Ponoření do temnot

Reklama


Ruský historik Andrej Fursov se v dalším dílu cyklu o historických souvislostech na televizním kanálu „Deň TV“ věnuje multikulturalismu, jeho příčinám a následkům…

V minulé díle cyklu*) jsme se věnovali tématu „Zánik Západu“ (Der Untergang des Abendlandes), nazvaného podle stejnojmenné knihy Oswalda Spenglera, jejíž sté výročí od vydání si letos připomínáme – dnes se budeme věnovat multikulturalismu. Odkud přišla idea multikulturalismu a kdo ji nastartoval?

Rozvoj multietničnosti má několik příčin a několik součástí. První v pořadí, ale nikoli významem, je neschopnost evropských vlád tento problém řešit. „Tavicí kotel“ se nepodařil – a oni nevědí, co s tím. Proto se snaží přesvědčit Evropany o užitečnosti přílivu migrantů. Druhá příčina je čistě třídní. Je pravda, že Evropě chybí lidé – pracující ruce. Např. v Anglii výsledek průzkumu ukázal, že polovina žen chce mít aspoň 2 děti, ale nestačí jim prostředky. Takže Evropa k řešení populačního problému potřebuje skutečné a nikoli kosmetické reformy – tedy zvýšení životní úrovně rodilých Evropanů, jejich dolních a středních vrstev. A to vyžaduje, aby se evropské elity vrátily k politice, prováděné mezi léty 1945-75. Problém je v tom, že evropská politika posledních 40 let je přímo protichůdná. Neoburžoazie do takových reforem nepůjde.

Na rozcestí…

V té souvislosti je dobré si připomenout situaci v USA 30. let. Jde o to, že po v podstatě neúspěšné Rooseveltově politice „New Deal“ stála vládnoucí třída před dilematem: Buď provést skutečně podstatné sociální reformy, po kterých byla velká společenská poptávka, nebo světová válka. Vybrali si válku a je příznačné, že Roosevelt použil termín „světová válka“ půl roku před Hitlerem. Amerika začala podporovat celý svět, vytvářela pracovní místa. Je zajímavé jaké množství peněz se objevilo v rukou Američanů hned po 2. světové válce. Shrnuto – buržoazie raději vyprovokuje válku, než by se podělila o vlastnictví. Podobně i pro evropskou buržoazii je výhodnější migrační politika, kterou provádí. Tato politika je mj. sociální válkou vrchnosti proti vlastním spodním vrstvám.

Migrace krom toho řeší i další úkoly:

  1. Vytváří vrstvu, která na sebe přebírá sociální hněv a tento hněv hasí svým agresivním chováním. Takže probíhá etnizace pracovní síly a konflikt se ze třídního mění v etnický. Přičemž s hlediska politické ekonomie je třeba rozlišovat nepracující migranty a ty, kteří pracují a podrobují se vykořisťování (Turci, Kurdové v Německu, Arabové, Afričané ve Francii, Pákistánci a Arabové v Británii). Mnozí z nich pracovat nechtějí, někteří ale ano. A toto vykořisťování hraje rozhodující roli jak pro centrum, tak pro periferii. Začněme z periferie. Pro vládnoucí kvazioligarchy periferie je imigrace velmi dobrá. Na práci na sever z jihu odjíždějí nejsamostatnější a nejrozhodnější muži, tedy ti, kteří mohou klást odpor oligarchům ve své, řekněme, Nigérii, Pakistánu) a schopní bojovat za svoje práva – což snižuje tlak na tamní vrchnost.
  2. Imigranti posílají do vlasti část výdělku, a to je cca 20  až 30 % HDP dané země, což opět snižuje napětí, protože se v jejich rodinách objevují peníze na živobytí, takže smysl vzpoury mizí. To působí na reprodukci systému struktur jakéhosi klanově-banditského ražení na jihu. Obzvlášť zřetelně se to projevuje v zemích tzv. francouzské Afriky.

Pracující migranti současně pomáhají posílit postavení plutokracie post-Západu:

  1. Jsou ochotní k málo placené práci, zvýšením vykořisťování zároveň snižují úroveň třídního uvědomění dělníků. Migranti se znatelně nižším třídním vědomím jsou nuceni se opírat o komunitní klanové struktury, vytvářejí jakýsi kvazi-komunitní život uvnitř třídní společnosti a tím snižují třídní vědomí této třídy samé.
  2. Místo třídního boje v dolní části pyramidy zaujímá boj rasově-etnický. Pokud na periferii jako systému na Jihu odliv migrantů umožňuje reprodukci těch nejdivočejších futuro-archaických forem, pak na Severu příliv migrantů umožňuje neoburžoazii financilizovaného kapitalismu, který není orientován na vědecko-technický rozvoj, se tímto pokrokem příliš nevzrušovat. Stačí, že levná pracovní síla pokrok brzdí a v mnohém nahrazuje. Podívejte se – pozdní Řím nepotřeboval stroje. Ty tam sice byly, ale používaly se jako hračky, zatímco veškerou práci dělali otroci. Stroje navíc byly hrozbou pro systém.

Ruská federace sice není tématem tohoto rozhovoru, nicméně i tady exploatace přírody a obyvatelstva jako surovinového přívěsku centra liberálně-kapitalistického systému na jedné straně, a straně druhé vykořisťování migrantů (z Gruzie, Moldávie a Střední Asie), rovněž umožňuje ruské neoburžoazii nezamýšlet se nad vědecko-technickým pokrokem a současně se neobávat třídních forem odporu pracujících. Odplata, pravda, může být v budoucnu fatální – ale která vrchnost úpadkové epochy myslí na budoucnost? Z toho plyne závěr – historii sice lze oklamat, ale ne nadlouho a s následným tvrdým trestem.

Snižováním třídního charakteru vykořisťovaných, jejich štěpením na etnickém základě, umožňují migranti fragmentaci společnosti. To ale není problém migrantů, ale vrchnosti, která je využívá a financuje. To je důležitý moment: Buržoazie namísto dělnické třídy vytváří prekariát – tedy lidi bez stálého zaměstnání. Tento prekariát je zčásti výsledkem přílivu migrantů. A příliv migrantů napomáhá procesu deproletarizace obyvatelstva. Jedním z cílů multikulturalismu je vytvoření masové podtřídy – nejnižší vrstvy, zbavené národních kořenů, kultury a proto lehce manipulovatelné. Druhou věcí je, že k tomu odporu dojde. To ale bude až potom…

Vzdávání pozic

Bez ohledu na krizi je atlantická vrchnost EU ochotna k tomu, co vypadá jako další kapitulace před migranty, především muslimy. Jde tedy o jakýsi druh sociálního inženýrství. Takto si například v roce 1861 ruské samoděržaví pomohlo osvobozením poddaných, takže se mu podaří vyhnout se revolucím západního střihu a koupit si 50 let života, mezitím si však vyrobilo sociální dynamit a přišly revoluce roku 1905 a 1917. Tito lidé se rovněž domnívají, že historii oklamou… Podívejte se, v roce 2016 německý ministr financí W. Schäuble vyzval k vytvoření německého islámu. Ještě deset let předtím holandský ministr spravedlnosti prohlásil, že pokud se muslimové někdy stanou většinou a budou chtít měnit holandské zákony na šariát demokratickou cestou – pak to dokáží. Faktem je, že otázka muslimů jako většinové populace v Evropě je otázkou 2-3 generací.

Takže oni se omezují na konstatování faktu, ale netroufají si říci – co dál?

Vysoce postavení úředníci EU cosi mumlají ve smyslu „..jej, o tom raději ne..“ – a to přesto, že byli varováni už v roce 1974. Tehdy na Valném shromáždění OSN alžírský prezident Houari Boumediene upozornil Evropany na to, co je čeká: „Jednou miliony lidí opustí jižní polokouli této planety a vydají se vtrhnout na sever, ale ne jako přátelé. Oni tam vtrhnou, aby vybojovali tuto polokouli, a oni ji vybojují. Vybojují ji svými dětmi. Vítězství k nám přijde z děloh našich žen.“. Za skoro půl století vnější migranty z Asie a Afriky doplnili migranti vnitřní, kriminální, jako například Albánci.

Třetí příčina rozvoje multietničnosti

Jde o sociokulturní faktory, a konkrétně kulturní demenci, stárnutí společnosti i etnik v závěrečné fázi rozvoje systému a změna sociální psychologie. Stručně řečeno – barbaři boří stárnoucí a slábnoucí impérium. Němce někteří výzkumníci označují za „unavené historií“. V celoevropském měřítku se to vysvětluje tím, že dvě světové války zkompromitovaly nejen nacionalismus, ale i vlastenectví.

Tady mám ale otázku: Proč onou „únavou historií“ trpí západní Němci, ale východní z bývalé NDR jí netrpí? Skutečně, pokud jde o nynější západoevropany, mající ke gotickým chrámům a renesančním palácům stejný vztah jako nynější Arabové k egyptským pyramidám, mohli bychom říci, že jsou skutečně unaveni historií, protože se přes ně převalila válka…

Tady ale zase vzniká otázka: Copak Maďaři, Poláci, Srbové a východní Němci nebyli podrobeni témuž? A navíc daleko krutěji než v Británii, kam Němci nepřišli. Krutěji než ve Francii, v níž kolaborantů bylo víc než účastníků hnutí odporu. Mnohem více než ve Skandinávii, která byla nadšena Třetí říší… Pročpak ta část, která byla pod socialismem, unavena není, třebaže nám říkají, že socialismus je totalitarismus, útlak, atd., proč tato část Evropy se brání migraci mnohem aktivněji?

Skutečnost, že východní část Evropy se migraci brání mnohem úspěšněji, svědčí o tom, že energie socialismu, odešlého do minulosti, se stává dalším faktorem odporu umožňujícího se východu Evropy tomuto ničivému procesu bránit. Je to zřejmé i v bývalé NDR – stačí porovnání počtu mešit.

Tady se ukazuje, že celé ono pozvání migrantů do Evropy je:

  1. Výhradně ekonomické… Tady ale se nabízí otázka: Proč nejsou pozváni mladí nezaměstnaní lidé ze Španělska, Portugalska a Řecka? Jde o mládež relativně vzdělanou, zakořeněnou v místní tradici a která na rozdíl od mnohých Arabů a Afričanů pracovat chce. Tak vzniká paradoxní situace: Vzdělaná mládež z Porugalska odjíždí do Brazilie a málo vzdělaná mládež z Angoly a Mosambiku jede do Portugalska. Přirozeně ne všichni jsou Eusebiové, který skvěle hrával za Benficu Lisabon a byl jedním z největších fotbalistů posledních 20 let 20. století. Většina z nich se práci vyhýbá a nepracuje.
  2. Takže, pokud jde o Západ, ptáme se: Je to slabošství, nebo demence? Na Západě odpovídají: Ano, je to kulturní demence. Letos v Londýně vyšla Andersova kniha „Kulturní demence – jak Západ ztratil kulturní historii a riskuje, že ztratí vše ostatní“. Kniha začíná větou: „Nedávné politické události přivedly Spojené Království, Francii a USA do stavu katastrofální kulturní demence, jejímž medicínským analogem je Alzheimerova choroba. Naše nynější demence nabývá formy zvláštního druhu zapomnětlivosti, falešných vzpomínek a chybného vnímání minulosti. V tomto smyslu nejde o nostalgii, ani o individuální demencí, jednoduchý případ amnézie. Osoby trpící amnézií si uvědomují, že zapomínají, zatímco trpící kulturní demencí si to ani neuvědomují.“ A právě toto poslední se děje s dnešní postzápadní společností. Autor dále pokračuje: „Když počátkem 21. století bylo naprosto jasné, že se technický pokrok zastavil a bořil iluzi trvalého zlepšování, jeho místo zaujal podvod.“

Společnost ztrácející víru v budoucnost nejspíš opouští historii. V důsledku toho začíná proces adaptace k tomuto období. Vycházejí knihy jako „Černá Athéna“, kde odborník na antickou historii říká, že u pramenů antické civilizace stáli černoši. Přizpůsobování se tomuto trendu skutečně vede k manipulacím. Otázkou je, jak to souvisí s nynější fází systémové civilizační elokuce, nebo involuce.

Západní Evropa je skutečně starou společností – nikoli fyzicky, ačkoli demografická dominance starých lidí na Západě, nemá v historii precedens. Jde o něco jiného – o jakési civilizační systémové starobě, jejíž jedním z charakteristických rysů je ztráta etnicko-kulturního pudu sebezáchovy společnosti a zejména její vrchnosti. Rozvoj střídá klimakterium a involuce, ztrácí se vnímavost ideálnímu, k metafyzice. Kromě toho dochází ke změně sociálních rolí v pohlavní dělbě práce – dochází k demaskulinizaci a feminizaci. Stále většího rozšíření se dostává poplašně bojácnému psychotypu, neschopného k obraně svého i cizího. Viděli jsme to např. v Německu na postoji mužské části původních obyvatel k násilnostem imigrantů na ženách. V přírodě je neschopnost samců zajistit bezpečnost samic a mláďat příznakem začínající degenerace druhu.

Jak známo, ryba smrdí od hlavy, takže ilustrací může být celý zástup vysokých úředníků Evropy i USA v posledním čtvrtstoletí. Jsou to jacísi kašpárkové, kteří ráno říkají něco a večer něco úplně jiného, jakoby je shora vodili na provázcích. Proč? Tady je mnoho podobného mezi post-Západem a post-Římem. Po občanských válkách, které začaly reformami Tiberiovými a končily hrůzami vlády Caliguly a Nera, byla vybita obrovská část římské aristokracie a Řím přišel o nejlepší občany. Podíváme-li se na Evropu po dvou světových válkách, tak ty rovněž skutečně vybily ty nejlepší, mládež, která šla bojovat. Další věc je móda bezdětnosti v pozdním Římě. A teď se podívejte na vysoké úředníky dnešní EU, mezi kterými je bezdětných velmi mnoho. A to nesouvisí jen s homosexuální orientací, ale napovídá to o tom, že tito lidé nehledí do budoucna.

Nakonec se dnešní situace nevysvětluje jen civilizačními faktory, jako spíš těmi, které marxisti nazývají formačními. Konkrétně jde o kapitalistický systém, který změnil evropskou civilizaci a fakticky ji táhne do propasti.

Proč Spengler publikoval svůj „Zánik Západu“ právě v roce 1918? Logicky je to konec světové války, která načrtla tlustou čáru pod civilizací 19. století, tedy pod zralým kapitalizmem. Tato, stejně jako následující světová válka smazala s povrchu Země obrovské materiální komplexy, které se potom obnovovaly. To vše svědčí o prosté věci:

  1. Kapitalizmus je výlučně dynamický systém, který se rozvíjí, ale rychle se vyčerpává, a v podstatě svoji ekonomickou dynamiku vyčerpal na přelomu 19. a 20. století. To, každý po svém, zaznamenali tak odlišní lidé, jakými byli V. I. Lenin a Karl Kautsky. Jediná Kautského přednost byla v tom, že zatímco Lenin počítal, že jde o dynamiku celku, po níž přijde socialistická revoluce, Kautsky opatrně napsal, že je možný ještě ultra-imperialismus – tedy vlastně to, co dnes nazýváme státně-monopolistickým kapitálem.
  2. Hlavní je, že svět byl koncem 19. století celý rozdělen a kapitalismus je extenzivně se rozvíjející systém, jeho další rozvoj si vyžádal nikoli válku se slabšími, ale mezi sebou. A toto byl západ Evropy, protože další rozvoj Evropy po 1. světové válce ve 20. letech je založen na obnově hospodářství Německa a SSSR, což vyvolá vzestup kapitalismu. Ve 2. světové válce se smažou obrovské průmyslové komplexy Německa, Itálie a Japonska a v 50. a 60. letech je to zázrak sovětský, japonský italský a německý – tady je ona dynamika. Ovšem v polovině 60. let to vše končí a začíná stagnace, kterou řešili různě, mj. i rozvalem SSSR. Jinými slovy – přelom 19. a 20.století znamenal ztrátu dynamiky kapitalismu a jeho přechod k dynamice vojensko-politické.

Začátek západu Evropy se shodoval s dalším důležitým momentem – koncem hegemonie Velké Británie a vzestupem Německa a USA. Přičemž se Američané rozhodovali jistou dobu, s kým jít do spojenectví – zda s Británií nebo s Německem. Šlo o to, že 20 % Američanů bylo německojazyčných. Volba padla na Británii ze dvou důvodů:

  1. Židovský kapitál spojil Británii s USA;
  2. Obrovský strach Anglosasů z germánského génia, protože 2. polovina 19. a první třetina 20. století byla nadvláda německé vědy prakticky ve všech oblastech. A proto ve 30. a 1. polovině 40. let vznikla zajímavá situace. Američané využili Třetí říši a SSSR proti Británii v zájmu rozbití jejího impéria, a současně Anglosasové pracovali společně na konečném řešení německé otázky, aby Němci už nikdy nebyli schopni jim hodit rukavici.

Ironií se stalo následné potlačení Evropanů. Anglosasové během války vypracovali řadu sociálních a humanitárních technologií k potlačení Němců, aby byly později vyzkoušeny na všech Evropanech. Prvními oběťmi byli ale Němci.

*) Viz. článek z poč. června t.r. – na OM 12. 06. 2018

Překlad: st.hroch 180717

Přejít do diskuze k článku 7 komentářů