P. C. Roberts: Charlie Hebdo

Reklama


Ta záležitost má v sobě mnoho z charakteristiky činu provedeného pod cizí vlajkou. Útok na redakci karikaturistů byl disciplinovaným profesionálním aktem, typickým pro činnost zvláštních bezpečnostních jednotek, zatímco podezřelí, kteří byli v Paříži po aktu obklíčeni a zastřeleni, se jeví jako fušeři a ukázkoví neprofesionálové. Jako kdybychom zde měli dva odlišné týmy.

Muslimští teroristé jsou obvykle připraveni po svém útoku zemřít, avšak oni dva profesionálové útočicí na Charlie Hebdo, byli rozhodnuti po činu uniknout – a také se jim to po jistou dobu i dařilo. K jejich totožnosti se pak už skoro „jako obvykle“ dospělo tak, že oba pro potřebu úřadů zanechali v ukradeném autě svoje občanské průkazy. Takováto chyba je nejen v křiklavém rozporu s profesionálním provedením předchozího útoku na Charlie Hebdo, ale až nepříjemně připomíná cestovní pas, který byl „zázrakem“ objeven v ruinách newyorských dvojčat (WTC), a posloužil k obstarání identity 11 únosců letadel z roku 2001.

Jako nezvratný závěr platí, že občanské průkazy v ukradeném autě atentátníků jsou průkazy bratrů Koachiů, typických obětních beránků, policií později zastřelených, od nichž se už nic nedovíme, a nikoliv občanskými průkazy profesionálů, kteří Charlie Hebdo skutečně přepadli. Faktem, který tento závěr potvrzuje, je zpráva, že třetí muž z útoku na redakci karikaturistů podezřelý, jistý Hamyd Maurod, údajný to řidič ukradeného auta, když zjistil, že je v médiích citován jako osoba do útoku zapletená, neodkladně hledal spásu v náručí pařížské policie, vědom si toho, že z rukou bezpečnostních speciálních složek by mu hrozila nekompromisní a rychlá smrt.

Další hádankou oficiálně vyprávěného příběhu, která zůstává presstitutkami štítivě nepovšimnuta, je údajná sebevražda člena právnického oddělení francouzské policie, fungujícího při vyšetřování incidentu jako osoba nejvýznačnější. Z neznámých důvodů Helric Fredou, úředník, přítomný ve většině důležitých pátrání z poslední doby, se 7. či 8. ledna (obě tato data se citují v opožděné policejní zprávě pro média), rozhodl, že se ve své kanceláři a uprostřed noci zastřelí – a to přímo při sepisování zprávy o průběhu svého vyšetřování uvedeného incidentu. Jak dokazuje zjišťování na googlu, mainstreamová média o této věci nepodala jedinou informaci. Tu přinesla jen média alternativní a několik deníků britských – avšak jak bez jakéhokoli podezření, tak i bez zmínky o tom, jestli Fredouova zpráva zmizela z očí světa spolu s ním, či nikoliv.

Oficiální příběh zní tudíž tak, že Fredou trpěl depresemi a stavy vyhoření, k čemuž nebylo ovšem připojeno žádné důvěryhodné svědectví. Deprese a stavy vyhoření tak i nadále zůstávají standardním vysvětlením záhadných úmrtí, nesoucích zneklidňující náznaky všeho druhu.

A jak k případu zareagovala americká média? Jako vždy coby ministerstvo propagandy Washingtonu. Namísto, aby do případu vložila svůj pohled a vlastním úsílím šetřila, co se vlastně v Paříži událo, slaboduše jen opakují vládní nevěrohodný příběh. Je to tak jednoduché…

Ten příběh nás však – všechny ostatní – nutí přemýšlet. Kdyby muslimové stáli za útokem na Charlie Hebdo, jakého muslimského cíle tím chtěli dosáhnout? A jakého dosáhli? Žádného! Naopak! Útok muslimům připisovaný skončil s francouzskými sympatiemi pro věc muslimů, s její podporou Palestiny a skončil i s evropskou opozicí proti dalším protimuslimským válkám.

Není tomu tak dávno, co Francie ve Spojených národech hlasovala společně s Palestinci proti USA a Izraeli, kteroužto svobodomyslnou pozici pak francouzský prezident potvrdil svým prohlášením, že ekonomické sankce proti Rusku by měly mít své časové ohraničení.

Ano, Francie ukázala až příliš mnoho zahraničně politické nezávislosti. A útok na Charlie Hebdo se teď jeví jako zcela dostatečný na to, aby Francii zastrašil a postrčil ji zpět pod washingtonský palec.

Vybral a přeložil Lubomír Man

Převzato z webových stránek autora

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku 6 komentářů