Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.
Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.
Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.
Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.
Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.
Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.
Převzato z blogu Tribun
Ach ano, funguje to velmi dobře. V podstatě od roku 1938 jsme vystaveni mimořádné masáži, i když pokaždé jiným směrem, samozřejmě vždy úplně opačném. Ta první trvala jen 6 let ale bylahodně krvavá. Takže se nijak nechytila. Poté pomalu a postupně od roku 45 a byla zpočátku a dost dlouho poté dokonce velkou většinou národa dobrovolně přijímaná. Pak nám cosi vysvětlili souzi se sajúzu a už jsme tomu nevěřili. No a pak, najednou, nastoupili američtí souzi předtím slibující ráj na zemi ve svých vysílačkách a nás na chvíli přesvědčili. No, jsak začali za hubičku kupovat a privatizovat(– zde cizí slovo… Číst vice »
Moc dobře napsaný článek. Ono je to s tou pamětí – jako se vším u živých organismů. Vše co organismus vědomě či nevědomě dělá slouží k přežití – tedy lépe řečeno „k pokusu přežít“. Pochopitelně se všemi možnými omyly. Ale on ten přirozený výběr nefunguje jako tvůrce ideálního neomylného jedince, ale prostou nadprodukcí a mírnou mutací – no a schopnosti rozesetých životů a šťastné a kritické náhody, které je potkají to prostě proberou. Jak pravil Londonův Vlk Larsen … “ … Příroda je marnotratnice. Vezměte na příklad ryby s jejich miliony vajíček. A konečně vezměte třeba sám sebe a mne.… Číst vice »