Peníze dělají peníze aneb Refeudalizace společnosti

Reklama


(předpona re má význam: zpět, vzad, opět, znovu)

Prý peníze dělají zase peníze. No, jak kdy a jak pro koho.

Mám stokorunu. Koupím si za ni jedno pivo a cigarety. Ta stokoruna mi žádné peníze nepřinesla. (Přinesla akorát peníze do státního rozpočtu.) Mám tisícovku. V restauraci si dám oběd, pak si třeba koupím lístek do kina či divadla a jenom tak tak mi to vyjde ještě na zakoupení jízdenky domů. Ani tisícikoruna mi nevydělala žádné peníze. Mám deset tisíc měsíčně. Zaplatím nájem, vodu, teplo, plyn, elektriku, dovolím si nějaké skrovné jídlo a možná zbude něco i na benzin do auta. Ani těch deset tisíc mi nevydělalo žádné peníze.

Mám měsíčně sto tisíc. Všechno výše uvedené si mohu bezproblémově snadno a lehce koupit a zaplatit a přesto mi ještě zůstává nevyužitých takových 70 tisíc. Co s těmi nadbytečnými penězi mám (můžu) udělat? Zde se naskýtá několik možností. Nechám si je doma v šuplíku jako jakousi rezervu či jistotu na příští měsíc. Nebo je mohu uložit v bance na úrok, což ovšem nemá smysl, neb úroky jsou nizoučké a smaže je inflace, ta dokonce během roku dokáže snížit i onu uloženou částku. Ukládat si do banky na úrok tudíž fakt nemá smysl. Další možnost je koupit si náušnici s rubínem či dokonce zlatý kroužek do nosu, či prsten s briliantem, či dokonce nějakou mazanici od postmoderního výtvarníka. Ale ani při těchto případech mi těch sto tisíc nevydělalo ani korunku! Takže můžeme suše konstatovat, že človíčkovi s měsíčním příjmem do sto tisíc jeho penízky nikdy nebudou dělat další penízky.

V naší republice jsou ovšem i lidé, kteří mají měsíčně příjem vyšší než sto tisíc, někteří dokonce i milion. Kolik je takových obyvatel, to statistiky neuvádějí. Domnívám se, že by jich mohlo být takových deset tisíc. Ne nadarmo se říká „horních deset tisíc“. Možná je jich i více, ale i tak by v žádném případě netvořili více než jedno procento obyvatel, spíše bych jejich počty uváděl v promilech. Tahle „elita“ národa se skutečně fakticky vůbec nezajímá o placení nějakého nájemného, benzinu, potravin… to je prostě pod jejich rozlišovacími schopnostmi. No a teprve těmto (nad)občanům peníze dělají peníze. Je to přitom velice jednoduché, to by dokázal každý človíček i silně mdlého ducha, ba i úplný idiot. Stačí se podívat do historie.

Takže když budu mít milion, mám spoustu možností. Mohu koupit akcie nějaké továrny či jakéhosi podniku. To se mrknu do novin zabývajících se ekonomikou a zjistím, který podnik dosahuje nejvyšších zisků, tedy podnik, který dobře prosperuje, no a nakoupím akcie toho podniku. Když jsem si koupil akcie, tak jsem se stal samozřejmě vlastníkem určité části podniku a mám nárok na přiměřený díl zisku. Ta část mého zisku je v přímé závislosti na množství mých akcií. Na Vánoce dostanu na účet odpovídající část zisku, tedy tzv. dividendy. Je to naprosto spravedlivá záležitost, vždyť přece každý si takové akcie může koupit, že? Máme přece svobodu a demokracii. Mělo by se ovšem dodat, že koupit si takové akcie je pro 90 procent obyvatel naprosto nedostupná záležitost, neboť holt nemají k dispozici milión a více.

V době tzv. reálného socialismu nějaké akcie neexistovaly, ale přesto podobný systém také fungoval. To se koncem roku ve státem vlastněném či družstevním podniku provedla účetní uzávěrka a zjistilo se, jaký zisk podnik vytvořil a ten se formou prémií rozdělil mezi zaměstnance, byl to takový třináctý či až čtrnáctý plat. V socialistické federativní republice Jugoslávie kupodivu akcie existovaly. Ovšem ty akcie vlastnili pouze zaměstnanci onoho podniku, takže to vlastně bylo stejné jako u nás, akorát se tomu jinak (zápaďácky) říkalo. Zaměstnanecké akcie jsou samozřejmě (dle mne) naprosto rozumný způsob rozdělování zisku. Všichni zaměstnanci mají pak nepochybně zájem na tom, aby podnik prosperoval, aby byl ziskový, neboť čím větší zisk, tím více si zaměstnanci mohou koncem roku přilepšit k platu.

Ovšem já jako majitel koupených akcií nějakého naprosto mi vzdáleného podniku, o kterém nemusím ani vědět, co ten podnik vyrábí či provozuje, mám zájem diametrálně odlišný. Mne zajímá pouze výše zisku bez ohledu na cokoliv jiného. Proto si také my akcionáři zvolíme, určíme, vybereme schopné manažery, kteří to dovedou. Tedy sníží mzdy zaměstnanců na nejnižší možnou míru, zvýší jejich pracovní výkon, méně výkonné zaměstnance propustí, osekají všechny dřívější totalitní a komunistické vymoženosti a podobně. Čím nižší náklady a mzdy zaměstnanců, tím vyšší bude můj zisk. Jako akcionář-majitel akcií mám tedy eminentní zájem, aby v podniku byly co nejnižší mzdy a co nejvyšší pracovní vypětí a pracovní výkon, aby výnos z akcií (dividendy) byl co nejvyšší.

Takže zisk si v době totality a zločinného komunismu rozdělili mezi sebou ti, kteří ho vytvořili. V naší době svobodného, demokratického a humanitárního kapitalismu si zisk přisvojují ti velmi majetní, ti, kteří ho nevytvořili. Jde o bezpracný zisk, který je činí ještě více a více bohatými. Těm skutečně peníze dělají peníze, ovšem na úkor pracujících. Navíc, což je ale ovšem vrcholně sprosté, jsou dividendy nezdaněné či daněné pouze minimálně. Majitelé akcií či nějakých cenných papírů, tedy příjemci bezpracného zisku, mají příjmy z akcií zdaněny nulovou sazbou (anonymní akcie, akcie na doručitele) či naprosto mizivou nepatrnou částkou. Malí drobní akcionáři u nás daní dividendy 15 procenty, ovšem velcí daní v tzv. daňových rájích, tedy nedaní vůbec. Příjmy z akcií jsou skoro nedotknutelné nějakým zdaněním, jsou nezdanitelné. Pěkně si to zařídili, zákony pro sebe výhodné odhlasovali. Vždyť v minulosti také šlechta (a církev) přece daně neplatila, ta daně vybírala!

Nedávno proběhla docela obsáhlá debata v našich sdělovadlech o majetkovém přiznání obyvatel. Když takový úředník finančního úřadu pozve k vysvětlení nějakého milionáře s tím, aby podal vysvětlení k následujícímu:

„Loni jste přiznal 30 milionů, vše je v pořádku, vše řádně zdaněno, letos máte o dvacet milionů více, ale nezdaněných, vysvětlení prosím.“

„Já hraju na burze a vyhrál jsem, podrobnosti nesdělím, to je obchodní tajemství, a dle § xy se tyhle výhry nemusí danit.“

„Tak jo, zapíšeme, výhry v burzovních spekulacích dle zákona nelze danit.“

Marx definoval burzu jako spolek finančníků kapitalistů, kde se všichni vzájemně okrádají. Přinášejí tedy burziáni něco prospěšného pro společnost? Ani ň, ani trošku, ani to nejmenší, prostě nic.

Mzdy pracujících jsou pěkně zdaněny. Kdybychom odváděli na daních státu pouze tolik, co odváděli nevolníci v dobách feudalismu a roboty (desátek vrchnosti a další desátek církvi, tedy dvacetiprocentní zdanění), tož to by bylo něco, to je pro nás ale naprosto nedosažitelný sen.

Takový člověk-rentiér, který získal velký majetek v restitucích, si nakoupil akcie, podílové listy a cenné papíry a má vystaráno, jeho ručičky už nikdy pracovat nemusí. Může si zazpívat kdysi oblíbenou písničku: „Ručičky nebojte se, vy makat nebudete.“ Fakt se už nemusí ani v nejmenším obávat, že by se snad někdy zapojil do nějakého pracovního procesu.

Čína sice přejala také tyto západní metody akciových společností, ale přece jen je trošku modifikovala, akcie důležitého tzv. strategického podniku musí vlastnit nejméně z 51 procent stát. Přejala to jako funkční nutné zlo. Určitě později, až se zvýší ekonomická prosperita celého státu, nebude problémem vyvlastnit akcionáře, samozřejmě za náhradu. Ale také může uzákonit, že bezpracný zisk je trestným činem. Samozřejmě žádný majetek se bohatým nebude zabavovat, ať si ho užívají nadále, pouze se zamezí, ba přímo zakáže, aby ho využívali, zneužívali k bezpracným příjmům. Takové opatření bude naprosto dostačující.

Bezpracný zisk totiž byl v době tzv. reálného socialismu trestným činem. Proto bylo nutné socialismus zlikvidovat, což se západním kapitalistům, aniž by v to nějak moc doufali, skutečně podařilo. No, a když už vcelku snadno a bez nějakých velkých problémů ukončili socialismus v Sovětském svazu a v jeho satelitech, bylo také nutné skončit i s jinými, na SSSR nezávislými, socialismy. Jen proto ty země, které měly v názvu socialistická, musely být zničeny až tak do mrtě, aby se už nikdy nevzpamatovaly, neboť to by se přece mohly pokusit znovu zavést sekulární socialistický systém. Byly to tyto země: Jugoslávie, Libye, Irák, Sýrie, tedy Socialistická federativní republika Jugoslávie, Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje. Irácká republika byla ovládána socialistickou stranou Baas a v Syrské arabské republice podnes vládne socialistická strana Baas. Tyto země byly zařazeny do tzv. „osy zla“. Egyptská republika, kde plukovník Gamál Abd an-Násir (1954–1970) zavedl socialistický způsob vlády, se velice prozřetelně vzdala slůvka socialistická, už jej v oficiálních prohlášeních neuvádí. Že by proto nebyl Egypt humanitárně bombardován? Už jenom ten pojem „socialistická“ provokoval a stačil na zařazení do osy zla. Z hlediska západních akcionářů bylo bombardování a rozbití Jugoslávie jediným možným řešením. Měli obavy, že by onen docela funkční ekonomický systém mohly napodobit i jiné evropské státy, čemuž je nutné všemi možnými prostředky zabránit. Takže poslední pozůstatek socialismu v Evropě byl také zlikvidován. Bylo ovšem nutné použít bomby!

Proto byl také socialismus u nás prohlášen za zločinný a zavrženíhodný. Tomuto hledisku akcionářů, burziánů a rentiérů se nedivím. Ano, pro ně bylo nastolení socialismu tragédií, už totiž nemohli beztrestně krást a přivlastňovat si výsledky práce miliónů pracujících na svůj účet. Tyhle zločinné komunistické totalitní nedemokratické nesvobodné režimy prostě z moci úřední a za souhlasu 90 procent obyvatelstva zakázaly bezpracný zisk, ba označili jej za trestný čin. Zrušení rentiéři a ti akcionáři měli po ptákách a byli velice velmi naštvaní, a museli dokonce, což bylo pro ně přímo šílené, pracovat! Musíme tedy počítat s tím, že dnešní restituenti, rentiéři a akcionáři nedovolí návrat nějaké formy socialismu, to raději rozpoutají všezničující válku. Když to nebude naše, tak raději ať to není ničí!

Zbavit se gangsterských parazitů byl odjakživa problém, který se nějak moc nedařil vyřešit. Odstavit parazity od možností loupit bylo málem nemožné, vždyť všechny vlády, zákony, soudy, vojsko, policie apod. byly na jejich straně. Přece ale jenom nějaké úspěšné pokusy už proběhy. Už kdysi móóóc dávno třeba takoví Albigenští, husité, luteráni v Německu přece jenom jakýsi způsob likvidace parazitů nalézali, bohužel, nebyli dlouhodobě úspěšní. Úspěšná byla až Pařížská komuna z roku 1871. Komunardi se k moci dostali při svobodných volbách, tedy naprosto nenásilně. Komuny vznikly také ve všech větších městech, jako je Lyon, Toulouse, Marseille. Do svého vládnutí zavedli socialistické prvky jako např. zavedení volených a sesaditelných úředníků, zavedení sociálních opatření ve prospěch pracujících, bezplatné školství, řešení bytové politiky, spoluúčast dělníků při vedení podniku, vyhlášení rovnoprávnosti žen apod. Pařížská komuna trvala pouhých 72 dnů, tedy dva a půl měsíce a byla utopena v krvi. Karel Marx uvádí dva takové hlavní důvody neúspěchu. Komunardi nějak opomněli znárodnit státní banku a také nevěnovali větší pozornost vojenskému zabezpečení, sice měli tzv. Národní gardu, ale ta nemohla odolat spojenému útoku vojsk versailleské vlády a pruské armády. Byl zaveden teror proti komunardům, jehož výsledkem bylo 30 000 mrtvých. Poslední část komunardů byla popravena u zdi hřbitova Père Lachaise. Další tisíce lidí byly odsouzeny na galeje a nucené práce v koloniích. Detailní rozbor této první úspěšné protiburžoasní revoluce podal Karel Marx v knize Občanská válka ve Francii. Podle jeho slov komunardi „šturmovali nebe“. Zajisté pravičákům se Marxův rozbor nebude vůbec zamlouvat.

Ale první dlouhodobě úspěšný pokus zařídil až Lenin. Že se to zase tak úplně dokonale nezdařilo, za to holt Lenin nemůže, cestu a metody ovšem ukázal, stačí jenom pokračovat v jeho programu. Lenin má samozřejmě pořád co říci, patří mu budoucnost. Velká říjnová socialistická revoluce sice proběhla až 7. listopadu, ale to na její světodějné roli nic nemění. Bolševici se ujali vlády také nenásilně, normální parlamentní cestou. Velice k smíchu mi připadají ony konspirační teorie o tom, že bolševickou revoluci financoval německý císař Vilém, bratranec ruského cara. Na to stačí poukázat na fakt, že bolševici jako jedno z prvních opatření znárodnili banky (Lenin holt pečlivě četl Marxe a neudělal chybu jako komunardi), takže nějaké finance od Viléma vůbec nepotřebovali. Navíc jim přece zůstal i carský poklad – vagóny zlata. Sice nějakou nepatrnou část si přivlastnili naši legionáři a založili z toho lupu v Praze Legionářskou banku, ale to přece nehrálo nějakou důležitou roli, to byla úplně podružná záležitost. A to, že švýcarští sociální demokraté zařídili a financovali Leninovi cestu ze Švýcarska do Ruska, to je pravda, tedy v podstatě mu koupili jízdenku na vlak. Že by tenhle lístek na vlak byl to nejdůležitější na vzniku revoluce?

Bolševici zrušili šlechtu a církev jako třídu, ty byly zrušeny plošně, majetek zabaven bez náhrady ve prospěch státu. Bylo učiněno nějaké příkoří? No zajisté bylo, ovšem příkoří, které činila šlechta (a církev) po staletí vůči obyvatelstvu, bylo v zásadě odčiněno. Lenin učinil naprosto správné a logické rozhodnutí – nebudeme se pitvat v nějakých podrobnostech, zda ten či onen šlechtic byl mírný a docela slušný, každopádně přišel k majetku z vykořisťování poddaných. Nebo mu to bohatství spadlo do klína jenom tak z nebe?

Samotné naše kníže veřejně v rozhovoru s novinářem přiznalo, že jeho předkové byli lapkové. To znamená, že předkové kradli, loupili a vraždili. No a co? Zanechali mi bohatství? Zanechali. A moje bohatství je nedotknutelné, neboť soukromé vlastnictví je přece posvátné, ba přímo svaté. Zeptala se někdy naše demokratická vláda třeba církve, jakým způsobem přišla ke svému majetku? Zeptaly se naše demokratické vlády, jakým způsobem přišli předkové (nejenom) knížete ke svému majetku? Samozřejmě historikové vše detailně zdokumentovali, takže důkazy jsou běžně k dispozici, ale je zákonem zakázáno brát tato fakta na vědomí. Zjišťovat by to přece měly orgány v trestním řízení, no ne? Jenomže nemohou, ty vraždy, loupeže a podvody jsou už dávno a dávno promlčeny, takže se tím dle zákona ani zabývat nesmí. Nikdo tedy nebude zkoumat, jak kdo k bohatství přišel, tak to máme zákonem pěkně ošetřeno. Všichni ti restituenti, co získali bohatství dědictvím, jsou potomci lupičů, zlodějů a podvodníků. Skutečně platí, že za každým větším majetkem se skrývá zločin, to je fakt známý už od dob antických.

(Taková malá poznámka k restitucím: Je třeba někdy někde zaregistrována žádost potomků či příbuzných upálené čarodějnice o restituci majetku zabaveného církví?)

Mohu oprávněně konstatovat, že nastolení svobody a demokracie v roce 89 nás vrhlo o 150 let nazpět, do poloviny 19. století. Prvním krokem popřevratových vládců (hlavně Klause) bylo provést oligarchizaci společnosti, to znamená, že vše, co patří státu, se musí zprivatizovat. Přitom by bohatě dostačovalo do státních podniků vybrat schopné manažery a ponechat ve státním či družstevním vlastnictví. Do soukromých rukou se muselo předat i to nerostné bohatství, lesy i voda. A úplně všechno je nutné zpoplatnit, jak školství, zdravotnictví, tak i přístup na silnice a mosty. Bylo přitom lhostejné, kdo se stane oligarchou, zda bývalý člen komunistické strany, nebo lidovec, nějaký antikomunista s fašistickými názory či dokonce bývalý šlechtic, ba i kriminálník právě propuštěný z basy či po převratu omilostněný zloděj. S oligarchy se totiž daleko lépe domlouvá než se se státem, státu nelze vyhrožovat, nelze ho korumpovat, oligarchy ano. S nimi se pracuje na zbídačování obyvatelstva přímo pohádkově. No a vlády, které dopustili oligarchizaci, jsou vlastně z obliga, obyvatelstvo se přece nemůže bouřit, na to nemá právo, vždyť vláda za nic nemůže, to oligarchové. No a ti se jenom usmívají. Obyvatelstvo se ale ani nějak protestovat a bouřit nemůže, vždyť cílem a smyslem oligarchizace bylo rozdělit obyvatelstvo do kast, no a kasty se mezi sebou přece nebaví, nemají žádné společné zájmy. Takovou stávku v jednom podniku nikdo další ani ze solidarity nepodpoří, takže jakékoliv stávky jsou naprosto bezzubé a neškodné a ničeho nedosáhnou. Odbory jsou naprosto paralyzovány.

Jak zbohatnout tak, abych už nemusel pracovat? Co nám doporučuje naše demokracie? Podvody, krádeže, loupeže se vyplatí, neboť to jsou ty pravé skutečné euroamerické křesťanské hodnoty. No, a když už budeš mít těch miliónků povícero, nemusíš se ničeho obávat, vše se přece dá koupit, i soudci a vyšetřovatelé, volná ruka trhu určí cenu. Obrovské bezpracné zisky se nám běžným občanům představují jako náležitá odměna za riziko podnikání, a my tomu máme věřit! Takže parazitní rentiéři se nám dávají za vzor, ty máme napodobovat a jednat tak jak oni.

Pokud tedy peníze nadále budou dělat peníze oné mizivé hrstce parazitů, tak ti budou pořád bohatší a bohatší, a nemajetní budou stále chudnout a chudnout. V takto nastaveném systému je to naprosto logické a není třeba se tomu divit. V budoucnu peníze, které „vydělaly“ peníze musí nutně patřit státu, který je použije pro rozvoj celé společnosti. Prostě, investicemi může disponovat pouze stát, nikoliv soukromníci (oligarchové). Jinak se z tohoto dnešního srabu svět nedostane. Jak to zařídit? Na to přece máme ekonomy a demokraticky zvolené zákonodárce, aby to zařídili, třeba 90% zdaněním dividend. Stačí se přitom podívat do historie, nemusí dokonce ani vymýšlet žádné nové metody a způsoby, vždyť vše již bylo dávno prověřeno praxí a fungovalo to.

Všelijací ti restituenti a akcionáři jsou ovšem pouze malé rybičky ve finančním světě. Ono totiž existují (nad)lidé, kteří disponují mnohem více než milionem, tedy spíše miliardami, a ty nějaké akcie moc nezajímají. Miliardářům peníze dělají další peníze ještě mnoha jinými způsoby, více výnosnějšími. Nadarmo se neříká, že jsou to banksteři. Jsou to skuteční reální gangsteři, kteří jsou nedotknutelní. Zákony se jich netýkají, však si je taky v parlamentech prosadili. Jsou nám dáváni za vzor ctnostného jednání, odměňováni všelijakými vyznamenáními a cenami, prý jsou hodni úcty, neboť jsou to oni, kdo tak skvěle řídí státy a kontinenty, ba celý svět a to vše jenom k dobru a prospěchu obyvatel světa. Jsou to šéfové a manažeři Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Evropské banky pro obnovu a rozvoj, FED, centrální banky států… a samozřejmě jejich „neznámí“ majitelé.

Ti nerozhodují o osudech nějakého podniku jako akcionáři, tihle supernadlidé rozhodují o osudech států, ba i celých kontinentů. Když se jim zachce, zničí kteroukoliv zemi světa, a to bez bombardování, zemi totiž dokáží zadlužit až do takové míry, že se z toho už nikdy nedostane. Výsledek je v podstatě stejný, jako kdyby byla ona vyhlédnutá země plošně zbombardována do doby kamenné. Docela detailně popsal metody tohohle ničení států ekonom František Nevařil. Jeho knihy si lze stáhnout z webu nakladatelstvi tode.cz nebo na nakladatelství T+Ť.

Jakási naděje ale přece jenom existuje. Naše bílá euroamerická civilizace, která po dobu několika dlouhých staletí loupila po celém světě a barbarsky ho ničila mnohem hůř než Džingischánovy hordy, pomalu končí a bude nahrazena, doufejme, nějakým lidštějším systémem nebílých obyvatel světa. To, že Evropa nemá budoucnost, vyjádřil už před dvěma stoletími starý carský ruský generál slovy: „Evropa? Jó, to myslíte ten balkón Asie s výhledem na Atlantik?“

Za II. světové války bylo v zájmu světových finančních elit povražděno na 60 miliónů lidí. Při Norimberském tribunálu byli určeni viníci a byli potrestáni, i oběšením. Od konce oné války do dneška bylo ve světě povražděno mnohem více než jenom 60 miliónů a žádný tribunál se nekonal, nezasedal, nikdo nebyl odsouzen, všichni jsou nevinní. Poučili se z Norimberského tribunálu a už nikdy žádný tribunál k odsouzení zločinců nebude dovolen. A je to vyřešeno, všichni jsou mírotvůrci, i když vraždí ve velkém, navíc dostávají Nobelovy ceny míru. Divný svět, no ne?

V roce 1967 byl britským filosofem a veřejným činitelem Bertrandem Russelem a francouzským spisovatelem Jean-Paulem Sartrem založený tzv. Russelův tribunál, který veřejně projednával válečné zločiny páchané po celém světě. Podobný tribunál vznikl před několika lety v Indonésii a nedávno také v Itálii. Sdělovadla o tom samozřejmě mlčí, informovat o rozsáhlých zločinech proti lidskosti nemají zájem.

Takže co závěrem? Snad nějaké naprosto jasné a srozumitelné definice toho, co je demokracie a co totalita.

Demokracie je tehdy, když vládne pravice. Demokracie je pouze tehdy, pokud jsou prosazovány a prosazeny pravicové ideály a pravicové vidění světa, které je jedině správné. Vyhovuje to plně parazitům.

Totalita je tehdy, když vládne levice. Totalita je ve společnosti nastolena tehdy, jsou-li prosazovány a prosazeny levicové (socialistické) ideály a levicové vidění světa, které je samozřejmě dle pravice lživé a vadné. Vyhovuje to plně pracujícím. Na fašismu není nic levicového, ani špetka ba ani špetička, je to čisté ultrapravicové vidění světa.

Moje povídání mohu ukončit konstatováním, že nejvíce výnosný džob pro tyhle zločinné parazity jsou války. Sociolog Petr Hampl se o nich vyjádřil takto: „Ti lidé by klidně doporučili odpálení jaderné nálože v Praze, kdyby měli naději, že na tom vydělají.“ No a války lze rozpoutat nejsnadněji náboženskými a národnostními rozepřemi. Máme se na co těšit.

Přejít do diskuze k článku 73 komentářů