Studium historie patřilo k mým zálibám od dětství. Separace mýtů, propagandy a iluzí od reality mě v dospělosti zajímala pouze v kontextu s jejich dopady na současnost, lépe řečeno na historii vítězů posledních tří století. Nejsem archeolog, ale musím uznat, že když jsem narazil na článek Uri Avneryho a Wiliama Polka “Zakladatel Izraele zpochybňuje mýty, na nich stojí inzraelský stát” (Israel Founder Contests Founding Myths), setkal jsem se s názory, poznatky a historickými údaji neobyčejného muže, které asi stojí nejen za moji pozornost.

Žijeme ve světě, kde je i objektivní pravda a její hlásání, jakákoli kritika či komentování židovské otázky pro goje nebezpečná a dokonce i trestně stíhatelná. Paradoxně, vlastně i kvůli autocenzuře a zákonným restrikcím, jsou nejobjektivnějšími zdroji odhalování pravdy o nedotknutelných mýtech a staletí trvajícímu upgradování a reinvenci historie sami Židé – jejich vědci, univerzity, publicisté žijící po celém světě. Mnohdy, s cílem podpořit mýtus boží vyvolenosti, publikují informace, které by měly raději zůstat mimo pozornost světa. Mnohdy chybějící kousky puzzle židovské historie naopak přichází od tzv. “Jew-haters”. V tomto případě však je zdroj informací unikátní – člověk, který Izrael zakládal, který pro něj krvácel. Lze sotva pochybovat, že svoji zemi miluje, ale těžce nese směr vývoje a stav myšlení dnešního Izraele. Člověk ho nemusí mít z mnoha důvodů rád, ale statečnost vzepřít se systému, vystavení se nenávisti indoktrinované většiny vlastního národa a kritika systémově nekritizovatelného v zájmu budoucnosti svojí vlasti, to je hodno úcty.

Kdo je Uri Avnery?

Má-li někdo v Izraeli právo na titul zakladatele svého nezávislého státu, jsou jím zcela určitě příslušníci židovského podzemí v britské Palestině – Hagany, Irgunu a Sternovy “bandy” (britský termín). Ať si již můžeme myslet cokoli o teroru, financování a vyzbrojování za války Abwehrem cokoli, pro ustanovení státu Izrael udělali něco velmi významného. Podpořili politické snahy sionistické diaspory o vlastní stát existencí okamžitě použitelné ozbrojené a donucovací moci. To je totiž podstata suverenity. Proto je Avnery, jako člen Irgunu, skutečným zakladatelem Izraele s faktickou vážností a nedotknutelností na úrovni Beginů, Meirových a Dajanů. Ve své nové vlasti byl vojákem, členem Knessetu, učitelem, publicistou i hlasem rozumu a izraelského mírového hnutí. Do konfliktu s militaristickými vládci Izraele ho dostalo poznání, že přežití Izraele jako samostatného státu nelze zajistit agresí, ale mírovými, diplomatickými prostředky za garance hlavních globálních velmocí. Avnery a izraelské mírové hnutí zůstávají na okraji společnosti nesené všeobecně sdílenou obavou většiny, že demilitarizace Izraele by vedla buď k agresi okolních arabských států, nebo k opětovnému odchodu velké části Židů do jiných zemí a převzetí Svaté země Palestinci s podstatně vyšší demografickou dynamikou.

V úvodu článku o vystoupení Uriho Avneryho hovoří bývalý americký diplomat William R. Polk o tom, že Avnery neříká nic až tak nového, či neznámého, protože většina z publikovaných faktů je historikům známa již dlouhou dobu. Ba co víc, je předmětem odborných diskuzí na izraelských univerzitách. Avnery jen disponuje odvahou je sdělit jak židovské komunitě, tak světové veřejnosti.

Tóra (Torah – Starý zákon) je mistrovským dílem, který zplodila literatura a víra, ale zahrnuje spoustu mytologických příběhů, které nemají se skutečnou historií téměř či vůbec nic společného. Je to science fiction doby svého vzniku, (asi tak jako naše legenda o Brunclíkovi, či Šemíkovi a jeho skoku z Vyšehradu). Per se, problémem Bible je skutečnost, že toto literární dílo je prezentováno jako reálná historie, základ pro budování izraelského národa i státu a politicky už dva tisíce let zneužíváno po celém světě. Nejen tisíckrát opakovaná lež, ale i tisíckrát opakovaná dezinformace se pak v hlavách veřejnosti stává nejen realitou, ale i dogmatem. A kam mohou falešná dogmata přivést národ v kterémkoli století – jen k nepochopení sama sebe a svého místa v globální společnosti. Ke krvavým konfliktům, k utrpení, jež nemá konce.

Politické dopady mýtů, na nichž je vystaven stát Izrael, byly skvěle popsány v dílech Shlomo Sanda “Vynález židovského národa” (Invention of the Jewish People) a “O národu a Židech” ( On the Nation and the Jewish People). Skvěle doložené informace tedy máme.

Co se nám dnes nehodí “do krámu”, to však neexistuje, nechceme vidět, slyšet, vnímat, natož číst a studovat a promítnout do vlastního jednání, postojů. Realitu samu, natož kritiku neudržitelných mýtů prostě skoro nikdo, včetně praktikujících židovských věřících, nezná. Neoddiskutovatelným skutečnostem, pokud je někdo vůbec zná, zásadně a z jakéhosi principu lidé prostě nevěří. Co víc, nevěří tomu ani praktikující křesťané, a to z jednoduchého důvodu – zpochybnění zejména náboženských mýtů nese fatální důsledky i v 21. století. Pro jednotlivce i národy. Máme totiž všichni dost potíží dosáhnout a udržet mír na Zemi i bez ohlupujících mýtů.

Polk závěrem, s evidentním povzdechem, říká : “K mýtům bychom se měli chovat jako k mýtům, a naše vlastní představy o historii, o vlastní minulosti i současnosti by se měly řídit prokázanými či prokazatelnými fakty. Tak, jak to dělá Uri Avnery. Na faktech, nikoli na vlastních představách musíme vybudovat novou národní ideologii pro Izrael, ta stávající nám ani Izraeli nedává šanci na budoucnost.”

Věnujme proto nyní pozornost Avneryho vystoupení na konferenci “Pevný základ naší existence-vazby mezi archeologií a ideologií” (The Rock of our Existence – the Connection between Archeology and Ideology”, konané v zasedací síni Kinneret College na Jezeře Galilejském (volný překlad, místy citace).

Avneryho projev

Úvodem dovolte, abych Vám poděkoval za pozvání a možnost promluvit k účastníkům této významné konference. Nejsem ani profesor ani PhD. Budete se asi divit, ale nejvyšší dosažené vzdělání či titul, který si zasloužím, je absolvent 7. třídy základní školy. Jako mnoho mých vrstevníků, lidí mého věku, jsem se od mládí věnoval poznatkům v oboru archeologie. Pokusím se to vysvětlit.

Archeologie ve službách ideologie

Když si pokládáte otázku, co já mám společného s archeologií, někteří z Vás starších si vzpomenou na Moshe Dajana. (Za 2.SV plukovník Dajanov, slavný velitel gardové tankové divize, Hrdina SSSR, později generál IDF, vedle Ariela Sharona zřejmě nejvýznamnější velitel IDF). Po šestidenní válce v červnu 1967 byl Dajan národním hrdinou, idolem nejen pro Izraelce. Byl znám svým extrémním zaujetím, dá se říci, přímo obsesí archeologií.

V kontextu právě s archeologií, můj časopis “Haolam Hazeh,” sledoval jeho aktivity a zjistili jsme, že byly pro vědu přímo destruktivní. Začal totiž provádět vykopávky, o vlastní vůli a jak se mu kde zachtělo, a shromažďovat artefakty ve svojí privátní sbírce. Nejen to, zneužil k tomuto účelu i jemu podřízené armádní zdroje a síly. Takové shromažďování vykopávek však šlo proti cílům archeologie jako vědy. Jejím primárním cílem je přece nejen odhalovat historické památky a artefakty, ale také určit jejich datování a okolností vzniku, další souvislosti, a tak vytvořit co možná nejpřesnější obrázek dané doby, vývoje ve zkoumané oblasti atp.. Dajanův archeologický voluntarismus tehdy způsobil zmatek a pobouření archeologů.

Teprve později jsme zjistili, že Dajan nebyl sám, který takto “objevoval” historii naší země. Těch, kteří si přivlastnili, zprivatizovali artefakty, jež dle zákona patřily státu Izrael, a uložili je v odborníkům i veřejnosti nepřístupných soukromých sbírkách, bylo více. Ale Dajan se následně stal jedním s největších a nejbohatších obchodníků s artefakty, když na mezinárodních trzích a aukcích prodával “kousky z osobní sbírky Moshe Dajana”.

Zveřejnění těchto skutečností v Knessetu, jakož i jejich publikace v mém časopise ze mne udělalo v očích skoro všech Izraelců personu non grata. V té době byly populární ankety, jedna hledala každý rok “nejnenáviděnější osobu Izraele”. Ten dotyčný rok se mi té cti dostalo.

V každém případě, důležitou otázkou zde není Dajanova morálka, ale něco daleko podstatnějšího. Proč byla v té době, jak pro Dajana, tak pro tolik nás ostatních, archeologie tak důležitá, poutavá, vzbuzovala takovou vášeň, fascinaci? Vždyť většina dnešních lidí – nearcheologů bude souhlasit s tím, že jako zaměstnání je archeologie skoro nudná až fádní!

Žili jsme tehdy v době, kdy vyrůstala v naší zemi první sionistická generace narozená již v Izraeli. Pro jejich rodiče byla Palestina abstraktním domovem, zemí, o které snili v synagogách Polska a Ukrajiny. Já sám jsem se narodil v Německu. Ale pro naše děti už byl Izrael skutečnou domovinou. Toužili po vlastních, izraelských kořenech, chtěli najít hrdost na svůj národ a jeho historii. Náruživě cestovali po celém území svojí nedávno narozené vlasti, trávili noci kolem táborových ohňů, poznávali každý kopec, každé údolí.

Nezáživný Talmud, poklad jménem Tóra

Pro tuto první sionistickou generaci byl Talmud a všechny náboženské texty nudné, nezáživné, neaktuální. Přitom Talmudu vděčí židovská diaspora po celém světě za soudržnost, přežití. Přesto, pro tyto první Izraelce narozené v zemi zaslíbené, Talmud a jeho učení nebylo ničím cenným, zajímavým. Tato generace přijala hebrejskou bibli s entusiasmem – ale ne jako náboženskou knihu, ale jako bezkonkurenční skvost hebrejské literatury. Kdo se může divit – vždyť jsme skoro všichni byli ateisté!!!

Byla to přece první izraelská generace, pro kterou byla obnovená, modernizovaná hebrejština mateřským jazykem – není divu, že jsme byli prodchnuti láskou ke svému novému jazyku, založeném na živoucím jazyku zachovaném nám hebrejskou Biblí. Ten nám byl daleko bližší, byl pro nás snadněji pochopitelný a zvládnutelnější, než velmi sofistikovaný, abstraktní jazyk Talmudu a dalších, pozdějších, Židům svatých knih. Talmud jsme spolu s jeho řečí zavrhli, doslova nás od sebe sám odstrkoval. A při budování státu jsme na něj neměli ani čas.

Ano, začátky Izraele byly, zejména pro mladé osadníky, velmi romantické. Intimně objevovali každý kousíček nové vlasti, místa, kde měly probíhat všechny ty Biblí popisované události, údolí naplněná legendami slavných biblických bitev, místa korunovace I náhrobků biblických králů. Vzhlíželi v noci k hvězdám v Megiddu, kde Egypťané bojovali v první, písemnictvím doložené bitvě v historii, a kde má dle křesťanského Nového zákona dojít i k bitvě poslední – Armageddonu. Stávali na hoře Carmel, kde měl prorok Eliáš zmasakrovat kněze Baalu. Navštěvovali Hebron, kde měli pochovat Abraháma jeho synové Išmael a Izák – otcové Arabů a Židů.

Patagonie nebo Palestina?

Budoucí existenci této citové sounáležitosti, vášnivému vztahu Židů k této zemí v období zrodu sionismu nic nenaznačovalo. Neexistovalo cokoli jako předurčení či Boží vůle či odkaz. Dnes to zní nepravděpodobně, ale Palestina nehrála žádnou roli při narození moderního politického sionismu. Jak jsem již řekl dříve, zakladatel tohoto hnutí Theodor Herzl, dnes považovaný za otce izraelského národa, nikdy o Palestině, coby budoucím domovu všech Židů, neuvažoval. Ve skutečnosti Palestinu i s jejím klimatem nenáviděl. A nejvíce nenáviděl Jeruzalém, který považoval za špinavé, nepříjemné místo plné neřešitelných civilizačních konfliktů. V prvním návrhu jeho idejí, programu politického sionismu, který napsal pro rodinu Rothschildů, označuje za zemi zaslíbenou Patagonii v Argentině. Byl tak velmi praktický, protože v Patagonii proběhla genocida domorodců a tato argentinská provincie byla skoro prázdná, neobydlená. Byla to moc Rothschildů, sentiment a touhy židovských mas ve Východní Evropě (tedy potomků Chazarů), které přinutily Herzla změnit názor a přesměrovat svoje snahy na získání Palestiny. V jeho nejvýznamnějším díle “Der Judenstaat” (Židovský stát), věnuje otázce umístění tohoto státu necelou jednu stranu pod titulkem “Palestina nebo Argentina.” Co s arabskými obyvateli Palestiny, to vůbec neřeší.

V okamžiku, kdy došlo v sionistickém hnutí k rozhodnutí o Palestině coby jediné volbě, stala se historie tohoto území najednou aktuální otázkou, doslova hitem. Nárok sionistů na území Palestiny se začal jednotně opírat o historii předkládanou biblickým Exodem, dobytím země Kanaánské, existencí státních útvarů, kterým vládli králové Saul, David a Šalamoun, a biblické příběhy, které se té doby a daných králů dotýkají. Je nutné opět připomenout, že skoro všichni zakladatelé Izraele byli zarytými ateisty, kteří se z principu nemohli a nechtěli opírat existenci a budování Izraele o něco tak religiózně iluzorního jako je “skutečnost”, že Bůh sám přislíbil Palestinu potomkům Abrahamovým.

Izrael budovaný na mýtech byl pro svoje převážně ateistické osadníky nemyslitelný, bylo nutno národ zakotvit v realitě, v reálné, vědecky prokazatelné historii. Archeologický výzkum a analýza nejstarších listinných svědectví byly proto takřka jedinou cestou, jak podpořit nárok na novou vlast v očích vlastních osadníků i celého světa. A zde je nutno přiznat, že tato potřeba dokázat, že biblické příběhy nejsou jen sborníkem mýtů, ale popisy reálných událostí, vznikla dávno před zahájením imigrace Židů do Palestiny ve 20. století. Málokdo si totiž připouští, že křesťanští sionisté tu v Palestině žili dávno před námi.

Depresivní NIC

V okamžiku, kdy se archeologický výzkum stal cementem při budování základů Izraele, vrhli se noví osadníci do útoku na známá i nově objevená archeologická naleziště. Svrchní vrstvy nalezišť dominované nálezy z období vlády Otomanské říše, Mameluků, Arabů a křižáků, Byzantinců a Římanů, Řeků a Peršanů byly vykopány a odstraněny s cílem odkrýt starověké památky – dílo dětí Izraele – a prokázat, že Bible má pravdu, že představuje záznam skutečných historických událostí.

Izrael k tomuto cíli nasadit všechny síly a prostředky, a to i zahraniční. David Ben-Gurion, president Izraele, který sám sebe prohlásil akademickou autoritou na Bibli, se postavil do čela všech výzkumů a osobně tuto vysoce politickou akci řídil. General Yigael Yadin, náčelník štábu IDF, sám syn archeologa a vystudovaný archeolog, přiměl armádu po léta prozkoumávat místa starobylých památek s osobním zaujetím prokázat, že se se dobytí Kanaánu skutečně událo. Do dnešních dnů s nulovým výsledkem.

Když byly objeveny zbytky ostatků bojovníků z Bar Kochbova povstání v pouštních jeskyních Judské pouště, byly tyto na příkaz Ben-Guriona slavnostně pohřbeny s vojenskými poctami v rámci nevídaného státního ceremoniálu. Jako vždy v židovské historii, nepříjemnými skutečnostmi nehodícími se pro zveřejnění, se nikdo nezajímá, neexistují. A tak všichni ti, co prokazovali čest ostatkům oněch bojovníku jaksi nezaregistrovali neoddiskutovatelnou skutečnost, že Bar Kochba způsobil svými rozhodnutími a činy zřejmě největší katastrofu v židovské historii.

A jaký je výsledek toho ohromného úsilí celého Izraele při hledání pravdy, historických kořenů nároku Izraele na Palestinu? Jak je to tedy s Biblí a jejími příběhy?

I tomu, kdo chce věřit, připadne neuvěřitelné, že po extrémním úsilí čtyř generací skvělých a motivovaných archeologů, přesvědčených o tom, že za pomoci enormních zdrojů dodají Izraeli onen cement pro solidní základy státu – je výsledek je nulový. Depresivní NIC.

Přes půl století práce archeologů a literárních výzkumníků nepřineslo dodnes ani jeden jediný důkaz, že kdy existovala pravěká židovská kultura na území Palestiny. Není jediný důkaz, že se událo vyhnání, exodus Židů z Egypta, což je více než nepříjemné, vezmeme-li v úvahu, že je to základní kámen židovské historie. Je též jisté, že se nikdo nikdy, natož celý národ, netoulal 40 let Sinajskou pouští. Není důkaz o skvělém vítezství našich předků – dobytí Kanaánu, tak, jak je podrobně popisuje knihe Jozue.

Úžasný král David, který, dle Bible, vládl území od Sinaje po sever dnešní Sýrie, po sobě nezanechal jedinou stopu. Tou stopou není ani nedávno objevený nápis se jménem David. Tím mohl být i neznámý neurozený jedinec, protože ke jménu není připojen titul panovníka.

A teď pár slov k realitě.

Termín “Izrael” se objevuje jako výstup solidních archeologických výzkumů na asyrských tabulkách, kde vystupuje jako název pro koalici suverénních malých království v oblasti Středního Východu, jež se pokusila vojensky zastavit pronikání Asyřanů do oblasti dnešní Sýrie. Koalici, resp. jejímu, z pohledu Asyřanů, významnému vojenskému kontingentu velel král Ahab. Tento král vládl Samarii, tedy území severně od dnešního okupovaného území na západním břehu Jordánu, od roku 871 před Kristem do roku 852, a rozhodně nebyl oblíbencem Boha, i když ho Bible vydává za válečného hrdinu. V každém případě má tu čest uvést termín Izrael do REÁLNÉ, vědecky doložené historie.

Historická fikce jménem Izrael

Vše uvedené silně navádí k názoru, že když ne všechny biblické příběhy, tak ty, které pocházejí z doby “před Ahabem” jsou vymyšlené, fikcí. Ale je nedostatek průkaznosti řady biblických příběhů důkazem, že si je někdo prostě vymyslel? Najde se zřejmě spousta lidí, kteří budou, každý z jiné příčiny, tvrdit, že ne. Jejich problémem je, že takový důkaz vskutku existuje již dlouhou dobu.

Egyptologie je vědecká disciplína, která je, ne-li z politických, pak zcela jistě z nepochopitelných důvodů, zkoumána odděleně od palestinské archeologie. Jakoby nejbohatším disponibilním zdrojem informací o starověké Palestině nebyly nálezy v Egyptě. A právě egyptologie a její poznatky nevyvratitelně prokazují, že biblické příběhy z doby „před Ahabem” jsou skutečně fikcí, literárním dílem.

Vědci a lingvisté již přeložili desetitisíce a desetitisíce stran dokumentů z celé slavné éry faraonů a jejich práce zdaleka není ukončena. Na rozdíl od bible, záznamy egyptských úředníků jsou prozaické – jde v podstatě o různé “situační zprávy” z Palestiny shrnující informace kupců, diplomat a špiónů, důležité pro obranu a obchod říše.

Po nájezdu asijských Hyksosů do Egypta v roce 1730 před Kristem věnovaly egyptské výkonné elity velkou pozornost tomu, co se děje v Palestině a Sýrii, ale i v jiných zemích, s cílem vytvořit něco, co nyní nazýváme “systémem včasného varování”. V kontextu se sousedním Kanaánem, existoval na svoji dobu propracovaný systém sběru a vyhodnocování informací získaných jak za úplatu, tak skrze dobrovolné zpravodajství obchodníků, vojáků, či duchovních, kteří sídlili nebo prošli zemí Kanaánskou. Existují systematické každoročně zpracovávané analytické zprávy pro faraony a jejich dvůr. Nebylo jediné větší kanaánské město či sídlo, o jehož životě by nebyli Egypťané dobře informováni. Avšak o našich mýtických hrdinech a jejich historických činech stohy přeložených egyptských dokumentů nic neví. Žádná zmínka, kromě jediné – na jedné egyptské stele se objevuje termín “Izrael”. Figuruje jako geografické označení malého teritoria na jihu Palestiny.

I kdyby člověk chtěl věřit, že Bible jen přehání, zveličuje reálně proběhlé děje, skutečnost, že bohaté a detailní egyptské zdroje se vůbec nezmiňují, neví o takových událostech jako je dobytí Kanaánu, neznají krále Davida, a nezaznamenaly vůbec exodus Židů z Egypta, znamená jen jedno – v reálu se nic takového neobjevilo, neudálo.

Je tento poznatek důležitý pro 21. století? Ano i ne. A jak pro koho.

Bible není kronika, ale návod

Bible prostě není ani kronika ani obraz skutečnosti z pera současníka žijícího v době konání biblických dějů. Bible není reálnou historií. Je to monumentální a jedinečné náboženské a literární dílo, které inspirovalo a pohnulo nesčíslnými miliony lidí k určitému chování a jednání. A ovlivňuje je nadále i po mnoha staletích. Bible formovala názory a přístupy k životu mnoho generací Židů, křesťanů i muslimů.

Ale dějiny, to je z jiného soudku. Ty nám mají říkat, co se skutečně kdy stalo. A archeologie by měla být nástrojem poznání reality, cenným nástrojem pro poznání toho, co se v minulosti opravdu stalo. Jako politický nástroj degraduje sama sebe. Jsou věci neslučitelné – a mezi ty patří mýty a reálná historie.

Pro věřící je Bible věcí přesvědčení. Pro ateisty je hebrejská Bible úžasným uměleckým dílem, možná největším uměleckým dílem všech dob. Archeologie je ale něco charakterem úplně něco jiného – je věcí střízlivých, prověřených faktů.

V izraelských školách je Bible vydávána na reálnou historii. To znamená, že děti se učí obsahy vybraných kapitol bible bez rozlišení faktů od fikce. To není dobré ani pro pochopení současnosti, a už vůbec ne pro pochopení budoucnosti. Když jsem si na tuto indoktrinaci mládeže neprokázanými mýty stěžoval ve svojí řeči v Knessetu a žádal, aby byla v našich školách vyučována celá a pravdivá historie naší země, včetně kapitol o křižáckých výpravách a Mamelucích, nesetkal jsem se s pochopením. Ministr školství mi od té doby říká “mameluk”.

Stále pevně věřím, že každý školák v této zemi, bez ohledu na to, zda je Izraelec či Palestinec, má právo na výuku celé, necenzurované historie Palestiny a Izraele od nejrannější dnů lidského osídlení po dnešek se všemi jejími aspekty, ať jsou příjemné či nepříjemné. Znalost reality je i pro nás základním kamenem míru, hledáme-li zakotvení, vědění a život v pravdě je skálou, pevným bodem naší národní existence.

(Mezititulky redakce)