Počítač, mozek a boží vnuknutí

Čtenáře bych rád upozornil, že se jedná o úvahu outsidera a to přes určité znalosti jak v oboru počítačové vědy, tak ohledně vědy nebo věd zabývajících se lidským mozkem, o božím vnuknutí ani nemluvě. Chci jen předvést určitou hru myšlenek připoutaných k realitě a pozvat vás k účasti na ní.

„Boží vnuknutí“ se dá nazvat všelijak, často se totéž označuje pojmem „intuice“, „šestý smysl“ a tak dále.

Rád bych zde na základě značně povrchní celostní srovnávací analýzy stavby a funkcí mozku se stavbou a funkcemi počítače ukázal na možnost, jak se obejít při vysvětlování „božího vnuknutí“ bez Boha. Tento fenomén bývá totiž často využíván jako argument a důkaz k Jeho existenci.

Tak tedy začnu od jednoduchého popisu mozku, nezabývajíc se nijak jeho prostorovým uspořádáním. Laskavý čtenář jistě ví, že mozek se vyvíjel spolu s životem po desítky nebo spíše stovky miliónů let. Začínalo to jakýmsi uskupením jednotlivých buněk, které se uspořádávaly, jak jich přibývalo, do složitějších a složitějších struktur. Proč to všechno? Inu, jedna z cest evoluce spočívala právě ve stále se zdokonalujícím řízení organismu. Docela úspěšná, pokud vím.

Jak to tedy s tím mozkem je?

Máme tu, dá se říci, dvě části mozku:

• starší část – označme ji podvědomí – ta se zabývá řízením základních funkcí, jako je peristaltika, dech, činnost srdce, trávení, imunita, čivy (sluch, hmat, zrak, čich a chuť), pohybový aparát atd., zcela jistě je toho mnohem více. Vnitřní strukturou se zabývat nebudu.
• mladší část – označme ji vědomí – odpovídá za rozšířené schopnosti komunikace, instrumentální a abstraktní myšlení, snad jsem to označil správně nebo alespoň pochopitelně. Nebudu se zde zabývat různými egy a superegy, ty v daném případě nejsou důležité.

Co o nich víme? Pokud je nějakým způsobem poškozeno vědomí, není to neslučitelné s životem, pokud funguje alespoň (určitá, není jedno jaká) část struktur podvědomí. Je tedy vědomí určitou nádstavbou, která využívá funkcí podvědomí, a naopak podvědomí je v mnohém nezávislé.

Dále víme, že tyto části spolu komunikují. Nejde jen o základní komunikaci, kdy vědomí požaduje služby od podvědomí. Je tu ještě další možnost. Vědomí může podvědomí něco naučit. Každý klavírní virtuós vám potvrdí, že když hraje, například „Let čmeláka“ (dá se to vůbec na klavíru?) nemá jaksi na úrovni vědomí čas přemýšlet nad prstokladem. To dělá jen ze začátku, když vědomí učí podvědomí ty správné grify.

Samozřejmě, komunikace je obousměrná. Například podvědomí přijme z nervového systému signál „To pálí!“ a nejenže se postará o ucuknutí ruky z plotny (vědomí se moc neptá), ale dá zprávu i našemu vědomí (bolí to).

A teď jak je to s počítačem:

Nechci jít v dělení příliš do hloubky a také mě napadá více možností, jak rozdělit podle vrstev počítač na dvě části. Nicméně, zkusím to takto:

• služební, pro jednoduchost ji nazveme sluha, sem spadá hardware + veškerý strukturně nižší SW až po operační systém včetně (Windows, Linux atd ..).
• aplikační, pro jednoduchost ji nazveme pán, zde spadá pouze software aplikací, které běží spolu s operační částí, např. textové editory, tabulkové kalkulátory, hry, databáze, prohlížeč internetu atd.

Předpokládám, že všichni ví alespoň přibližně, o čem je řeč.

Mezi podvědomím a sluhou je z funkcionálního hlediska možná až zarážející podobnost. Stejně tak mezi vědomím a pánem. V čem?

Jak podvědomí, tak sluha vykonávají z hlediska struktury hierarchicky nižší funkce. Sluha v počítači se stará o zavedení systému do paměti, organizaci (přidělování) paměti, diskové operace, komunikaci s perifériemi, síťovou komunikaci, sledování stavu a zdraví počítače, zakladní antivirovou kontrolu atd.. Srovnejte si to s funkcemi podvědomí, jak bylo popsáno výše.

Naproti tomu pán (aplikační programy) se zabývá vyššími úkoly, dělá přímo to, co na počítači požaduje člověk. Umožňuje pořizovat texty, dělat výpočty, hrát hry atd., asi všichni rozumějí.

Jak je to s komunikací mezi pánem a sluhou? Podobně jako u mozku. Pán požaduje třeba „Zapiš soubor na disk!“. Sluha si zjistí, kde je volné (fyzicky, stopy, sektory) místo a už ví, jak to udělat. Komunikace funguje i obráceně, i sluha má „inteligenci“, například zjistí, že disk je plný a sdělí to pánovi. Ten pak reaguje hláškou pro člověka typu „Disk je plný, soubor nelze zapsat“. Pán může sluhu dokonce i učit, třeba zrychlovat jeho práci, například automatickou instalací, či zavedením nových ovladačů.

Trochu jsem to protáhl, omlouvám se, ale snad se to takto líp čte, než suché technické popisy. Přistupme k tomu hlavnímu. Jak je to s tím „božím vnuknutím“?

Vysvětluji si to tím, že mezi podvědomím a sluhou je přece jen určitý rozdíl. Podvědomí obsahuje mocný řešitelský aparát. Jak třeba spočítá koordinaci pohybu mistra světa v šipkách, který klidně 3x po sobě trefí střed? Ačkoli nebylo zatím objasněno, jak funguje paměť v mozku, víme tolik, že člověk si pamatuje mnohem více na úrovni podvědomí, než na úrovni vědomí. Komunikační kanál umožňující čtení z paměti mezi podvědomím a vědomím je filtrován. Nicméně, pokud mozek na úrovni vědomí řeší nějaký problém, stává se, že podvědomí „pochopí“ o co jde, vyřeší to nějak a pošle vědomí zprávu. Podvědomí ovšem nedisponuje lidským jazykovým aparátem, mezi ním a vědomím jsou vlastní komunikační protokoly. Proto interpretace té zprávy nebývá často jednoznačná, obě části se musí lépe domluvit, tj. vědomí začne přemýšlet a zadávat podvědomí další otázky. Vnímáme to jako myšlenkový proces, na jehož počátku bylo „vnuknutí“, tj. byl zrozen na bázi intuice.

No a to je konec pohádky, celé „boží vnuknutí“ je výsledkem skrytých procesů na úrovni podvědomí.

Nebo ne?

Je tu ještě jedna možnost. Umíme, a to zase na úrovni podvědomí, komunikovat s okolním prostředím, a možná dokonce i mezi sebou, prostřednictvím neznámých komunikačních kanálů (mimosmyslových), které dosud čekají na své objevení a popsání, věda je ještě neodhalila. To by pak nějaký neznámý Einstein mohl náš problém vyřešit za nás (aniž by si to uvědomoval) a poslat nám výsledek.

Ještě nějaká možnost?

Ano. Že Bůh skutečně existuje. No a ten, jak známo, může všechno.