Padala mana, padala…

Reklama


Jenom jeden jediný národ na světě nemusel pracovat a měl přesto dostatek. Všechny ostatní národy si musely, a musí i dnes, v potu tváře obstarávat onu nutnou skývu chleba. Který to byl národ? Ano, je to národ vyvolený samotným Bohem, národ izraelský. Jako doklad uvedu ono čtyřicetileté putování Izraelitů pouští, která se nachází v dnešní Saudské Arábii. Ta poušť je podnes naprosto nehostinná a tudíž neobydlená. Přesto tam Izraelité celých dlouhých čtyřicet let poklidně a vcelku spokojeně žili. Proč se jim tam, kde by jiní umřeli hlady, tak moc dařilo? Naprosto jednoduché, jasné a srozumitelné vysvětlení: jejich bůh Jahve jim totiž každý den ráno seslal z nebes manu. Izraelité ji sesbírali a měli po starostech. Jedině v pátek museli nasbírat many na dva dny, protože v sobotu pracovat měli zakázáno. Kdo přesto manu sbíral i v sobotu, nebylo mu to nic platné, neboť než ji donesl do stanu, tak se prostě vypařila. Pohodový život, co? A stejně se lid bouřil a chtěl nazpět do Egypta, kde mívali plné hrnce masa, asi jim ta mana přestala časem chutnat. Ponechejme úplně bokem blábolení teologů o tom, že exodus znamená vyjití z otroctví do Svobody a mana znamená duchovní potravu. (Více o exodu z Egypta v Přílepku závěrem.)

Jaké si z tohoto základního a zásadního příběhu Bible máme vzít ponaučení? Že Bůh (Jahve) si je vyvolil a má je nejraději? A proto pro ně také zařídil, že nemusí pracovat a dobývat svou skývu chleba v potu tváře? A že my ostatní musíme? Že pouze jim padá pořád z nebe mana a nám nic? Nás asi tak moc v oblibě Bůh nemá, abychom nemuseli pracovat a přesto se měli dobře. No, je to Jeho rozhodnutí, na které má plné právo.

Ale proč je na nás tak docela nepříjemný, proč jsme mu nemilí? Vždyť se k Němu usilovně modlíme Otčenáš, i Zdrávas Maria a přebíráme růženec, klekáme, klaníme se, přijímáme svátosti (oplatek a víno), vzdáváme úctu jeho kněžím – a On nic, kašle na nás, žádnou manu (ani many) neposílá. Můžeme z toho ovšem ale vyvodit, že ten náš křesťanský Bůh, který je trojjediný – bůh Otec, bůh Syn a bůh Duch svatý, nemá své věřící vyznavače nějak v oblibě, nemá je prostě rád a žádnou manu jim nesesílá jako Jahve. Ba naopak, chce po svých vyznavačích, aby Mu oni posílali manu. U nás, tedy v Česku, chce po nás pole, lesy, louky, jezera, domy a miliardy, což Mu samozřejmě darujeme, i když jsme většinově atheisté a nehlásíme se k Němu. Kdyby to chtěl pouze po svých vyznavačích, nic bych proti tomu neměl, ale proč to chce i po atheistech? Co my s tím máme co společného? Nebo je ten křesťanský Bůh nějaký jinačí než ten židovský? Všichni teologové se ovšem shodují v tom, že se jedná o stejného Boha, o boha Abrahámova. Dokonce téhož Boha uctívají i muslimové, ve své jazyce Ho nazývají Alláh. Židé téhož boha ve svém jazyku nazývají Jahve. Jsou to ovšem pouze jiná jména téhož. Jak je ale vidět, každý Bůh z těch tří monoteistických náboženství je jiný, i když teologové tvrdí, že je to pořád ten sám, stejný (tedy bůh Abrahámův) jak pro židy, tak pro křesťany a i pro muslimy. Přitom každý z nich chce po svých ovečkách něco jiného. Zase ale musíme uznat, že je pouze na božím rozhodnutí, že někomu dává a jinému bere, do toho Mu nemáme co kecat.

K tomu bych jenom tak mimochodem přidal ještě třeba alternativní vysvětlování holocaustu. Kdyby Jahve chtěl, klidně mohl zabránit holocaustu. Proč to neudělal? Prý to byli pouze podřadní židé, co se živili prací jak ostatní obyvatelé, samý švec, krejčí, drobný obchodníček, učitelé, lékaři… Je v tom kus pravdy, neboť těch nahoře se to fakt netýkalo. Vyplývá z toho, že ani Jahve dokonce nemiluje všechny své vyvolené děti, nýbrž si z nich vybírá pouze ty nejlepší z nejlepších, kteří jsou mu nejvíce sympatičtí (a bohatí). Možná si Jahve uvědomil, že živit manou celý národ, tedy spousty lidí, je docela složité a obtížné a únavné a vyžaduje to hodně námahy. Na Sinajské poušti jich bylo pouhých pár stovek, tak to šlo, ale dnes, když jsou jich milióny? Tak si vybral pouze pár jednotlivců, kde to bude mít snazší. No, proč by si nevybíral, no ne? Zase je to pouze jeho záležitost.

A ještě přidám jednu perličku: To jednou kancléř přinesl Franz Josefovi k podpisu lejstro ke jmenování arcibiskupa olomouckého. Císař se jenom tak bokem zeptal: „Doufám, že to není žid?“ Kancléř velice stručně odpověděl: „Vaše výsosti, ano, je.“ Císaři ovšem nezbylo nic jiného, než podepsat. Katolická hierarchie se na tom jmenování dohodla, takže císař s povzdechem podepsal. To až náš současný president se postavil na zadní a jmenování profesorů i přes nátlak nepodepsal. Katolická církev by klidně jmenovala arcibiskupem i mohamedána, pokud by to přineslo nějaký ty many (money). A arcibiskup olomoucký? Proč takovou funkci nebrat, vždyť tam také mana hojně padá s hůry.

Padá mana ještě i dnes? Ano, nepochybně že padá, ovšem zase padá jenom pouze několika vybraným jedincům (prý je to pouhých tři sta rodin). Tedy nepadá už nějakému národu, nýbrž pouze vyvoleným osobnostem. Vyvolil si je ale jaký Bůh? Jahve? Alláh? Či ten náš katolický (křesťanský)? Takže mana skutečně, reálně, fakticky, doopravdicky padá z nebes (či ze vzduchu) i dnes stejně jako padala i v minulých staletích. Mana dnes samozřejmě padá v jiné formě. Mana padá dnes ve formě úroků, tedy lichvy.

A tak se chystám provést takový menší pokus o vyvolání boží přízně. Jak to udělat, abych se dostal mezi vyvolené? Co musím provést, abych mezi ně patřil? Tak mne napadlo – a co kdybych se nechal obřezat (v mém věku je to stejně už jedno, i kdyby mi to uřízli celé) a usilovně budu přebírat modlitební řemínky. Tfilin si upevním jak na čelo, tak i na ruku a budu se jako opilec klanět na všechny strany, dokonce i vkleče. Tak bych se mohl dostat přece jenom do boží přízně. Jakou bych asi dostal radu? Bůh by mi sdělil, že si mám založit banku, neboť mana nebeská, to jsou dnes úroky.

Takže jsem banku založil. Sice jsem neměl žádný kapitál, to ale není podstatné, podstatné je, že mám známé a kamarády a tak jsme zákonem požadovanou sumu složili. Ale nejpodstatnější je, že mám i kamarády na odpovědných místech. Takže jsem založil banku dle všech státních a vládních příkazů, nařízení, vyhlášek atp. Vše naprosto transparentně. Po převratu přece stejným způsobem bylo u nás založeno na stovky takových bank zvaných kampeličky. Majitelé banky se napakovali a s lupem odpluli za hranice, takže úplně všechny zkrachovaly. Kupodivu, zavřený nebyl nikdo a ukradené vklady důvěřivých střadatelů (dostanete třicetiprocentní úrok!) nebyly nikdy uhrazeny ani vráceny. Přece volná ruka trhu působí i na bankovní sektor. I když se někteří přece jenom dostali před soud, ten je shledal nevinnými a čistými jako lilie. O takový krátkodobý zisk (lup) jsem ovšem neměl zájem, potřeboval jsem něco dlouhodobějšího.

Svoji banku jsem označil geniálním logem. Nazval jsem ji NBR = Nejlepší banka republiky. Později, po pár letech, jsem ji přejmenoval na NBS = Nejlepší banka světa. Aby to bylo důvěryhodné, pronajal jsem si v začátcích jakousi zastrčenou kancelář (malinký kamrlík, kde ukládaly uklízečky své nářadí) na nějaké dobré adrese známé solidní banky. V kanceláři se zdržovala pouze sekretářka, která na všechny dotazy reagovala pouze jednou jedinou větou: „Ředitel banky a jeho náměstci jsou právě na poradě bankovní rady, kdy se vrátí, mi není známo.“ Za pronášení této věty dostala minimální mzdu, s čímž byla naprosto spokojená.

Během pár měsíců jsme koupili slušnou budovu na dobrém místě a založili oddělení půjček pro podnikatele. Půjčovali jsme každému, kdo přišel, a to bez jakýchkoliv formalit. Zákazníci byli naprosto spokojeni a vedení našeho oddělení také. Šéf oddělení měl totiž manželku vlastnící exekutorskou firmu. Často si někdo půjčil pouhou tisícovku a nesplácel a jeho dluh tak vyskočil na pět tisíc. No, co s tím? Prodali jsme tedy dluh pět tisíc exekutorské firmě za dva tisíce. No a firma zajisté vymáhala celých pět tisíc (plus další úroky a exekutorské náklady) – těch rodinných domků, co firma najednou vlastnila, bylo nepočítaně. Všechno fungovalo k naprosté spokojenosti všech.

Stejně nerozumím tomu, že si lidé půjčují peníze a přitom nemají na splácení, přece mohou používat starý osvědčený způsob z minulosti. To jsem kdysi dávno potřeboval zaplatit fakturu na 40 tisíc a neměl jsem tolik k dispozici. Tož jsem zašel za kamarádem Edíkem zdali by nepůjčil A on že jo, mám to mít doma v šuplíku nebo u tebe, vždyť to je jedno. Za půl roku jsem to vrátil a jako výraz díků přinesl sedmičku kvalitní kořalky, kterou jsme ovšem hned společně vypili. Bylo to něco jako úrok či úplatek?

A dokonce muslimský bůh Alláh pod přísnými tresty zakázal lichvu jako zločin. Úroky a lichva jsou tedy v muslimském světě zakázány. Jak tedy funguje muslimské peněžnictví? Do banky přijde muslimský podnikatel a požaduje půjčku na třeba deset miliónů. Bankéři prohlédnou projekt a odsouhlasí jej s podmínkou, že podnikatel dostane na ruku pouze polovinu, tj. pět miliónů, a zbytek, tedy dalších pět miliónů bude investovat banka. Zajisté žádné úroky nepadají v úvahu, ale domluví se, že polovina budoucího zisku bude patřit podnikateli a polovina zisku bance. Záleží na domluvě a na kvalitě projektu, kolik procent zisku připadne bance, zda dvacet, třicet či jenom deset. Když projekt zkrachuje, tak tratí i banka, proto půjčuje pouze na solidní projekty, na něco pofiderního nedá ani rijálek. O úroku nepadlo ani slovíčko, zákon o nepřípustnosti úroků byl plně dodržen. Kupodivu jim to bezproblémově funguje.

To naše oddělení půjček bylo takové nedůležité podřadné oddělení, které sice řádně fungovalo, ale nebylo to to pravé ořechové. Bylo proto potřeba podnikání rozšířit. Moji kamarádi a i já osobně máme spoustu známých v parlamentu, ba i ve vládě. Takže jsme počkali na dobu, kdy má parlament letní prázdniny, ale kdy ještě pořád bylo ve vládě tolik ministrů, aby byli usnášeníschopní a podali jsme žádost, o to, abychom mohli emitovat peníze, tedy tisknout je. Kamarádi ve vládě tento zákon odsouhlasili. Novináři byli také na prázdninách, takže o tomto zákonu skoro nikdo nevěděl. No a rozjeli jsme podnikání ve velkém. Samozřejmě dle zákona! Nic protizákonného jsme nikdy neudělali. Nastala nám krásně kouzelná činnost. Státy, chcete půjčit? Který ministr financí kterékoliv země by nechtěl, že? Monopolisté a korporace také potřebují velké půjčky. Zajisté na úrok. No a potom už to jede plynule samo, jenom půjčuju a inkasuju úroky. Žádné papírové bankovky nemusím tisknout, nač taky, stačí naklepat sumy na klávesnici počítače a poslat na příslušná místa.

Manažeři mého podniku jsou lidé nadmíru dobře placeni, musí přece reprezentovat banku, to nemohou být jenom tak nějací hadrníci („Koupím hadry, kosti, kůže“ – v mém mládí jsem takovou větu častokrát slyšel), takže si z prestižních důvodů kupují okatě jachty či tryskáče. Na takové předměty já kašlu, takové věci ať si kupují moji podřízení. Banku nadále pořád řídím z domova z obýváku. Moje osobní přítomnost v bance není nutná ani potřebná. Nevidím jeden jediný důvod, proč bych měl být osobně přítomen na zasedáních bankovní rady, copak moji zaměstnanci musí vědět, jestli jsem mladý či starý, tlustý či hubený, holohlavý či vlasatý, s brýlemi či bez nich…? Co koho po tom, no ne?

Moje banka v podstatě nemůže nikdy zkrachovat, státy mohou klidně zkrachovat, ale já nikoliv!

Úplně nejvíce se mi líbí ministři financí kterékoliv vlády. Ono totiž ministři financí málem všech států světa to dělají stejně jako ti nejubožejší lidé silně mdlého ducha. Skutečně je mezi námi docela dost lidí takového slabšího ducha, ba můžeme tvrdit, že přímo blbých. Zalíbí se jim nějaká věc nepotřebná, zbytečná a zatouží si ji koupit. Nemají ale peníze. To jim nevadí, přece si mohou půjčit, nabídek na půjčení peněz okamžitě a bez problémů je spousta, tak si půjčí, ovšem nemají zanedlouho na splácení úroků, tak si vezmou další půjčku a splatí úroky, jenže na splácení druhé půjčky také nemají, vezmou si další půjčku atd. atd. No a logicky přijde časem exekuce a přijdou o vše, i o rodný dům, stanou se bezdomovci. Jsou to skutečně lidé příliš mdlého ducha.

Ale úplně totéž dělají přece naši geniální politici, sice nezadluží sebe, ale zadluží nás všechny obyvatele. Nejlepším byl ministr financí Kalousek, ten v rámci obsluhy dluhu, což znamená pouze starost o placení úroků, osekal všemožné státní výdaje, ušetřil na důchodcích, zavedl platby ve zdravotnictví a školství apod., a přesto se nerozpakoval půjčovat si z naší banky další sumy, no a státní dluh za dobu svého úřadování zdvojnásobil, byli jsme tím velice potěšeni a navrhli ho na vyznamenání, které také fakt dostal.

Současní ministři hořekují, že dluhy musí splácet a že nemají z čeho. Ale máte přece půdu, lesy, hory, jezera, ostrovy, pláže a nějaký pořád ještě státní majetek – tím to splatíte, jak je vidět v Řecku a na Ukrajině. A když budu vlastnit spousty ostrovů v subtropickém pásmu, no co více si mohu přát? V minulých dobách území a majetek ztrácely státy po prohrané válce, dnes je ztratí po půjčkách. Ještě pár let a bude mi patřit komplet celý svět.

Nepřipomíná vám to něco? Ano, je to přesný popis vzniku a fungování FED a MMF a SB.

FED je soukromá banka, je úplně stejná, jako ta fiktivní mnou založená. A to je celý dnešní finanční systém, ač se zdá být šíleně složitý, a ekonomové to ještě více zesložiťují, princip je naprosto jednoduchý, takový, jak jsem jej popsal výše. Vůbec to není o ekonomii, je to pouhá zlodějna a loupení posvěcené zákonem.

Anglický ekonom Richard Price napsal v roce 1772 toto: „Peníze, které vynášejí úroky z úroků, rostou z počátku pomalu, protože se však tempo růstu neustále zrychluje, dosáhne po nějaké době takové rychlosti, že se to vymyká všem představám. Pence půjčená při narození našeho Vykupitele na pětiprocentní úroky z úroků, by už dnes vzrostla na větší sumu, než by představovalo 150 miliónů zeměkoulí udělaných z ryzího zlata. Půjčena na jednoduchý úrok, vzrostla by však za tutéž dobu jen na 7 šilinků a čtyři a půl pence. Až dosud zlepšovala naše vláda své finance raději tímto druhým způsobem, než aby použila prvního.“

Karel Marx se mu ovšem jízlivě vysmál slovy: „Fantastické nápady dr. Price, které daleko předčí fantazie alchymistů a kterým vážně věřil ministr financí Pitt a udělal z nich sloupy svého finančního hospodářství. Jak pěkný teoretický úvod k anglickému státnímu dluhu. Pitt bere tuto mystifikaci dr. Price naprosto vážně. Není možné nažvanit na několika řádcích víc nehoráznějších nesmyslů. Proto nemusí být stát nikdy v nesnázích, neboť velmi malými úsporami může splatit sebevětší dluh, jak to vyžaduje jeho zájem.“

Jenomže v tomto případě se Marx mýlil, vždyť právě FED a Mezinárodní měnový fond a Světová banka se přesně řídí Priceovou metodou a jeho vědeckým postupem! Jedná se sice o banky, nikoliv o státy. Ale státy dnes hrají pouze podružnou úlohu. (Více podrobností lze nalézt v článku „Vyklepáno z knih: Slavný Kapitál“ z 12. října 2013 na OM).

Jeden bloger ze Slovenska k tomu dodal velice zajímavý diskuzní příspěvek. Uvádím ho celý: Price mal pravdu, dal som si do Excelu vzorec 1*1.05*1.05*1.05 a tak 2000 krat 1.05, za kazdy rok od narodenia Spasitela. To je jedno ci dolar, penca alebo rubel, za 2000 rokov sa pomocou zlozeneho 5% uroku vytvorí cifra so 42 nulami. Zjednodusene takto. Dnes jeden dolar, o 2000 rokov s 5% urokom to bude 2 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000. Takze postupnost ide takto: milion, miliarda, bilion, biliarda, trilion, triliarda, kvadrilion, kvadriliarda, kvintilion, kvintiliarda a dalej neviem. Spolu je to 2 miliardy kvintiliard nasobok z povodneho jedineho dolara alebo pence. Urcite to bude ekvivalent zlatej gule s rozmermi Slnecnej sustave aj dnes. PRICE MAL PRAVDU a Marx nemal Excel a nechcelo sa mu to po Pricovi skontrolovat a zistit, ze to je matematicka pravda. Este raz som sa pohral, pri cene zlata 1600 usd za tr. unciu je to za 2000 rokov kocka zlata s hranou asi 130 milionov kilometrov, 130 milionov krat 130 milionov krat 130 milionov kilometrov velka zlata kocka. Takze mal pravdu Price.

No, není to vynikající příspěvek?

Mohu tedy závěrem konstatovat, že pokud bude nadále ještě pár desetiletí fungovat neoliberalismus, tak tomu majiteli FEDu (a tudíž i majiteli všech ostatních bank) bude patřit kompletně celý svět. Skutečně si to tak Jahve přeje? Nebo si někdo naivně myslí, že vláda USA zruší FED (a MMF a SB) a majitele pověsí za zločinné spiknutí proti obyvatelům světa? Ani náhodou! Jak píše Kundera: „Zlo nebude potrestáno, vše bude akorát zapomenuto.“

Existovaly civilizace založené na obchodování – Féničané, Kartágo, Mohendžodáro, Harappa…, ale i civilizace založené na loupení a válkách – antický Řím, Mongolové, Aztékové, Anglie, dnes USA. Bez možnosti loupení zanikají. Ernest Gellner je nazývá „zubařskými státy“. A je lhostejné, zdali loupí za pomocí zbraní nebo dluhem-úroky.

***

Přílepek (O Mojžíšovi, maně, Jahvem a národu vyvoleném)

Předpokládám, že všichni obyvatelé ČR a i Evropy, i když jsou třeba atheisté, znají onen proslavený příběh exodu Židů z Egypta pod vedením a velením přeslavného vojevůdce Mojžíše. Takže se na ten příběh podívejme trošičku podrobněji. Když je v současné době považován jako normální jiný, tzv. alternativní, pohled na SSSR, Beneše, Husa a nacistické Německo, tož proč by nemohl být také alternativní pohled na historii hebrejského exodu? Tedy pokusím se také o alternativní výklad.

Mojžíšův příběh autoři umístili do doby kolem roku 1400 před naším letopočtem. Příběh (a nejenom Mojžíšův) sepisovali ale až kolem 400 před n. l. tedy o tisíc let později, takže se nedivme, že nějaké chybičky a nepřesnosti se přece jen vloudily. Zkuste třeba dnes popisovat příběh prvních Přemyslovců či knížete Sáma! Pokud vynecháme onen nesmyslný výmysl, že Jahve Izraelity živil manou, tak se musíme nutně ptát, čím se tedy skutečně živili? A kolik jich bylo? Prý z Egypta uprchlo na půl milionu Izraelitů. A že jich skutečně bylo moc, dokazuje jiný příběh v onom příběhu, kdy soukmenovci povraždili na 20 tisíc vyznavačů Zlatého telete, svých vlastních příslušníků kmene. Pěkný masakr, co? Samozřejmě ten půl milionu uprchlíků je také vyložený nesmysl, to by o tom určitě zanechaly zprávu egyptské dokumenty, ty ovšem o nějakém exodu Izraelitů naprosto mlčí. Ale že jich bylo na tisíce a snad i desetitisíce, se bere jako ale samozřejmost. To když ministerský předseda Jicchak Rabin (či to byl Jicchak Šamir?) pronesl, že jich mohlo být maximálně tak čtyři pět stovek, tak kvůli tomu málem musel podat demisi. Přitom je to ale logické. Jenom si představme tu situaci. My, kteří jsme byli na „vojně“ víme, že taková kasárna s tisícovkou vojáků, tož to není žádná sranda, těm se musí třikrát denně dát najíst, musí se zabezpečit jejich ošacení a i ubytování. Takže jenom takovou tisícovku lidí zabezpečit základními věcmii není jen tak snadné. I když vezmeme v úvahu, že Jahve jim stravu zajistil manou, musíme se ptát, zda jim dal jim také ošacení, obutí, ubytování? Padaly z nebe i stany a uniformy a boty a dřevo na uvaření obědu či večeře? Proč by ostatně nepadaly, no ne? Vždyť Jahve se o své milované postaral po všech stránkách. Už z tohoto triviálního důvodu nebylo možné, aby desetitisíce utečenců z Egypta na poušti přežilo bez pomoci Pánaboha.

A co když to bylo takto? Když Izraelité utíkali Egypta, určitě si sebou nebrali nábytek. Co když si vzali sebou státní poklad? Tedy zlato. To mohli kdykoliv a kdekoliv bez problémů vyměnit za potraviny a věci potřebné k životu. Jaký mne vede důvod k tomu ukradenému zlatému státnímu pokladu? Proč to uvádím jako možnost? Vždyť to přece není nic tak moc neobvyklého, viz naši legionáři. On totiž Mojžíš byl vysoce postavená osobnost tehdejšího Egypta. Bible uvádí, že několikráte bez ohlášení navštívil faraona a vyhrožoval mu. Co to znamená? Že Mojžíš byl veleknězem egyptského náboženství. K faraonovi se jenom tak nějaký bezvýznamný človíček nikdy nemohl dostat, a navíc mu vyhrožovat! Mojžíš tedy patřil mezi nejvlivnější osoby říše, tudíž pro něj nebylo problémem při odchodu vzít sebou státní poklad uložený v jeho svatyni.

Mojžíš navíc nebyl Izraelita. Z čeho tak usuzuju? No právě z textů Starého zákona. Jsou tam uvedeny například tyto skutečnosti: Mojžíš neuměl jazyk Izraelitů, jeho řeči k lidu překládal brácha Áron. Dále – po rozmluvě s Jahvem, měl Mojžíš na čele rohy (viz Michelangelův Mojžíš), což ovšem znamená, že to byl velekněz egyptského býka Ápise. Další podrobnost – Mojžíš se docela úspěšně vyhýbal po celý život obřízce, a mám takový dojem, že obřezán nikdy nebyl, že to vyhýbání se obřízce úspěšně zvládl. To vyhýbání se obřízce je detailně popisováno v Talmudu, ale nikde není napsáno, že se tomuto (barbarskému) obřadu podvolil. Píše se, že v nějaké hospodě ho prý chtěl Jahve zabít (v obyčejné vesnické hospodě!), nepíše se ale proč. Mojžíš nařídil své ženě Zipoře (Zippora, Cippora?), aby obřezala jejich dva syny a předkožky hodila Hospodinovi pod nohy. Tím si Hospodina usmířil. Sám se ovšem v tomto příběhu obřezat nenechal. Takže můžeme suše konstatovat, že Mojžíš se nikdy nenechal obřezat, Chápu ho a jsem s ním zajedno. Ostatně ani Michelangelův David nemá obřízku! Slavný král izraelský a bez obřízky? To přece kardinálové či papežská kurie či nějaký znalec Bible nemohl Michel Angela upozornit na tu zásadní chybu?

S tou obřízkou je stejně nějaké podivné. Kdyby Bůh chtěl, aby jeho příznivci byli obřezaní, tak by to přece zařídil, aby se to stalo už v lůně matčině. A tvrdit, že obřezáním čerstvě narozeného chlapečka napravují lidé chybu Jahveho, to je přece rouhání! Ale obřízka má nezanedbatelný vliv na psychiku člověka, což potvrdí každý fyziolog. Že by právě to bylo příčinou té jakési „židovské výjimečnosti“?

Takže Mojžíš umřel neobřezaný ve věku 120 let a to v plné síle a mužnosti. To ale také jaksi odporuje přirozenosti – nebyl spíše v plné síle a mužnosti zavražděn? Ono 40 let bloudit pouští a do země zaslíbené ne a ne se dostat, ač pokusy nějaké byly, třeba u Kadeše dostali Izraelité pořádný výprask, a byli zahnáni nazpět do pouště, byl to absolutně neúspěšný člověk! To až Jozue uskutečnil dobytí země zaslíbené, ostatně skutečně nezvykle barbarským způsobem!

A ještě jedna důležitá záležitost. Mojžíš je pouhá mytologická postava, ve skutečnosti neexistoval, stejně jako Jozue či král David a Šalamoun. Totiž žádné dokumenty, doklady se nenalezly ani v egyptských papyrech ani v klínovém písmu. Čistý výmysl, něco jako náš praotec Čech. Musíme ovšem uznat, že autoři, pisatelé tohoto příběhu (docela obsáhlého románu) byli docela nápadití a vynikající spisovatelé. Náš Kosmas ani Alois Jirásek nedosahují jejich kvalit. Tož tak je to s tím exodem z Egypta a Mojžíšem, je to úplně stejné jako příchod praotce Čecha na horu Říp.

PS: František Polívka ve svém popisu rostlin cizích zemí uvádí: jedlý lišejník zvaný Sphaerothallia seu Lecanora esculenta Evers., který se dosud ve stepích severní Afriky, Arabie, Malé Asie a Persie hojně vyskytuje a po větších deštích úžasně rychle se množí, tak že pokryje půdu až 15 cm vysoko. Nastane-li pak počasí suché a větrné, odtrhují větry tento lišejník od jeho podkladu a zanášejí jej často i do vzdálených krajin, tak že se v těch krajinách potom zdá, jako by byl lišejník „spadl s nebe“. V lidových rčeních je mana symbolem něčeho vynikajícího, nesmírně chutného, lahodného (srov. „je to mana nebeská“).

Přejít do diskuze k článku 45 komentářů