Optimismus uprostřed sklíčenosti

Reklama


Poprask ve světových masmédiích kolem možnosti rozsáhlé války mezi dvěma jadernými mocnostmi – Indií a Pákistánem, byla přehnaný. Minulý týden mnohé skutečně mrazilo, když Indie odvetou na teroristický masakr v Kašmíru zaútočila na území Pákistánu a jeho protiletecká obrana sestřelila indické vojenské letadlo. Hned se začaly malovat ty nejčernější scénáře. Alarmisté z kategorie těch, kteří stále očekávají jaderný konec světa, začali křičet, že přece před tím varovali! A komentátoři ve veřejném informačním prostoru vždycky šíří především ty nejnebezpečnější varianty. Je to živější a lákavější.

Ve skutečnosti, jakkoli to zní divně, musí krize nastolit klidnější atmosféru. Znamená to, že algoritmus toho, jak v dnešní situaci vzniká konflikt, schopný dosáhnout nejvyšší míry eskalace, je naprosto zřejmý. Historicky sporné je ohnisko sporů. Teroristický akt byl proveden nevládní organizací, nicméně jsou silná podezření, že ne bez součinnosti nějakých vládních struktur. Výron rétoricky-informační války, skrze zuby prohlašované „za to vše se zodpovíš“ a použití vojenské síly jako odplaty. Oběti – rukojmí. A tak dále. Nebudeme-li kontrolovat emoce, tak kdoví kam to dojde, jestliže se jaderný úder mění z možnosti v nezbytnost – v zájmu zachování tváře a potvrzení reálnosti hrozeb.

Prakticky se, mimochodem, ukázalo, že obě strany jsou schopny situaci nepustit z rukou. Můžeme mít na vedoucí představitele Indie a Pákistánu jakýkoli názor, ale ani jedna ze stran není šíleným dobrodruhem. Odhlédneme-li od mediální eskalace, vidíme, že kroky obou stran samy o sobě byly velmi vyvážené a srovnatelné. Pro Indii byla ztráta letadla sice nepříjemným, ale v jistém smyslu i nezbytným elementem psychologické rovnováhy. Dillí uštědřilo odvetný úder, a Pákistán ho nenechal bez odpovědi. K velkému štěstí pilot zůstal naživu a vrátil se domů. Incident byl vcelku vyčerpán.

Problém indicko-pákistánských vztahů – dávný a beznadějně bolestivý – se pochopitelně nikam nevytratil, krize se budou opakovat a není záruka, že vše skončí podobně šetrně. Nicméně nás událost nutí k zamyšlení nad podstatou konfliktů v dnešním mezinárodním prostředí.

Je to druhý případ za poslední léta, kdy vlivné a vojensky silné státy se přímo vojensky střetnou. Naposled to bylo v roce 2015, když se vyhrotila situace mezi Ruskem a Tureckem po sestřelení ruského bombardéru Turky. Tenkrát se mnozí vyplašili v očekávání nejhoršího. Riziko nebylo malé, ani růst vášní nevzbuzoval optimizmus. Přece jen zahynuli dva ruští vojáci, a vztahy mezi Moskvou a Ankarou byly před incidentem považovány za partnerské. Rána do zad, jak řekl Vladimír Putin.

K válce nedošlo, třebaže pár odvetných opatření přijato bylo. Po několika měsících ale obě strany uznaly za vhodné najít způsob, jak obrátit list a obnovit partnerství. Potřebovaly ho jak Rusko, tak i Turecko, protože – shodou okolností – právě tou dobou vstoupila do rozhodující fáze syrská válka, a vzájemná závislost při jejím urovnání byla nepochybná.

Otázka uřízení konfliktů se v současném fragmentovaném světě, v němž je stále méně univerzálních pravidel a institucí, stává málem tím nejdůležitějším. Na celé řadě konfliktních zón je vidět, že čím větší je tam podíl vojenského elementu, tím snáze se kontroluje stupňování napětí. Vojáci myslí konkrétně a proporcionálněji. Pokud se vměšuje politický a tím spíš ideologický faktor, nedá se očekávat nic dobrého.

V rusko-tureckém případě pomohlo, že konflikt byl silový a a v jeho základu ležel fundamentální nesoulad zájmů – tedy cosi racionálního a předmětného. Mezi Indií a Pákistánem je, z pochopitelných důvodů, vše daleko horší, ale i tady jde v první řadě o vzájemné zadržování. A protivníci neztratili cit pro to, čím může nekontrolovaný výbuch nenávisti skončit.

Mimořádně důležitý je faktor deeskalace, tedy to, že účastníci konfliktu jsou suverénními hráči, kteří sami rozhodují. Jak v případě Turecka a Ruska, tak i nyní tomu tak bylo. Žádné vnější síly se nevměšovaly, nebyly cizí zájmy. Vznikne-li zóna „zprostředkované války“, tedy že za zády přímých bojovníků trčí cizí patroni se svými „uvaděči“, tak se vše násobně komplikuje. Právě taková byla dlouho situace v Sýrii, v jistém smyslu takové je i specifikum krize ukrajinské. Existuje, mimochodem, i další příklad nebezpečných, ale „suverénních“ kolizí – arménsko-ázerbajdžánská střetnutí kvůli Karabachu. Strany se řídí vlastními zájmy (pomiňme, zda je chápou správně nebo ne), ale v zóně opozice je vystavěn docela efektivní systém vzájemného zadržování. Ten umožňuje hasit excesy, třebaže ne beze ztrát.

Takže, s citem pro realitu, učiníme mírně optimistický závěr. Staré dobré zásady rozumného chování států fungují. Sice vojenským konfliktům nezabrání, ale pomáhají je uřídit. Je to slabá útěcha, ale příjemné zjištění, že jaderný Armagedon přece jen nestojí na prahu.

Fjodor Lukjanov je šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice“ od jeho založení v roce 2002; předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku Ruska od r.2012; vědecký ředitel Mezinárodního diskusního klubu „Valdaj“; profesor VŠE v Moskvě

Zdroj: Rossija v globalnoj politike

Pozn.překl.: Je dobré tento Lukjanovův článek porovnat s poslední Pjakinovou odpověďí na tuto otázku…<

Překlad: st.hroch 190310

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře