Pohled na Evropu, a nejen na ni – zvenčí

Dmitrij Jevstafjev^*) k situaci a výhledu

To, co se teď děje, je živou ilustrací anekdoty, že v SSSR nám o socialismu lhali, zatímco o kapitalismu nám říkali pravdu… Nejzajímavější jsou dva momenty: Zaprvé – nakolik to všechno bylo křehké. Nám ukazovali krásnou budovu, která skutečně byla zvenčí přitažlivá, vypadala naprosto harmonicky a krásně, ale jakmile se jí dotkli, … jako když zajdete do letiště – a tam nic není… Totéž tady. Za fasádou přitažlivé EU se ukázalo tolik rozporů, tolik nedorozumění a konfliktů zametených pod koberecS… tačilo pouhých sedm let nikoli hospodářského poklesu, ale zpomalení tempa růstu na úrovni „kladné nuly“, aby se ukázalo, že se všichni vzájemně rádi nemají. Přitom dokonce v mezích jedné země ani nemohou být spolu v jedné místnosti.

Vzpomeňte si na konec 80. a počátek 90. let, na nadšené řeči o evropské harmonii, o světle evropských hodnot, světle atlantických hodnot. Kde je světlo atlantických hodnot? Pokud bych před dvaceti lety někomu řekl, že prezident USA podepíše dokument s vůdcem Severní Koreje, ale nepodepíše s vůdci G-7, tak by mi nikdo nevěřil a všichni by se mi vysmáli – no a teď se podívejte, co se děje před našima očima. A hlavní je, že jde skutečně o otázku hodnot. Nám a vůbec celému světu prodávali určitý soubor „evropských hodnot“, údajně ekonomických. Ukazuje se ale, že speciálně ekonomického za nimi obzvlášť nic nebylo. Jednou z hlavních takových hodnot, kterou nám prodávali, bylo že Západ je triumfem sociálního státu, sociální péče, atd. Uběhlo dvacet let a ukázalo se, že princip sociálního státu jako dlouhodobý systém vztahů a ochrany obyvatelstva neutáhl nikdo. A to už vůbec neberu v úvahu, že když nám to vykládali, v USA bylo cokoli, jen ne sociální stát. „Evropský socialismus“ – který se potichu omezoval a dál omezuje, ale omlouvalo se to tím, že jde o přechodný stav, protože tam mají přece příslušné instituce. Myslím si, že dnes – poté, co napáchal náš Donald – nebude nikdo velmi dlouho slova typu „instituce“ ani vyslovovat, protože se ukázalo, že ony instituce jsou právě onou fasádou letištní budovy, za kterou nic není. Domnívám se, že dříve či později to, co proběhlo ve světové ekonomice za posledn rok a půl, se stát muselo – jistěže může jít o specifiku osobnosti, protože přece jen newyorský developer je newyorský developer a nic s tím nenaděláte.

Řekněme si ale na rovinu, že celý systém, zvláště pak organizace světového obchodu, který vznikl někdy k roku 2012-14, byl naprosto neživotaschopný. Protože dovnitř těch cenových disproporcí vložili takové množství zájmů, že to prostě nebylo možné. A co bylo WTO? Vy se po léta soudíte, tedy nemáte po léta řešení vaší otázky a navíc, i jestliže je, tak jak ho budete implementovat? Vy se ponoříte do dalšího sporu. Postavte se na místo byznysmena, dokonce takového kapitalistického troglodyta: Jak bude plánovat svou činnost? Na rok dopředu? Spor s nejistým výsledkem, a potom se do vás pustí nějaká arbitráž, že podle rodinného práva z 18. století vám protistrana platit nemusí – co budete dělat dál? To je celá WTO. No a objevil se hrdina s klackem, který to vše boří.

A druhý moment: Podívejte se jak málo vlastně je v procesech, které vidíme, ekonomiky. Je to skoro čistá politika. Vztahy USA s Čínou – to je snad ekonomika? Ne – je to politika. Je to vytvoření ohniska válečného napětí, je to rozvíjení a řízení potenciálního válečného konfliktu, je to vtahování čínského vedení do dialogu a poté z něj ždímání různých ústupků, právě prostřednictvím politického dialogu. Vždyť se podívejte – sotvaže se domluvili, neuběhly ani dva týdny a ukázalo se, že se vlastně domluvili o ničem, a už se zapojila i Indie se svými protiamerickými cly, takže tam je vůbec všecko znamenité. V souvislosti s rozpadem celého systému se jednotliví hráči snaží utrhnout svoje. Odtud tedy prosvítá podezření, že všechno to směřuje k setkání Trump-Putin, kde nejspíš bude Trump požadovat přinejmenším neutralitu Ruska ve vztahu k Číně. Protože americko-čínský konflikt hospodářské řešení nemá, budou ho chtít řešit politicky. A všimněte si zase, že v základech všeho, co dělají, leží politika – a to vojenská. Samozřejmě myslí i ekonomicky, protože Trump potřebuje prudký příliv zahraničních investic – tedy peněz neamerického původu. Protože tisknout peníze a půjčovat si tempem, kterým to dělá – to je do budoucna velmi nebezpečné.

Podívejme se na Evropu. Ta působí dojmem, že tam vůbec o ekonomice mluví málokdo. Pořád dokola – naše společné hodnoty, naše společné hodnoty, hodnoty atlantismu, pojďte zachránit EU, tuto jedinečnou ekonomickou koncepci. Touto koncepcí je ale Evropa různých rychlostí – dvourychlostní, někteří říkají, že třírychlostní, ale já se domnívám, že kde jsou tři rychlosti, mohou být i čtyři … Protože Bulharsko s Rumunskem a Moldávií někam zařadit budou muset. Pobaltí, kde je málo lidí, lze do třetí rychlosti zařadit, ale jistě ne do první nebo druhé. To je o politice, protože EU neutáhla z hospodářských a politických důvodů svoji konsolidaci. Všecko bylo spočítáno na to, že tento systém bude požírat nové komponenty. Tento systém, jak se říká, „eurosocialismu“, se měl stále rozšiřovat, což je příznak kapitalismu. Bylo stále třeba někoho okrádat, obsazovat stále nová území. V momentě, kdy začali klopýtat, a já se domnívám, že poprvé to vcelku bylo u černomořských států, protože samozřejmě nadšení bylo velké, bylo třeba vyjasnit si, koho přijímáte, jaký stupeň degradace je např. v onom Bulharsku, které dokonce v sovětské době – z ekonomických důvodů – dvakrát žádalo o přijetí do svazku SSSR. Nikoli z politických, ale z ekonomických. Takže tento systém rozšiřování klopýtl a ukázalo se, že udržovat jednotu tohoto systému je velice složité. A jestliže není ekonomika, zůstává politika – a začaly řeči o našich znamenitých společných hodnotách, o svobodě, demokracii, atd.

Poslechněte si Macrona. Přiznám se, že můj vztah k němu se poslední dobou zlepšil. Nicméně, zatímco u Merkelové příznaky ekonomiky jsou, u Macrona nejsou. Protože zřejmě chybí předmět, všichni stále mluví o politice. Mluví-li se o politice, mají samozřejmě na mysli nové hospodářské přerozdělení světa – to je zákon žánru. Nikdo ale o ekonomice nemluví – takže hospodářský systém, ve kterém jsme žili posledních 28 až 35 let, začínají odepisovat, a společně s ním i zákony, podle kterých se rozvíjel – tedy zákony investičního/spekulativního kapitalismu.

Naskýtá se otázka, kým jsme my na tomto „svátku života“? Máme velmi dobrý příklad – Čínu. Je třeba uznat, že se čínské vedení drží docela dobře, ale dostalo se do velmi těžké situace, protože Čína a její vedení, když koncem 80. a počátkem 90. let vstupovali do strategického partnerství s USA, počítali s tím, že tento systém vydrží 50-60 let. Ale trhy skončily rychleji, vnitřní protiklady začaly růst mnohem rychleji, a čínské vedení stojí před nutností velmi vážného vnitřního manévru – možná i s velkými sociálními dopady. Chci upozornit, že jedním z důležitých manévrů čínského vedení je velmi široká veřejná vnitropartajní diskuse o hospodářských i politických otázkách. Jakmile ale skončí, řídí se Čína výhradně přijatým rozhodnutím v zájmu vnitřní konsolidace a efektivního působení na zahraničních trzích. To je jedno z poučení a předmět důležitého sledování i pro nás, protože – jak se domnívám – USA postupně ztrácí element systémovosti.

Takže shrneme-li dosavadní: Zaprvé – systém globálního spekulativního kapitalizmu narazil na své hranice; zadruhé – uvnitř tohoto systému kompenzační mechanizmus sociálního státu neutáhl nikdo. Projekt sociálního státu tedy zůstává buď metaforou, projektem, anebo jen politickým heslem…

Kdysi, v nějaké historicky složité době, jsem před nějakým otevřeným auditoriem prohlásil, že bychom měli věnovat pozornost nejen všelijakým inovacím, start-upům, všelijakým digitálním věcem, ale i průmyslu tzv. druhé modernizace. Protože hospodářský růst v našich podmínkách bude záležet na tom, jak se začleníme do modernizace rozvojových zemí, zvláště v jižním směru (uvedl jsem jako příklad Írán) – poté se kolem mě vytvořilo něco, co bych nazval zónou sociálního odcizení – stal jsem se hned jakousi bytostí podstatně nižšího řádu. Nicméně, podíváte-li se na to, co dělá Trump, tak to je obnovení průmyslu druhé modernizace v Americe v podmínkách obecné krize průmyslu inovace, všelijakých start-upů, a dokonce některých elementů digitální ekonomiky (ačkoli ta se tam rozvíjí, ale cosi ukazuje na krizi).

A to je velmi zajímavý proces, který bude mít vážné důsledky sociální. Co je to „druhá modernizace“? To je dostatečná kvalita v sociální oblasti a mnohačetná pracovní místa. Přičemž nikoli místa pro „vejcohlavé“, ale pro obyčejné lidi, kteří žijí v obyčejném světě a jedí obyčejnou zmrzlinu a nepijí jen celerové smoothie. Rusko, stejně jako koneckonců USA, nemůže být ekonomikou smoothie. Bude ekonomikou pracantů a celá naše otázka spočívá v tom, jak naše úsilí, rozvoj průmyslu, naše výroba bude orientována na onu vrstvu lidí, které nazýváme pracanty a kteří jsou ve skutečnosti základem (i v USA a Německu) – a v tomto smyslu budeme v perspektivě konkurenty. Inovace – ať budou, ať nás vedou kupředu, ať ona digitální ekonomika nám vytváří nové servisní a především řídící procesy. My máme katastrofální problémy v komplexnosti řízení – tady nám samozřejmě digitální technologie pomohou. Na druhé straně slečna Elisabeth Holmes („Steve Jobs v sukni“) nám předvedla, jak snadno se tyto inovace a start-upy, zvláště stane-li se jejich téma ideologií, dají využít pro různé manipulace. Nikdy neuvěřím, že v Americe – zemi právníků, expertů a poradců – nikdo nepochopil a nezpozoroval – že je všecko, s prominutím, fikce. Protože nevšimnout si nákupu zařízení, analogických s tím, co údajně vyvíjela a vyrobeného jinými firmami… Elon Musk nakupuje na svoje auta akumulátory a další dvě třetiny dílů v Číně – to je geniální vynález – akumulátory z Číny, používá patenty a technologie vyřazené v USA i SSSR už v polovině 60. let jako neúčelné s hlediska ekonomického… Musk, Holmesová a jim podobní jsou součástí ideologie.

A tím se vracíme k tomu, že ekonomika pozdního investičně-spekulativního kapitalismu je politikou ideologie. A jakmile s tím začínají být problémy – mírně řečeno – s běžnou likviditou, buď se zalévají penězi – což dělá náš znamenitý Donald, který sliboval snížení deficitu, ale technicky ho zvyšuje, nebo se začínají řeči o nějakých ideologických věcech, o hodnotách, atd. Já doufám, že se objeví člověk (doufám, že s ruským pasem), který se v globálním měřítku zeptá: „A kdeže to, mládenci, máte tu ekonomiku?“ A ona není… A brzy nebude vůbec, zůstane ve dvou-třech zemích – z okruhu: USA, Čína, Indie, Indonésie, doufám, že i Rusku. Možná, že to bude dokonce i Polsko, což by bylo zajímavé. Ale budou to země, kde bude dominovat průmysl tzv. druhé modernizace. Bude po ní poptávka, zejména s hlediska regionalizace různých ekonomických procesů a rozpadu stávajícího neefektivního systému světového obchodu. Budoucností naší země bude i řemeslo, ve velkém i v malém. Vzpomeňte si, o čem se mluvilo před 1,5 až 2 lety o ekonomice ve světě – o tom, že teď přijde čtvrtá průmyslová revoluce, roboti, jak bude všeobecná inovace, všeobecná komputerizace a digitalizace… Všimněte si, jak se změnila témata, o kterých mluvíme teď: Na čtvrtou průmyslovou revoluci si vzpomenou jen někteří a inovace je skoro nadávka. Otázka není v tomto – strukturu průmyslu bude nutné měnit. Obrovským sociálním problémem bude hledání nového místa člověka v novém systému průmyslu. S čím budou mít problém Číňané? V novém systému světového obchodu bude velmi málo místa pro globální fabriky, takže konkurence o statut globální fabriky bude obrovská. Myšlenka, že globální fabrikou bude jen Čína, narazí na hluboké nepochopení dalších zemí – například Indie. Rusku tato věc nehrozí, ale nesnímá to z nás nezbytnost přemýšlet o tom, jak bude vypadat sociální struktura u nás. Řešení spojené s otázkou sociálního státu u nás nelze oddělit od pochopení toho, jaká u nás bude sociální struktura. Jaká byla sociální struktura v SSSR, tomu rozumíme, a nic dobrého nadprodukce inteligence nepřinesla.

Domnívám se, že je nutné se zamyslet nad sociální strukturou, sociálními institucemi a nad tím, jak to bude vypadat v podmínkách skutečné robotizace ekonomiky, která bude ve všech zemích nevyhnutelná. Klíčem k ekonomice nejsou ekonomické otázky. My se musíme podívat na sociální součást, na součást infrastrukturní, – to vše závisí na tom, čemu říkám sociokulturní součást – a z toho je nutné vyjít.

*) Dmitrij Jestafjev (1966) – politolog, arabista, profesor Vysoké školy ekonomiky v Moskvě

Překlad: st.hroch