P. C. Roberts: Může se svět ještě probudit?

Reklama


Je to sebestřednost Washingtonu, jeho obluzení sebou samým a jeho nekonečná arogance, jež vytvořily „ruskou hrozbu“. Rusko se totiž Západu jako hrozba nepředstavuje. Přesto mu však Washington hrozí válečnickým nástupem USA a NATO v Černém moři, raketovými základnami na ruských hranicích a plány na zbudování mohutných pěchotních i tankových sil v baltských zemích a v Polsku, a dále i zapojením někdejších ruských provincií, jako jsou Gruzie a Ukrajina, do amerického obranného paktu proti Rusku.

Když Washington, jeho generálové a jeho evropští vazalové vyhlašují Rusko za hrozbu, míní tím, že Rusko má svoji nezávislou zahraniční politiku a jedná ve svém vlastním zájmu spíše než v zájmu Washingtonu. Rusko je hrozbou, protože prokázalo schopnost zarazit zamýšlenou invazi Washingtonu do Sýrie a jeho vybombardování Iránu. Kromě toho překazilo Rusko jeden z cílů washingtonského převratu na Ukrajině tím, že mírovou a demokratickou cestou zapojilo Krym, coby sídlo své černomořské námořní základny a ruskou provincii po několik staletí, zpět do svazku Ruska.

Možná jste se divili, jak je možné, že tak malé země, jako jsou Irák, Libye, Sýrie, Jemen a Venezuela, se mohly stát hrozbou pro americkou supermocnost. Je to samozřejmě absurdum non plus ultra. Cožpak američtí prezidenti, představitelé Pentagonu, poradci národní bezpečnosti a předsedové spojených náčelníků štábů považují vojensky tak málo významné země za hrozbu pro USA či země NATO?

Nikoliv, nepovažují. Ty země byly prohlášeny za hrozbu proto, že mají – anebo předtím, než byly smeteny – měly nezávislou zahraniční a ekonomickou politiku. Jejich politika nezávislosti znamená, že nepřijímají – anebo nepřijímaly – americkou hegemonii. A byly tedy napadeny proto, aby byly pod tuto hegemonii přivedeny. Podle washingtonského názoru se se svou nezávislou politikou ocitly mimo americký deštník, a proto se staly hrozbou.

Venezuela se podle vyjádření prezidenta Obamy stala „neobyčejnou a výjimečnou hrozbou národní bezpečnosti a zahraniční politiky USA, čímž vyprovokovala americký národní výjimečný stav k odvrácení této hrozby“ poté, co položila zájmy venezuelského lidu nad zájmy amerických korporací.

Rusko se stalo hrozbou, když ruská vláda prokázala schopnost zablokovat Washingtonem zamýšlené útoky na Sýrii a Irán, a když washingtonský převrat na Ukrajině nedospěl k svému hlavnímu cíli, jímž mělo být předání ruské námořní základny v Černém moři do rukou Washingtonu.

Samozřejmě, že Venezuela nemůže představovat vojenskou hrozbu pro USA, takže nemůže být ani „ neobyčejnou a výjimečnou hrozbou národní bezpečnosti USA“. Venezuela je „hrozbou“, protože venezuelská vláda se nepodřídila washingtonským rozkazům.

Je mimo jakoukoli pochybnost, že Rusko v žádném případě není hrozbou pro Polsko, Evropu nebo Spojené státy. Je stejně nepochybné, že Rusko nenapadlo Ukrajinu. Jak to víme? Kdyby se totiž tak stalo, Ukrajiny by už nebylo. Byla by zase ruskou provincií, kterou – s výjimkou posledních dvaceti let – byla po staletí, v každém případě pak mnohem déle, než trvá existence Spojených států. A jen tak na okraj: Ukrajina patří k Rusku mnohem víc, než patří Havaj či vykořeněné a přemožené státy amerického jihu k USA.

Přesto všechno tyto fantastické protiruské lži, šířené z nejvyšších míst americké vlády, z NATO, z koupených a USA placených západních médií, od bruselských lokajů NATO i od koupené a USA placené EU, se neustále opakují jako zjevená pravda boží.

Sýrie stále existuje, a to jedině proto, že Rusko vystoupilo na její obranu. To je jediná příčina, proč ještě žije, a je to současně i jeden z hlavních důvodů, pro který chce Washington odklidit Rusko z cesty.

Uvědomují si Rusko a Čína nesmírné nebezpečí, ve kterém se dnes ocitají? Kdyby si je skutečně uvědomovaly, dovolila by např. ruská vláda, aby jedna třetina ruských médií byla v cizích rukou? A rozumí Rusko dostatečně tomu, že cizí ruce jsou de fakto ruce CIA? Proč ruská vláda umožňuje svou vlastní destabilizaci působením CIA skrze cizím kapitálem vlastněná média?

Ještě bezstarostněji se chová Čína. Působí zde totiž 7000 Amerikou placených nevládních neziskových organizací (NGOs). Teprve minulý měsíc se čínská vláda konečně pohnula, když omezila činnost agentů zjevně pracujících k destabilizaci Číny. Členové těchto zrádných organizací však nebyli zatčeni a byli jen dáni pod policejní dozor. Což fungovat nebude, jelikož Washington disponuje neomezenými možnostmi, jak čínskou policii korumpovat.

Že Rusko a Čína dovolí Washingtonu, aby působil v jejích médiích i na jejích univerzitách, v jejích finančních systémech a v „dobro konajících nevládních neziskových organizacích“, jež prosakují do každého aspektu jejích společnosti, prokazuje, že obě vlády nemají přílišný zájem na přežití svých zemí coby nezávislých států. Jsou totiž až příliš vyděšeny tím, že by je západní presstitutky označily za „autoritáře“.

Jen tak za sebe proto předpovídám, že jak Rusko, tak i Čína budou brzy vystaveny nevítanému rozhodnutí: Buď přijmout americkou hegemonii, nebo jít do války.

Zdroj: Paul Craig Roberts

Vybral a přeložil Lubomír Man

Přejít do diskuze k článku 37 komentářů