Opravdu nejde o pravdu

Reklama


V dějinách světa byla historie velice často přepisována. Jestliže se přepisuje i dnes, tak to není vůbec nic neobvyklého, ba naopak, je to docela běžná praxe. Vítězové po každém převratu nutně potřebují upravit minulost dle své ideologie, dle svých ideových názorů. Takže se vůbec nepodivujme nad tím, že naše televize, noviny a vůbec sdělovací prostředky a „vědecké“ historické práce univerzit hlásají to, co hlásají. Bylo by naopak velice divné a zvláštní, kdyby hlásali něco jiného, třeba ideje minulého poraženého režimu. Bylo by přece přímo absurdní chtít po takovém Přemyslu Sobotkovi, aby hlásal sociální spravedlnost, nebo po Klausovi aby citoval Marxe, Maa či Cháveze. Naprosto marné by bylo žádat Bělobrádka, aby hlásal, že „dělník je hoden spravedlivé mzdy.“ To sice je v evangeliu, kde je i spousta dalších pěkných vět, třeba že „spíše velbloud projde uchem jehly než bohatec do království nebeského,“ ale přece nemůžeme chtít, aby pokrytci a farizeové citovali ony věty, ne tak, aby se jimi řídili. Copak můžeme chtít po Vondrovi, aby prosazoval mír, když je rozeným válečníkem? Sice má modrou knížku (tj. psychiatr mu napsal potvrzení, že to má v hlavičce trochu pošahané a že by tudíž ve společnosti vojáků mohl být pro své kolegy ve zbrani nebezpečný), ale jinak je velice schopný a velice ochotný posílat do prvních linií válečné fronty spousty osmnáctiletých mladíků, ba i dívky.

Náš ÚSTRk není také nic nezvyklého, takových institucí, samozřejmě pod jiným názvem, najdeme v historii bezpočet. Dokonce i Napoleon osobně dával instrukce k tomu, jak se má psát historie. Já vlastně proti dnešním sdělovadlům vůbec nic nemám, vždyť ony pouze plní zadaný úkol. Tak jak inženýr v továrně dostane za úkol vyřešit ten a ten problém, tak dumá a dumá, a když to vyřeší, dostane finanční odměnu. Zaměstnanci sdělovacích prostředků, historikové a filosofové jsou na tom úplně stejně – dostanou úkol a pokud jej splní, dostanou také zaslouženou finanční odměnu. Není v tom potřeba hledat něco jiného, a už vůbec ne nějaký vyšší mravní princip. Dokonce je mi jich i líto, neboť v době internetu mají s plněním zadaných úkolů velikánské potíže. Když něco napíší, co by ještě před takovými dvaceti třiceti lety bylo naprosto nezpochybnitelné, je v dnešní době okamžitě znevěrohodněno ba až přímo zesměšněno. Nemají to ti novinářští kluci a holky dneska snadné, holt ten internet zatím nelze zakázat. Zajisté by měli usnadněnou práci, kdyby byl internet zrušen, ale to, mám dojem, nehrozí. Nebo přece jen? Někteří by udělali lépe, kdyby se alespoň odmlčeli a tak se nezesměšňovali a neztrapňovali. Třeba u takového Fendrycha a Steigerwalda jsem za uplynulý měsíc nenašel jednu jedinou perličku a přitom před nedávnem ještě oba perlili ostošest. Asi si uvědomili, že proti internetu nemají šanci a tak raději mlčí. Těm ostatním, vzorový případ je Dolejší z BL a Martin M. Šimečka z Respektu, těm to ještě nedošlo a jsou čím dál více trapnější a tristnější. Kde jsou ty doby, kdy kníže mohlo pronést jakoukoliv hovadinu a nikdo si nedovolil ani zasmát se. Holt ty doby jsou už v nenávratnu. Přesto někteří touží po návratu oněch dob. Ani se jim moc nedivím, že si to přejí, to by se jim potom pracovalo jedna radost.

Taková katolická církev měla málem dva tisíce let monopol na pravdu. Jak se jí podařilo mít vždycky za každých okolností tak dlouhou dobu pravdu, či dokonce Pravdu? Církev katolická na to vymyslela originální metodu, kterou vlastně naši noví popřevratoví vítězové pouze bez jakéhokoli zdokonalení přejali, prostě ji převzali do nejmenších podrobností a návodů.

Musíme si ale odskočit na chvilku do historie a podívat se, jak se to církvi podařilo zařídit. V začátcích to neměla vůbec snadné a lehké, ale zvládla to. V té době, tedy v těch pár prvních staletích našeho letopočtu, neměla antická Římská říše konkurenci. Bylo to něco jako v nedávné minulosti USA, prostě to byli suverénní vládcové světa. Vládli všemu od Anglie přes Španělsko, Egypt až po Indii. Neporazitelné dokonale vyzbrojené legie. Neporazitelná říše! Nezničitelná! Věčná! A dokonce velice racionální, což se mi na ní líbí. Jejich „náboženství“, kterému se každý obyvatel v podstatě vysmíval, byl obyčejný polyteismus. Každé město, městečko ba i vesnice mělo svého boha, kterému se postavil chrám a kde se prováděly náboženské obřady. Ne všichni s oblibou chodí do hospody, takže se scházeli ve svých svatostáncích zasvěcených bohyni Artemis, Héře, Dianě či bohu Diovi a Merkurovi atd. atp. Ano i bohu Bakchovi, bohu vína (Dionýsos též Bakchos, lat. Bacchus), což byly spíše vinařské podniky a luxusní hospody. Takový chrám s příslušnými budovami (pozdějšími kláštery) a polnostmi okolo, to nebylo jenom tak lecjaké místo, klidně bychom mohli tvrdit, že to byly zárodky prvních bankovních domů. Tam se skutečně rozhodovalo o finančních záležitostech. V podstatě to měli jak my dnes, taky vstupujeme do banky s posvátným pocitem. Pro takového antického člověka, kdyby se ocitl v naší době a v nějaké naší bance, by to nebylo žádné překvapení, cítil by se jako doma.

Byla to říše obrovská, bohatá a silná. Bylo pořád kde loupit. Dle střízlivých odhadů měla kolem 60 milionů obyvatel, tedy šestkrát více než má dnes naše republika. Jenomže v té říši bylo, stejně jako dnes u nás, 90 procent obyvatel chudých, nemajetných a dokonce hladových. V prvních dvou stoletích našeho letopočtu vzniklo masové hnutí chudiny, otroků a drobných řemeslníků. To hnutí spousta historiků přirovnává k hnutí dělnictva v 19. století, tedy k socialistům, sociálním demokratům. Docela s tím souhlasím. Tito chudí, bezvýznamní, neúspěšní, opovrhovaní nemajetní ubožáci se samozřejmě při nějakých příležitostech scházeli, měli své výřečné kazatele, kteří krásně mluvili o tom, jak uděláme ráj na zemi. Státní moc v tomto případě nemohla nijak zasahovat, neboť tito kristovci (pozdější křesťané) vůbec neměli v úmyslu svrhnout císaře, přece poctivě platíme císaři, co je císařovo. Navíc proti státnímu zřízení vlastně nic nenamítali, císařství pro ně byla naprostá samozřejmost, takže je nešlo nařknout, že jsou to protistátní živlové, kdepak. Bývali sice vysmíváni, ale byli také trpěni.

Ty „historické studie“ o tzv. pronásledování křesťanů se sice překrásně čtou, mám je i já ve velké oblibě, ale realita byla úplně jiná, v podstatě tehdejší kristovce nikdo nepronásledoval. Nebyl totiž důvod. Navíc v říši platily zákony a kdo je neporušoval, nemohl být nějak persekvován. Takže to tzv. pronásledování křesťanů mučedníků-martyrů bylo stejně sepsáno až tak ve čtvrtém až sedmém století, kdy už církev zvítězila, a bylo potřeba hrdinů. Ale ta martyrologie je skutečně kouzelné čtení, kam se hrabe Hollywood! Jenom na město Řím si těch svatých mučedníků vymysleli na 14.000. To jednoho kristovce opékali na rožni a on ke svým pohanským mučitelům pronesl slavná slova: „Na téhle straně jsem již opečený dost, otočte mne na druhou stranu.“ Zajisté byla i spousta mučednic. Když jedné sťali hlavu, nevytekla krev, nýbrž mléko. Další, mám takový dojem, že se jmenovala Tekla, byla odsouzena ke znásilnění rotou legionářů. Ti už se těšili, jak budou znásilňovat a hle, bůh zařídil, že jí narostl hustý černý plnovous a legionáři měli po radosti. Takových hezoučkých legend je tam spousta, jména bych musel pohledat v knihovně, a to se mi dnes nějak nechce. Ostatně, martyrologické spisy jsou už běžně k přečtení na internetu. Ty příběhy jsou kouzelné, alespoň pro mne určitě. Kvalitou mnohem lepší než hollywoodské trháky.

I dnešní současní vládcové potřebují hrdiny a tak se usilovně snaží. Ale ti naši si vybrali ne příliš vhodně jako hlavní hrdiny bratry Mašíny. To ovšem není nikterak důležité, to je vedlejší, důležité je, jak to televize a historikové podají lidu. Podobně president Ukrajiny Porošenko prohlásil jako hrdinku státu Naděždu Savčenko, která se prokazatelně spoluúčastnila vraždy dvou ruských novinářů. Že je hanba nefackuje! Ale vlastně, vždyť už je to normální. Také nositel Nobelovy ceny míru prezident USA Obama vraždí po statisících, ale on prý vraždí humanitárně a lidskoprávně, takže proč se podivuji? Nedávno, přesně v poslední únorový pátek 27. 2. 2015, ministr obrany Martin Stropnický předal 42 lidem osvědčení o účasti v odboji proti komunismu. Tedy bylo vyznamenáno 42 martyrů – hrdinných bojovníků za svobodu, demokracii a lidská práva. Zajisté mnoho dalších martyrů z minulého režimu oceňuje a vyznamenává i president a kdejaká organizace. Pořád ale jejich počet nedosahuje počtu křesťanských martyrů, kterých jenom v Římě bylo na 14 tisíc. Máme co dohánět. Holt musíme se více snažit. My vlastně ani ne, vládnoucí ať se snaží, že? V dokumentech vydaných ÚSTRkem je psáno, že v době komunismu bylo ublíženo celkem 240 tisícům obyvatelům naší vlasti. Všichni byli tzv. rehabilitováni. Fakta jsou neúprosná. Takže jsem na rozpacích, mám je zařadit mezi martyry nebo nemám? Pokud je tam zařadím, tak zadaný úkol je nejenom splněn, ale vysoce překročen. Co to je těch 14 tisíc martyrů v Římě oproti těm našim? Nic! A když k nim připočteme jejich rodinné příslušníky, kteří určitě také trpěli, tak nám vyjde dokonce milión postižených. Hrdinných bojovníků proti komunismu přibývá plynutím času geometrickou řadou, takže klidně během několika let, pokud tento režim ještě vydrží, řádově převýší počty křesťanských martyrů v celé antické říši. Jak byl kdysi každý druhý obyvatel komunista, tedy bojovník proti kapitalismu, tak i dnes je každý druhý bojovníkem proti komunismu. Je to samozřejmě naprosto normální. No, nejsou ty křesťanské legendy navlas podobné těm našim dnešním? Je docela možné, že za takových pár desetiletí si někdo bude číst dokumenty ÚSTRku se stejnou chutí jako já křesťanské legendy o martyrech. Neměl by se ÚSTRk přejmenovat na Ústav pro výrobu martyrů?

Vládnoucí elita (tedy oligarchové) v antické době docela pozdě ale přece jenom zaregistrovala, že existuje i masa chudých. A když takový Tertuliánus (ano, to on pronesl slavnou větu: „Věřím, přestože vím, že je to absurdní.“) pohrozil, že se svými ovečkami odejde z provincie jinam, mimo dosah římských úřadů, a že tudíž nebudou platit daně, pokud nedovolí postavit úřady jejich modlitebnu, tak to hnutí začalo být bráno i honorací vážně. Nakonec císař Konstantin, sám pohan a velmi vzdělán v antické kultuře, pozval všechny biskupy na jakýsi sjezd či sněm a císařským dekretem uzákonil rovnost kristovců s pohanskými kulty. Bylo to roku 313, krásné to datum, to se dobře pamatuje. Tedy rokem 313 vstupuje křesťanství na světovou scénu. Podobně byly nuceny v nedávné minulosti vládnoucí uznat existenci sociálně demokratických stran. Stejně jak tehdy uzákonili kristovce, tak kapitalisté uzákonili zase sociálně demokratické strany. Je to náhodné? Nebo to spolu nemá nic společného? Já bych řekl, že je to naprosto stejné. No a podívejme se ještě chvilinku na to, jak vypadala společnost v tom prvním až pátém století. Předem upozorňuji, že kristovci tam dělali stejné problémy jako socialisté před dvěma stoletími u nás v Evropě. Jak vypadalo takové město či městečko v době antiky? Každé město, pokud si mělo říkat, že je městem, muselo mít tři zásadní důležité věci – veřejné lázně přístupné každému, divadlo v podstatě také zdarma, veřejně přístupnou knihovnu a k tomu zajisté i školu. Nebylo snad člověka, který by neuměl číst a psát. To platilo i pro otroky. V současnosti máme co dohánět, že?

Kristovci ve městech si zařídili nějakou „schůzovací místnost“, kde jim demokraticky zvolení řečníci-biskupové kázali evangelium (v překladu dobrá zpráva). Samozřejmě v každém městě měli kazatelé k dispozici jiné evangelium, a těch bylo skutečně nepočítaně. Zachovalo se jich ovšem pouze takových třicet, jsou to ta tzv. apokryfní evangelia. Škoda že většina těch textů byla později vítěznou církví pečlivě zničena. Tehdy každý biskup učil a vykládal učení odlišně. Každý kecal dle svého evangelia a dle svého kraje. Stejně jak kecají dnes socialisté v různých státech. No a co bylo snad nejdůležitější? Ani ne tak ty řeči o nastolení spravedlivé společnosti, sice dávaly jakousi naději na lepší život, ale mnohem důležitější bylo, že se vybíraly příspěvky, něco jako když dnes odbory vybírají členské příspěvky. Když dá každý pouze jeden denár, tak z toho početného množství členů to dohromady budou velké peníze. Už tenkrát věděli, že od chudých se vybere nejvíce, však také první křesťanští biskupové byli židé, už v té době bývali dobrými finančníky, prostě stará známá věc. A tehdejší biskup? To bylo něco jako dnes odborový boss.

Neodpustím si pár takových drbů o tom, jak probíhal onen sjezd za Konstantina roku 313. Do Města (Římu) se sešli se biskupové ze všech koutů říše a samozřejmě se začali mezi sebou hádat o to, které evangelium je to pravé. Vzájemně si trhali si vousy, házeli po sobě židličkami a přívrženci (mnichové) toho či onoho biskupa vyvolávali ve Městě pouliční bouře. Který biskup měl k dispozici více financí, měl zajisté i více přívrženců. Že by probíhala nějaká tehdejší Barevná revoluce? Císař Konstantin jim vzkázal asi toto: Máte na to tři dny, abyste se dohodli, jinak vás nechám zavřít, popravit a poslat do vyhnanství. A zkuste se nedomluvit na jednotě výkladu! Čau za tři dny. Pod takovým hrubým nátlakem pohanského císaře se biskupové domluvili. Uzákonili pouze čtyři evangelia (dle Marka, dle Matouše, dle Lukáše a dle Jana) plus Skutky apoštolské. Dále jsou to Epištoly, což jsou dopisy apoštolů, z nichž ale ani jeden nebyl gramotný, prý pouze Jidáš uměl číst a psát a proto byl určen za pokladníka. Dopisů Pavla z Tarsu, který se ovšem nikdy s Ježíšem nesetkal, je celkem 14, ale skutečně jím napsaných může být maximálně pět, ostatní jsou falza sepsaná až ve druhém století v padělatelských dílnách v Sýrii. A poslední částí Nového zákona je Janova Kniha zjevení. Toť vše, čtení tak na jedno odpoledne. Jsou to texty ovšem převelice primitivní, kostrbaté, neumělé a velice nezáživné. (Svatý Pavel z Tarsu je hlavní „ideolog“ křesťanství, takový křesťanský Marx, mám ho docela v oblibě.)

Uzákonit evangelia se za tři století nepodařilo ani Órigenovi, a to byl skutečný super frajer! Podařilo se to až pohanovi Konstantinovi. Athanasius přes silný odpor většiny prosadil, že Bůh jest Trojjediný (Otec, Syn a Duch svatý). O Neposkvrněném Početí Panny Marie tehdy nebyla vůbec ještě řeč, to by v té době prosadit nebylo možné. Podařilo se to až mnohem později. Podle dostupných pramenů je pravděpodobné, že Marie se stala matkou ve velmi mladém věku (zřejmě již ve 13 letech) a byla vzata do nebeské slávy i se svým tělem, což bylo papežem Piem XII. stvrzeno až v roce 1950 dogmatem o nanebevzetí Panny Marie. Tím se tento článek víry stal závazným pro všechny katolíky a v katolické církvi byla otázka Mariina nanebevzetí jednou provždy vyřešena.

Biskupové taky formulovali, že nikdy proti vládě nebudou mít žádných námitek. Pak přišel do sněmovního sálu císař Konstantin v rouchu purpurovém, usedl na trůn a vyřkl, že kristovci jsou si před zákonem rovni s pohanskými kulty. No a za pár desetiletí kristovci, teď už křesťané, v říši neměli konkurenci.

Ale přece jen se vyskytl docela vážný problém. Průšvih jak Brno! Zapříčinil to císař Julián zvaný Apostata (Odpadlík), který zrušil strýcovo nařízení (dekret) o rovnoprávnosti kristovců s pohany. Nařídil návrat ke starým kultům. No a také křesťanům nechal zabavit veškerý majetek ve prospěch státu, museli navíc uhradit a znovu opravit či vystavět pohanské chrámy, kterých se zmocnili. Jenže vládl pouhé dva a půl roku (360 až 363). Zahynul při válečném tažení proti Peršanům, kde byl zasažen oštěpem do břicha. A tak se mu dílo nezdařilo. Theodoretos se o něm vyjadřoval jako o nenávistném, páchnoucím praseti a církevní otec Hieronymus jej označoval za vzteklého psa. Mně je ovšem Julián docela sympatický. Myslím si, že ho byla škoda, ač samozřejmě nemám tušení, jak by se Evropa vyvíjela bez křesťanství. Bylo by to lepší? Horší?

Po smrti císaře Juliána už nebylo nikoho, kdo by se postavil proti rozletu církve katolické, která se stala „vedoucí a vládnoucí“ silou v říši. Od té doby se datuje úzká spolupráce oltáře s trůnem, až málem někdy docházelo ke splynutí. Všechny pohanské chrámy i s příslušenstvím si křesťané přivlastnili pro sebe, takové „znárodnění“. A antické kulty mizely jak jarní sníh. A časem pohanské kulty byly dokonce zakázány zákonem. Křesťanství se stává fakticky i právně státním náboženstvím. (Církev katolická v překladu znamená kateho všeobecná, všesvětová, katholikos obecná, univerzální, po celém světě rozšířená.) Co bylo v podstatě cílem spojení trůnu a oltáře? No, společně oškubávat obyvatelstvo ve prospěch trůnu a oltáře. A fakticky většinou nebylo poznat, který úředník je státní a který církevní. Vybíráním daní byli pověřeni církevní úředníci, neboť ti měli dokonalý přehled a písemné seznamy obyvatel. Opravdu nikdy o žádnou pravdu Ježíše Krista nešlo, pouze o finance šlo vždycky.

A tak se bez problémů mohlo k Athanasiovu nesmyslu, že jeden bůh jsou tři bohové, přidávat další a další nesmysly, šílené ptákoviny a absurdity a surrealisticky dadaistické výtvory. Mistrem v tom byl svatý Augustin z Hippa (dnes Annaba v Alžírsku, žil 354 – 430). Mimo jiné vymyslel tzv. predestinaci, což znamená, že Bůh si už dopředu vyvolil toho, kdo půjde do Nebe a koho pošle do Pekla. A vůbec nezáleží na tom, jak se člověk chová, může to být třeba loupežník, zloděj, vrah, podvodník, ale bůh si ho vyvolil a půjde do nebe. Jiného človíčka, který po celý život dělal pouze dobré skutky, zase klidně pošle do pekla. Tedy nezáleží na skutcích, nýbrž jen a pouze na vůli boha. Církev tuto ptákovinu sice nepřijala, ale ani nezavrhla, vždyť to hlásal svatý biskup Augustin. Moc pěkně tento nesmysl využil později Jan Kalvín. Ten zase hlásal, že bůh už na zemi dává lidem vědět, koho si vyvolil. Pozná se to tak, že ten člověk oplývá bohatstvím, to bohatství mu přece dal bůh proto, aby už na zemi ochutnal blaha nebeského. No, nebyl ten Kalvín choromyslný šílenec? Nechal navíc upálit Serveta!

Další převelikou pitomost, kterou ještě Augustin vymyslel, je tzv. Prvotní dědičný hřích. Tu volovinu ovšem církev katolická s nadšením přijala a i dnes ještě praktikuje a ve svých kázáních v chrámech zdůrazňuje, že všichni jsme hříšníci, proto se kajte a modlete za odpuštění onoho hříchu. Co to vůbec je, ten dědičný hřích, se kterým se už narodíme? Ten hřích spáchala Eva s Adamem ještě v Ráji. Všimněte si, že o tom, jaký to byl ten jejich hřích, kazatelé a i teologové cudně mlčí (snědli jablko). Augustin to ovšem řekl na plnou hubu – byl to sex, to je ten hřích, který po nich dědíme.

Mnich přísných mravů Pelagius se svatému Augustinovi vysmál a sepsal pojednání o tom, že sex je naprosto přirozená záležitost a že bůh si to tak přeje. A ještě dodal, že Augustin je sexuální maniak. Jeho pojednání si za čtrnáct dnů či za měsíc mohli přečíst i v Anglii, tak dobře tehdy fungovala pošta. (Nedávno jsem dostal dopis s cédéčkem z Kanady, šlo to tři týdny, o moc dál jsme nepokročili.) Samozřejmě významný Augustin se urazil. Já, veliký biskup z Hippa, a nějaký mníšek mne bude urážet? Neváhal a nelenil a poslal do Říma stovku arabských hřebců a deset pytlů zlata. Kardinálové Pelagia vyloučili (exkomunikovali) z církve. Dodnes je velmi racionálně přemýšlející mnich strohých mravů Pelagius považován za heretika a kacíře. Je to ovšem můj oblíbenec. Pelagianismus je i dnes pro teology kacířstvím. Zvítězila absurdní ptákovina! Holt kdo má zlato, má i pravdu.

A křesťané se rozjeli.

Církev neuvěřitelně bohatla a bohatla a bohatla, ale stát začal upadat a upadat a upadat, říše se pomalu ale jistě hroutila. Samozřejmě tu největší zásluhu na úpadku a konečném pádu říše měla církev katolická, o tom žádná diskuze, neb je to fakt. Snad úplně prvním krokem k úpadku byla výzva biskupů k ničení všech pohanských antických knih, které byly páleny a ničeny. Fakticky po nich nezůstala ani jedna jediná kniha, tak důsledně byly ničeny. V Evropě se nenalezl jeden jediný exemplář, tak byli převelice pečliví v mazání minulosti. Náš Koniáš měl na co navazovat.

Knihovny logicky přestaly existovat a zajisté i školy byly rušeny. Nač umět číst a psát. Číst pohanské spisy je škodlivé pro duši. Nač školy, hlásají akorát pohanské bludy. Spisy se zachovaly pouze v arabských překladech. Nebýt Arabů, nevěděli bychom, že existoval nějaký Platón, Aristoteles či Sókratés, Homér… Arabští obchodníci skupovali za babku spisy antických autorů a odváželi je do Bagdádu, kde existovala proslulá překladatelská škola. Až v jedenáctém a v pozdějších staletích to zase naši mnichové překládali z arabštiny do latiny. Během tří čtyř generací mimo starců už neuměl nikdo číst. Vzdělanost prostě zmizela jak pára nad hrncem. Divadlo také škodí duši, z budov se rychle stávaly ruiny. Chodit do veřejných lázní je velikým hříchem. Opravovat akvadukt? Kdo a proč by se namáhal. V kašnách přestala téci voda. Mramorové sochy byly rozbíjeny a vypalovány na vápno. Nač se ve vápencovém lomu dřít, když je to k dispozici na náměstích.

To křesťané rozvrátili říši! Když pak přišli tzv. barbaři při stěhování národů, antická říše byla v dokonalém úpadku, dekadenci a rozkladu. Takže když taková skupina „barbarů“ čítající tisícovku lidí včetně žen, dětí a starých, z nichž mohlo být maximálně takové dvě stovky bojeschopných, přišla k nějakému docela velkému antickému městu, tak bez sebemenších problémů vešli do města a město bylo jejich. Jediné co z antické říše zůstalo funkční, byla ona administrativa, tedy výběrčí daní, což měla pod palcem církev.

Konečně se dostávám k odpovědi na otázku, jak se to církvi podařilo, že měla vždycky pravdu. Církev se totiž prohlásila za svatou a tudíž za nedotknutelnou a neomylnou. Papež a biskupové jsou zástupci boha na zemi. No a kdo byl proti svatosti, byl kacíř a taky s ním tak bylo nakládáno. Naši popřevratoví vládci udělali totéž, odhlasovali si, že komunistický režim byl zločinný a zavrženíhodný. Tudíž teď máme pravdu my! Minulost nazvali zločinnou a prohlásili se jako jediní nositelé pravdy pravdoucí. A kdo vystoupí proti ní, bude zničen.

Podobnou, co podobnou, stejnou metodu použili i židovští lobbisté, když prosadili uzákonění, že v celé EU je křivý pohled na židy trestným činem. Všimli jste si, že žádný politik EU neodsoudil ani slovíčkem nedávné barbarské bombardování a vraždění v Gaze? Židovská otázka a židovský problém je navěky vyřešen. A tak mne napadlo, že by se tímto způsobem dal vyřešit i cikánský problém. Když by se někdo křivě podíval na cikána, byl by to to trestný čin. A máme po problémech s cikány, vše vyřešeno. Co kdyby to projednal parlament? Vždyť by to bylo vynikající řešení a mohlo by se to uzákonit v celé EU.

Tedy úplně nejlepší, dle mne přímo geniální, je, když si svou pravdu uzákoníme či prohlásíme za svatou a nedotknutelnou, tam pak nemusíme mít žádné obavy, že nám do našich věcí bude někdo kafrat. Realita je to, co řekneme my. Potom ani nebude možné smutnou realitu popisovat, to by byl přece trestný čin. Pokud prohlásíme a uzákoníme, že církev je svatá, že je to čiré dobro, tak odpůrci přece mohou být mučeni a zabíjeni, je to vzpoura proti bohu. Pokud si odhlasujeme, což se už stalo, že komunismus je čiré zlo, potom přece také můžeme mučit, vraždit a loupit, vždyť tím činíme dobro! Tedy stačí pouze uzákonit odhlasováním v parlamentu, že pouze naše názory jsou pravda pravdoucí. Vlastníme Pravdu všech Pravd a vše ostatní jsou lži, pomluvy, jejichž šíření bude trestné. No a je to v suchu. Kdo bojoval proti komunistům, je hrdina. Však také církev katolická vždy po bohu hrdinných fašistů bojovala proti komunismu. Zanedlouho bude svatořečen Hitler, neboť hrdinně bojoval proti komunismu. Jak se bude nazývat nový systém politický systém? Zajisté už ne fašismus, to by ještě dnes neprošlo, spíše nějaký ten Láskopravdismus. Určitě placení intelektuálové vymyslí ještě něco pádnějšího.

Marx měl pravdu v tom, že poukázal na to, že pravda je třídní pojem, neboť co je pravda pro Rothschilda, není pravdou pro námezdního dělníka a naopak. Má vůbec smysl ptát se, kdo má pravdu? Finančníci a kapitalisté mají pravdu, proletáři, námezdní pracující mají také pravdu. Nebude lepší ptát se, kdo má jaké zájmy? Kdyby minulý režim udělal cokoliv, tak vždycky to bude zločin a zavrženíhodné jednání, třeba zdravotní péče a školství zdarma, přijatelný nájem za bydlení apod. je zavrženíhodné. Prostě vše, co bylo v minulém režimu dobré, je dnes považováno za špatné ba až zločinné. My, kteří jsme prožili většinu svého života v minulém režimu, jsme žili mezi samými zločinci, kde byl každý druhý obyvatel estébák či domovnice, kde i estébáci se sledovali navzájem, kde byl všude vůkol nás jenom svrab, zmar, blechy, vši, cholera a neštovice.

No a co závěrem? Dějepis ve škole patří k nejvíce neoblíbeným a opovrhovaným předmětům, snad hned po matematice. Nebo není dokonce fakticky na 1. místě? To že husité byli zločinci a teroristi, že Žižka byl krvežíznivá nestvůra, že Hus byl upálen spravedlivě a dle práva, že doba pobělohorská byla velikým štěstím pro český národ, že Marx byl židovský bandita, že pracující za tatíčka Masaryka žili málem v ráji, že nás od fašismu osvobodili Američané, že komunisté rozkradli republiku, že…., tož to by nějak moc vadit ani nemělo, žáci a studenti ba ani obyvatelstvo o to stejně neprojevují zájem. Vždyť naši dědové se ve škole učili úplně něco jiného než naši otcové a my se také učíme cosi jiného, tak se ani nepodivujme. Docela mne ale silně irituje, když naši univerzitní vzdělanci otevřeně vyznávají, že osvícenství a racionalismus je špatný a zhoubný a je příčinou úpadku naší civilizace, a že dokonalost je jedině v iracionalitě, intuici, mystice, esoterice a v náboženství, hlavně katolickém. Takže už všichni víme, proč je nutné odvolávat se na křesťanské hodnoty. Protože jsou to věčné a nezpochybnitelné hodnoty a nesmrtelné Pravdy. Sláva Kristu na Výsostech!

No a můžu zakončit své povídání větou z nadpisu: Opravdu, ale ani v nejmenším, nejde o pravdu.

Přejít do diskuze k článku 15 komentářů