nabulíkovat cokoliv. Omezme sledování televize, která dělá totéž. Toto a mnoho dalšího je možné udělat a proměnit tak komunitu, v níž žijeme. Neuděláme-li to, ocitneme se, tak jako už tolikrát v dějinách, v situaci, která se nám nebude vůbec líbit. Pak bude pozdě chtít se ptát…

Přejít do diskuze k článku 53 komentářů