Pláč matky padlého obžalovává na Hradě naši misi v Afghánistánu

Kdo tu scénu viděl, dlouho na ni nezapomene. Matka s pláčem zaplavenou tváří přijímá z rukou hlavy státu státní cenu pro svého syna, který ji obdržel za to, že padl. A to nikoli při obraně své vlasti, což by byl jediný případ, kdy by se ona smrt dala srovnat se svědomím těch, kteří jej do boje vyslali, ale on padl v cizí zemi, od jeho otčiny vzdálené tisíce kilometrů, kdesi v pustých nehostinných horách a ve válce – vedené v zájmu koho?

Prý v zájmu boje proti terorismu, řekli jí, když ji zprávu o vyznamenání padlého syna oznamovali, a ona to nechápala a nepochopí to samozřejmě nikdy. Což je stále ještě lepší, než kdyby chápala a pochopila. Kdyby věděla, jaký planetární podvod se za „bojem proti terorismu“ skrývá. Kdyby tušila, že onen „terorismus“ přivedli na svět nikoliv ti, proti kterým její syn v Afghánistánu bojoval, ale – jak ve svých knihách svorně dokazují renomovaní američtí autoři P. R. Griffen a E. Woodsworthová, Ron Unz a Ch. Bollyn – stojí za ním vojensko-bezpečnostní komplex velkého státu za oceánem, který svůj zločin proti dvěma tisícům svých občanů obrátil ve vinu téměř všech zemí Středního východu, do nichž pak už i s plnou účastí svého státu vysílal trestné výpravy a přeměňoval je z kvetoucích zemí – a to pěkně jednu po druhé – v pustiny a trosky. A teprve tímto mnohaletým válečným tažením přivedl světový terorismus na svět.

A smysl toho všeho? Vojensko-bezpečnostní komplex mohl ve válečné vřavě daleko od hranic své země rozjet svá výrobní kolečka do plných obrátek, zvýšit zisky i svůj roční rozpočet a získat část tamních ropných zdrojů do svých rukou. A Izraeli, svému spojenci téměř pokrevnímu, odstranil z cesty skoro všechny jeho rivaly – s dosavadními a zřejmě jen dočasnými výjimkami Sýrie a Íránu.

To tažení pokračuje, cizí vojska dál šlapou země, ve kterých nemají co pohledávat, občané těch zemí se cizí přítomnosti na své půdě brání, jak mohou, včetně prostředků, které v tomto případě alibisticky nazýváme teroristickými, a řekl bych, že málo slouží naší cti české a řekněme i masarykovské, že jsme v téhle krvavé komedii o hodné Americe a zlých teroristech – a to ať už po domluvě či násilím – přijali roli. A když pak navíc smrt našich vojáků v téhle „protiteroristické válce“ daleko od nás vydáváme za cosi vlasteneckého a dokonce i vznešeného, dumám nad tím, má-li pokrytectví ještě nějaké hranice, či už je všechny dočista ztratilo.