Paweł Smoleński: Izrael už se nevznáší

Trochu s rozpaky jsem otevírala český překlad knihy polského reportéra deník Gazeta Wyborcza, Pawela Smolenskeho. Co je ještě možné říci nového o Izraeli, navíc když originál vyšel již v roce 2006? Ale po přečtení prvních stránek upoutal text můj zájem natolik, že jsem celou knihu přečetla jedním dechem. Autor udělal mozaiku z příběhů lidí odlišných názorů a přístupů tak, aby si čtenář mohl vytvořit představu o složitosti vývoje v tomto lidském kotli na Středním Východě, aniž by si dělal nárok na vlastní hodnocení, ani moralizování. To ani nejde.

Čtenář se může vcítit do osudu a náhledů jednotlivých vypravěčů, plných emocí i rozumných posouzení. Celkový dojem je však beznaděj, všechno je tak zauzlováno do klubek nenávisti a stále kvasících rozporů i uvnitř vlastních aktérských stran. Vše trvá příliš dlouho, bylo vyzkoušeno a odvrhnuto mnoho řešení na celé škále od mol do dur, od dohody „po dobrém“ až po krajní násilí, které svého času vypadalo jako rychlá cesta k definitivnímu řešení. A přitom se zdá, jakoby se obě protistrany vyvíjely v zrcadlovém obraze. Vnější podpora frakcí vede ke korupci, nepotismu, je potlačen výběr podle přirozených schopností a dochází ke zbídačování obyvatelstva a ke zkáze města a staré kultury.

Izraelská psycholožka vypráví složitý osud své rodiny a také o své práci. Tvrdí, že Jeruzalém je vlastně „začarované město“, které vyvolává v lidech speciální exaltované psychické stavy, odborně pojmenované „jeruzalémský syndrom“. Však se tu sváří středověk s moderní dobou. Ve čtvrti Mea Šearim žijí jakoby odříznuti od zbytku světa ultraortodoxní  chasidé z haličských měst, mluvící pouze jidiš, oblečeni jako v dobových divadelních kostýmech a ulpívající na starých zvycích a představách, nekorespondujících s dnešním světem. Neuznávají stát Izrael, protože ho neprovolal prorok Mesiáš. Synové studují ve známé ješivě Ponevež u Tel Avivu, což je škola proslulá stejně jako pro muslimy medresa v íránském městě Kum.

Moudrý rabín Šach, velký vykládač zákona, s pobouřením sděluje svým žákům, že Freud napsal knihu o tom, že lidé pocházejí z opic. U jednoho zvídavého a talentovaného žáka to probudilo zvědavost, a tak tajně navštívil jeruzalémskou knihovnu, kde objevuje moderní vzdělanost. Přináší mu osvobození od kanonického myšlení Talmudu a zároveň od výchovou vnucovaného pocitu hříšnosti svého těla, které je vedeno přirozenými pudy. Opouští svou víru a jeho rodina zorganizuje pohřeb, na němž ho prohlásí za mrtvého. Jeho starší bratr se stal rabínem a nedovoli mu ani navštívit umírajícího otce, ač ten si to vroucně přál. Když se reportér ptal moderního vzdělance a televizní osobnosti, jíž se onen bývalý Šachův žák stal, zda se cítí být člověkem světského Izraele, odpověděl: „Nevím, pohybuji se na hranici dvou světů. Nepatřím a nikdy nebudu zcela patřit ani jednomu.“

V dalším pohledu si žena pracující v televizi na příjmu diváckých dotazů a připomínek vytvořila z tohoto informačního souboru názor, že Židům se sice podařilo vytvořit stát, ale nikdy se jim nepodařilo vytvořit izraelský národ. Snad taky proto, že přišli z různých koutů světa s odlišnými kulturami a zcela vykořeněni. Ochrannným štítem je jim pocit vyvolenosti, který ona považuje za megalománii.

Je tu i podnětný rozhovor se slavným mladým režisérem Arim Folmanem, jehož filmový snímek „Made in Izrael“ vyvolal velké pobouření. Osočili ho, že zesměšnil izraelskou mytologii a on na to odpovídá, že ta je právě škodlivá a znemožňuje dělat správná rozhodnutí. A to bojoval a byl zraněn v libanonské válce. Je odhodlán bojovat za Izrael i dnes, ale odmítá být okupačním vojákem. V takovém případě se nechá radši uvěznit. Kritizuje i organizované návštěvy mládeže v bývalých koncetrácích, kde průvodkyně odříká naučené povídání, a tím vlastně to utrpení znehodnocuje. Něco podobného jsme prožívali i my v mládí, kdy nám bylo válečné utrpení natloukáno necitlivě do hlav jako pocit naší viny a zneužíváno k zaštítění politické kariéry našich tehdejších politických vůdců.

Setkáme se i s podvodníky, kteří žijí podobně jako naši veksláci ze zvláštní situace Jeruzaléma. Taky je dán hlas anonymu, který se nazývá judeonacistou, jehož heslem je přežití vlastní a i potomků. Profesor univerzity, který zamlada bojoval proti Angličanům, vytýká celému světu, že je antisemitský a nechce vidět přínos Židů ke světové kultuře a vědě. A on věří, že křesťané také pocítí na vlastní kůži muslimskou agresivitu. K momentální situaci tvrdí, že Izrael je rukojmím levice, která si představuje, že je možné se s Araby dohodnout. On sám by za intifády „pověsil demokracii na hřebíček“.

Spisovatel Beni je zase názoru, že Izrael je přední výspou Západu a palestinská autonomie je pověrčivý a temný středověk a skrýš sebevrahů. Henrik, který se vrátil z Ameriky po čtvrtstoletí, mu oponuje, protože se mu jeví, že se nesplnila předpověď jeho otce, který hlásal světský sionismus. Podle něj se Izrael stal zemí  pejzatých mužů v černých kipách, kteří ostatním vnucují morální standarty a směr myšlení, určují aktuální potiliku a diktují zákony jako tajemnou silou oživený relikt minulých století. Moc rabínů je stejně velká jako moc iránských ajatolláhů a arabských mullů. Beni mezitím došel k přesvědčení, že je třeba Araby zkazit západní kulturou: Drogami a písněmi Britney Spearsové. A k tomu nečekaně dodává, že Arabi se milují, zatímco Izraelci sebou pohrdají.

Zajímavé je vyprávění izraelského právníka, který se zabývá lidskými právy a hájí osadníky z oblasti Zelené linie, neboť i stavba zdi je provázena spekulačními záměry, korupcí a zastrašováním.

Spisovatel Etgar Keret se snaží ve svém díle vysvětlovat, nenechat se unést k politické angažovanosti. Podle jeho názoru je jeho země tak zideologizovaná, že lidé zapomínají, že v životě jsou kromě politiky i jiné věci. Blízkovýchodní dialog hodnotí jako dva míjející se monology, kde obě strany jsou přesvědčeny, že druhý přemýšlí stejně. A kromě toho spousta Palestinců, podobně jako Izraelců se neztotožňuje s politikou svých představitelů. Připočtěme k tomu velké rozdělení Izraele v souvislosti s vracením Gázy, kdy izraelská armáda musí násilím vyhánět osadníky z jejich domovů, které nejsou schopni trvale uhájit. Původně je tam vláda nalákala za výhodných podmínek a pak je vystěhovává, i když za slušnou náhradu. Ztrácejí ale svůj domov.

Proti tomu jsou v horším postavení lidé z kibuců, kteří vše postavili vlastníma rukama a podle nichž je nepřízeň trhu pro ně větším nebezpečím než byl život v arabském obklíčení. To totiž znamená jejich hospodářskou a tím i existenční likvidaci. Jinak vše vidí sefardští Židé, zejména ti černí, kteří se cítí diskriminováni.

S překvapením jsem se dozvěděla o zrodu veteránské organizace „Prolomit ticho“, která vydala svědectví o Hebronu. A na straně palestinské, která trpí stejnou rozklížeností a rozpory a má takřka symetrické rozložení rozšířené na krajním křídle o Vojáky Alláhových společníků, kde bují korupce a místo pomoci lidem roste počet mešit a náboženského omezování, vzniklo ženské hnutí „Širuk“. Za těžkých podmínek spolupracují s některými izraelskými ženami, odmítají nabízené spojení s Hamásem, snaží se o vlastní výdělečnou činnost a lepší vzdělání dívek.

Jsou to malé ostrůvky naděje. Ale aspoň jiskřička v beznadějné poušti bez světýlka.

SMOLEŃSKI, Paweł. Izrael už se nevznáší. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Máj, 2013, 285 s. ISBN 978-80-86643-78-6.