Padesát odstínů černé

V Americe samozřejmě žádná družba národů neexistuje. Není to totiž tavící kotel, ale jaderný reaktor vyžadující neustálé chlazení z vnějších zdrojů. Kdyby zdroje vyschly, reaktor okamžitě pukne a ve srovnání s tím budou postsovětské občanské války dětskými pohádkami. USA – to je virová banka, ve které jsou uloženy vzorky všech na světě existujících národnostních konfliktů. V sousedních ulicích žijí Arabové a Židé, Indové a Pákistánci, Japonci a Korejci. Žijí ve svých vlastních čtvrtích a tak jednotlivé národnostní komunity nepodléhají asimilaci. Udržovat tu „družbu národů“ pod pokličkou a jakž takž formovat v novém pokolení přistěhovalců americkou identitu pomáhají čtyři věci: peníze, zábava, drogy/léky a výkonný represivní aparát. Dojdou peníze – skončí mír a na ulicích začnou hledat, kdo je na řadě. A právě to je důvod, proč se za své dnešní postavení, za svůj status pána a vládce, Amerika bude rvát třeba s celou planetou, nehledíc na ztráty. Cizí ztráty, samozřejmě. Vzdání se role světového hegemona znamená pro tuto zemi daleko děsivější perspektivu, než rozpad SSSR pro SSSR.

V Harlemu je pro našince těžké být internacionalistou. Večer, abych se vyhnul zácpám na manhatanském okruhu, jsem často projížděl jeho severními čtvrtěmi. Nejkontrastnější obrázek v mé paměti – napůl svlečená bílá prostitutka, opírající se v chladném větru o pilíř konstrukce metra, ve čtvrti, kde na kilometr daleko není ani jedna bílá tvář. Ani jedna. Družba národů. A vůbec, když jdeš po Harlemu (bavíme se hlavně o Harlemu nad 115. ulicí, ne o jeho „vybledlé“ části, která podstoupila gentrifikaci a kam se dnes tak rádi stěhují hipsteři), je těžké zbavit se myšlenky, že Bůh zřejmě nebyl zastáncem rovnosti. Naproti tobě se šine zpívající, tancující, sám se sebou hovořící člověk. Někdy se ten člověk může na tebe zuřivě vrhnout, ale v posledním okamžiku couvne, jako kdyby si podvědomě vzpomněl na jakousi strašnou pomstu, jež postihne každého, kdo by vztáhl ruku na bílého. Jednou jsem na dětském hřišti musel volat policii, aby zklidnila dvoumetrové černé výrostky. Zaplať pánbů, přijela bílá hlídka. Jednou, před školou M.L.Kinga jsem doslova vjel do hromadné rvačky – v boji muže proti muži tam cosi řešili žáci nižších tříd rozdělení na mafiánské gangy (jak např.Bloods&Crips). Celá ulice se zastavila, řidiči zablokovali dveře a z aut pozorovali, jak se děcka vzájemně vyhazují na kapoty, jak kopou do někoho na zemi, jak se kolemjdoucí tisknou ke stěnám domů. Co je to – africké geny? Nebo crack, jenž dělá z obyvatel černošských čtvrtí zvířata? Kdo bude polemizovat s tím, že se z fyziologického hlediska černí liší od bílých – složením těla, silou, výdrží? Tabuizované téma, samozřejmě, ale ne náhodou v americké televizi ukazují, představte si, šachový šampionát pro afroameričany. „Černí mohou hrát nejenom basketbal“ – je nevyřčené poselství masovému divákovi, který samozřejmě dobře ví, jak nepatrné je procento černých v americké intelektuální elitě.

Slovo „negr“ vytěsněné z americké mluvy totalitní politickou korektností, je nyní nahrazeno neologismem n-word, „slovo začínající na n“. Jako kdyby to černochům nějak pomohlo. Segregace se nikam nepoděla, jenom má dnes propracovanější formy.

A při tom přece černoši na severu USA, v New Yorku, v Illinois, v Pensylvánii mohli i nebýt. Klima je tam úplně jiné než v Alabamě nebo Georgii, v zimě – sníh a lezavý vítr. Masově se černoši objevili v Chicagu, New Yorku, Filadelfii přibližně ze stejných důvodů jako tádžičtí dělníci v Moskvě. Po skončení Občanské války a zrušení otroctví se černoši stali tou nejlevnější pracovní silou, umožňující americkým oligarchům (robber barons) snižovat náklady a potlačovat stávkové hnutí. Například stačilo, aby dělníci hutí v Homesteadu (Pensylvanie) začali na majiteli (Andrew Carnegie) požadovat zvýšení platů, a okamžitě začali z jihu přijíždět vlaky s lidmi ochotnými pracovat za pár šupů. Právě to byli stávkokazi – rozbíječi stávek. To je důvod proč semena „družby etnik“ tak rychle vyrašila i na abolicionistickém severu, zdálo by se osvíceném a liberálním. Když se černí a bílí dělníci začali vzájemně zabíjet, oligarchové, jasná zpráva, tomu nijak nebránili, dokonce naopak. Jinými slovy, Občanská válka a následná proletarizace černochů – je proces podobající se ruskému osvobození rolníků. Buržoazie potřebovala pracovité ruce. Buržoazie je dostala. Právě ty „ruce, které postavily Ameriku“ o kterých zpívá Bono z U2. Za sto let je však automatizace průmyslu, růst produktivity práce, outsourcing a stěhování společností do Asie, učiní nepotřebnými. A vzniknou celému světu dnes známá ghetta.

„To jsou ale opice“, – udělala moje známá grimasu při pohledu na dalšího tancujícího černocha na autobusové zastávce. Vzpomínám si, jak jsem ji plísnil, zahanboval. A pak byly záplavy v New Orleans a i já jsem byl v jednom okamžiku ochoten vzít svá slova zpět. Po zavedení blokády a zákazu vycházení se život v New Orleans dostal pod kontrolu místních gangů. I před tím bylo město považováno za jedno z nejnebezpečnějších, ale záplavy ho proměnily v něco jako Port-au-Prince, hlavní město Haiti. Vraždy, loupeže, rabování. Vězni místní věznice sadisticky zlynčovali dozorce. V ulicích probíhala štvanice na automobily s benzínem – kdosi kladl napříč silnic prkna s hřebíky. Ze země stříleli po záchranných vrtulnících (minimálně jeden se zřítil). Strašné věci se děly v Superdomu – stadionu, kde záplavy přežívalo několik tisíc lidí. Policistům podřezávali hrdla, topili je v přetékajících záchodech, byly i případy znásilnění a vražd malých dětí. To vše se samozřejmě na stránky amerických novin a do vysílání televize nedostalo. Svoboda slova. Jenomže hrůza netrvala dlouho a do New Orleans vstoupila Národní garda zplnomocněná střílet po všem, co se hýbe. A když po kanálech New Orleansu počaly plout mrtvoly, v ulicích zavládl klid. To byla cenná lekce.

Ano, byl jsem svědkem toho, jak bezradná je americká policie (municipální a federální policisté nedokázali zorganizovat elementární součinnost, přestože sídlili v sousedních budovách a někteří se prostě ze zoufalství věšeli). Ano, viděl jsem jak tenká je hranice mezi americkým snem a prvobytným chaosem. Ovšem viděl jsem také, jak efektivní je při potlačování bouří hrubá ozbrojená síla. Martial Law (Stanné právo) – střílej po všem, co se hýbe. Tudíž všechny následující výbuchy družby mezi národy mi už nepřipadaly tak důležité. „Víš, proč v Americe nikdy nebude revoluce?“, ptal se mě jeden nadějný právník, absolvent Kolumbijské university, se kterým jsme se bavili o New Orleansu. „Protože v tomhle státě se běloši a černoši vzájemně nenávidí více, než chudí nenávidí bohaté“. Přesně tak. Současně je to velmi výstižná odpověď na otázku o perspektivě demonstrací, které dnes propukly v amerických městech. Ne, perspektivu nemají žádnou. Riots – to je normální, vrozená, neoddělitelná součást americké historie. Pogrom – to je Průvodce. Věčný průvodce kapitalismu. V 60. letech shořelo půl Chicaga, v roce 1992 hořelo Los Angeles. Cincinnati, Cleveland, Atlanta. Tady je celý seznam … I samo hlavní město Washington je obklopeno takovými čtvrtěmi, že vám Ferguson bude připadat jako knihovna. No, a nic se neděje. Vše je pod kontrolou. Systém potlačení, rozprášení a neutralizace protestů funguje bezchybně. Problém nespočívá v našem rasizmu. Lidé z černošských ghett jsou skutečně dovedeni do stavu němých tváří.

Ghetto bezchybně poznáte podle vůně. Vůně připáleného palmového oleje. Mastný sladký dým zažraný do oděvu. Tak voní chudoba. To je vůně McDonald’s, Taco Bell, White Castle a podobného svinstva. „Víš, proč tady nikdy nebude povstání?“ ptá se mě jiný můj známý, Petr, reprezentant odcházejícího pokolení Američanů, které vědělo, jak funguje spalovací motor. „Protože jsme nepozorovaně zvítězili nad hladem. Zelená revoluce umožnila naplnit žaludky k bodu, za kterým už revoluce nemá smysl“. Má pravdu. Laciný tuk (cheap fat) to dokázal. V ghettu otékají ze syté chudoby. Představte si, chudoba může být sytá, krkající. Platí to pro New York i pro Paříž. Tato sytost tě ovšem pošle předčasně na onen svět. V USA je ghetto téměř vždy – teritorium cukrovky. V Harlemu jí trpí polovina dospělé populace. Cukrovka bez nemocenského pojištění znamená, že ti brzy začnou odcházet klouby. V žádné zemi světa, v žádném městě jsem neviděl takovou koncentraci lidí s berlemi, holemi, všelijakými stojánky a podpěrkami k chůzi.

Cukrovka a astma. Astma a cukrovka.

Lidé v ghettu jsou zbaveni toho hlavního – možnosti myslet. Jsou zbaveni možnosti chápat, co se děje, chápat, že se mění v biomasu, v rosol z kostí a masa, v polotovar pro tak dětmi oblíbené kuřecí nugety. Ráno tato masa plní vlaky metra jedoucí na dolní Manhattan, kde se rozlézá po restauracích, myčkách aut, obchodech. Večer je nasávána zpět do prodžektů, nevlídných mnohopatrových domů z hnědých cihel. Každý, kdo se tady pokusí myslet, bude dříve či později dělat společnost Mumia Abu-Jamalovi, ikoně černošského odporu, tvořícímu své manifesty v cele pro odsouzené na doživotí. Šest milionů vězňů – dočasně nebo na stálo, v soukromých i státních věznicích. Josefe Visarionoviči, dokážete si to představit?

Nicméně někteří mají štěstí a podaří se jim připojit k mikroskopické menšině, připuštěné k vymoženostem americké civilizace. Existují přece i movití černoši, úspěšní černoši, černošští zpěváci, černošští módní návrháři, basketbalisté, běžci, fotbalisté, boxeři. Jsou zapotřebí v první řadě proto, aby obyvatelstvo neztrácelo naději. Na takovéto šanci na výhru, šanci na spasení, jsou postaveny všechny loterie a všechna náboženství. Mimochodem, jak s tím, tak s oním je v ghettu vše v pořádku. Loterie a zastavárna přes ulici, naproti kostela. Kostel v sousedství hracích automatů. Nic se nezmění. Tady se nic nikdy nezmění. Ani když ke Kapitolu, jako v roce 1995, dorazí další Pochod milionů. Když už by se Američané měli obávat revolučního hnutí, pak určitě ne ve Fergusonu, ale spíše někde poblíž mexické hranice. Je zajímavé, že mexické gangy se na černochy dívají s neskrývaným pohrdáním. Mexičané se považují za nadřazené, zdůrazňují skutečnost, že nikdy nebyli otroky, narážejí na neexistenci černošské ideologie, disciplíny a organizace, kterou rozhodně nepostrádají uskupení jako Mara Salvatrucha nebo M18.

I když to není tak úplně pravda. Když budeme v exkurzi po Harlemu pokračovat, měli bychom dojít na křižovatku 125.ulice a tuším že 3.avenue, kde se v jednom ze sklepů nachází štáb černých ultras, hnutí takzvaných „Černých Izraelitů“. Tato směšná militantní sekta, připomíná současně jak Černé pantery Malcolma X, tak Národ Islámu Louise Farrakhana, ale s otevřeně fašistickou ideologií. Ano, zdá se, že jsou to černí fašisté. Možná sem poslat naše ultras i s ukrajinskými Pravým sektorem!

Ve stanovený čas se u dveří sklepa schází zástup stejně vystrojených hromotluků. Černé kalhoty zastrčené do černých nebo světlých semišových kanad. Černé mikiny, černé šátky. Pozdrav – pěst ke hrudi, ruka – vpřed. Nehajlují, ale je to podobné. Se mnou je moje černá známá, Sára. Zkoušíme si domluvit interview. Zbytečně. Ideologická platforma „Izraelitů“ je jednoduchá: všichni bílí – jsou odpad, který shoří v ohni Apokalypsy (možná i dříve). Tedy, jestli mi rozumíte, pro kteréhokoliv bělocha je rozhovor s těmito hochy – vynikající příležitost cítit se jako černoch. I když, samotným členům sekty se hovořit s bělochy nedoporučuje. Dívají se skrz tebe, nepodají ti ruku, budou o tobě mluvit v třetí osobě. Teď jsi negr ty, a ne oni. Protože jsi – bílý. Samozřejmě, o tomto klaunském bratrstvu dobře vědí v místní policii i v FBI. Samozřejmě nepředstavuje žádné nebezpečí. Přesně do té doby, dokud je pod kontrolou a plní tudíž svou lokální funkci – dostává pryč z ulice nedospělé bandity, hraje si na válku, dodává rekruty armádě, účastní se „správné“ distribuce narkotik ve čtvrti.

Vychází nám smutný obrázek. Příliš smutný, než abych ho nakonec nerozbil napadrť. Když v roce 2006 všechny světové televize po 12 485 709 803. pochovávaly Fidela, osud nás zavál do Havany. Z chromozomo-rasového hlediska, z hlediska doktora Mengeleho, žijí na Kubě titíž černoši, mestici, kreolové a mulati jako v Harlemu nebo New Orleansu. Naprosto stejní. Jaké však bylo moje překvapení, když jsme místo zlatými řetězy ověšených, do širokých kalhot oblečených opic, potkali na ulicích Havany lidi plné vlastní důstojnosti, otevřené a čestné. Ano, chudé, ano hubené, ale byli to lidé, chápete? Na Kubě je pravidlem – vzhledem k tomu, že osobní automobil je luxus a hromadná doprava nezvládá nápor, každý automobil musí bezplatně vozit neznámé lidi. Na turisty se toto pravidlo nevztahuje, ale my jsme vozili, ze zájmu. A víte, v čem spočívá zásadní rozdíl mezi Havanou a New Orleansem? V tom, že v Havaně se tvým náhodným spolucestujícím může stát padesátiletá černá tetka, která přednáší na lékařské fakultě státní university. Zatím neví, co je to Taco Bell, nemá na dluh koupený smartfoun, v její ubohé kuchyni je jednoduché a prosté jídlo, ale má vědomí vlastní důstojnosti. Ví, že se neudusí v astmatickém záchvatu, neodprásknou jí v přestřelce mezi gangstery, její dceru neznásilní drogový dealer, nebude ji vyslýchat policejní hlídka, nebude se s ledvinovou kolikou svíjet na prahu Emergency Room. Nikoho na světě nenapadne nazvat Kubánce opicemi nebo otroky, i když otroci tam jsou – v rodokmenu každé rodiny. Právě proto se nedoporučuje v přítomnosti Kubánců žertovat na konto Fidela. Mohli byste jednu koupit. Stejně tak nežertujte v přítomnosti Venezuelců o Chavesovi. Mohli byste koupit kulku.

A úplně nakonec. Uragán Katrina, který protrhl hráze v New Orleansu, putoval do Ameriky přes Kubu. Kubánské úřady provedly včasnou evakuaci a postaraly se o každého, kdo nebyl schopen se o sebe postarat sám. Ztráty mezi obyvatelstvem Kuby prakticky nebyly. V New Orleansu poté, co se přeplnily márnice, bylo nutno dovážet potravinové chladničky.

Konstantin Sjomin

DOPLNĚNÍ: Někteří zde vyjádřili pochybnosti, zda autor nebyl v Louisianě v době uragánu Katrina spíše jako „jednodenní turista“ již po uragánu.

Autor byl na místě katastrofy od prvního do posledního dne záplav, tudíž urážlivé výroky oponentů jsou neopodstatněné.

Převzato z ostrova Janiky