Popularita, populismus a sen českého liberalismu

Neznámý anonym před nedávnem napsal – a měl pravdu: Bez partajní popularity a mediálně veřejné známosti nikam kandidovat nelze. Bez kandidování ve volbách však nelze získat ani mandát a tím i moc plynoucí z politiky. Bez politické funkce s pravomocemi pak ale není ani možnost vládnout a tudíž cokoliv ve státě změnit k lepšímu, což všechno se před volbami přece vždycky slibuje. I když… je zároveň otázkou: Jaká změna, kterou politik po zvolení provede, bude k užitku a k prosperitě, či naopak ke škodě nám, občanskému celku?

V praxi to však bohužel už tři desítky let chodí tak, že pokud v politickém boji někdo získá sympatie veřejnosti a tím i popularitu, pak je téměř vždy politickými soupeři okamžitě nařčen z populismu. Vyčítání populismu od protivníků je přitom vždy dočasně výhodné, protože nevyžaduje vyslovit argumentaci faktickou. Populismus se proto zdá být v politickém boji slovíčkem přímo kouzelným, kdyby to však nemělo jeden malý háček, totiž jeho záludnost. Nelze ho v propagandě zopakovat, protože ten, kdo protivníka nařkne z populismu víc jak jednou, tím okamžitě na sebe prozradí, že ani on sám už nemá schopnost víc než pomluvou věrohodně argumentovat. A to pochopitelně i hloupější voliči brzy poznají a u urny to kritikovi populismu protikandidáta s gustem spočítají, protože logicky usoudí, že kritik populismu není sám nic víc, než jen ještě větší žvanil, než ten, jehož za populistu označil.

A co takhle ta mediální popularita? Inu, tam to také až tak příliš jednoduché není. Popularitu totiž milují nejen politici, ale i divadelní a cirkusoví klauni, nedostudovaní teologové a mimovládní aktivisti všeho druhu plus na ně navěšení novinářští šmokové. A protože popularita je součástí sebereklamy, je tím dána i úspěšnost a výše odměn profesní komediantské existence těchto zjevů všech.

Užívají si to pěkně tihle političtí slouhové, jelikož jinak nic jiného neumí a zároveň vědí, že lidé je od začátku znají jenom takhle. Že i obyčejný občan tuší či dokonce ví, že komediantská popularita bez organizační invence nikdy nemůže být povýšena na funkci vůdce národa? Přesto paradoxně sami mezi sebou právě tihle slouhové své budoucí možné vůdce hledají a oddaně jim potom slouží, protože služba páníčkům z vlastních řad, to se vyplatí, jelikož herecký vůdce lidu má vždy k bohatství mnohem blíž, než sám žebravý komediant.

Nu a jelikož to rovněž není nevýhodné, tak i v historii si odjakživa sami králové své šašky vždy pečlivě hýčkali a učenlivě u nich odkoukávali jejich převlékání charakterů a zajímavých kostýmů, přičemž jejich vylévání vlastní osobnostní vázy těla i duše herců různých charakterů divadelních postav je denně nejen fascinovalo, ale také inspirovalo.

No a výsledek? Ti tři, vůdce, sluha a komediant, ti vždy drží pevně pospolu a pokud jim to vynáší, vzájemně se podporují. Jak? Tak, že ten první si díky funkcím může sáhnout na velkou moc a bohatství, když mandát mu to zajistí, pokud on sám chce. Též na ty druhé dva, komedianta i mediálního sluhu nikdy moudrý vůdce nezapomene a tak ti dva služebníci brzy pochopí, že bohatství lokajů – ačkoliv menší než vůdců – je vždy hodnotou jistější, než veřejné dekórum vlády císaře.

A ještě jedna důležitá maličkost tady je: Být mocensky skrytě vlivný a zároveň přiměřeně bohatý, to je přece kariérně mnohem výhodnější, než mít z politické funkce též i nutně plynoucí – osobní a politickou zodpovědnost. Proto i první ideologičtí liberálové se vždy rodili jen mezi sluhy pánů přesto, že to byli právě vůdci, kteří naopak vždy jako první byli těmi, kdo si uchopením moci sáhli na majetkový blahobyt.

A tak tady pěkně už hezkých pár let funguje ta naše klasická a zároveň i dnešní pěkně poměrově volební a zastupitelská symbióza liberálních „demokratů“ koaličních menšin bez zodpovědnosti, jejich lobbistických marketérů a zařizovačů byznys kontaktů, mediálních oddaných hlídacích psů „zastupitelské demokracie“ a komediantských sluhů těch všech dohromady.

Jen na jedno, prosím, nezapomeňme: Nikdy jim demokraticky veřejně nemluvme o přímé demokracii a o vládě občanské většiny typu „větší bere všechno“ proto, že v minulosti jsme se prý hloupě zřekli autority Boha, Alláha či jiné nadpozemské síly, která by za nás důvěřivé hlupáky z lidu na vrchol pyramidy moci tu sílu zodpovědnosti jednoho dne převzala, kdyby se snad někomu z řad vůdců na něco nepoctivého náhodou přišlo.

Ostatně, vždyť se podívejme na zkušenost s vládou jedné Strany komunistů před převratovým plyšem a uvažme, jak snadno, beztrestně a šťavnatě se dnes na ně nadává, přestože ti jejich papaláši si nikdy bez zodpovědnosti za prosperitu státu ani na jediný den na majetkový luxus dnešních oligarchů ani prstem sáhnout nemohli. A proč? Jednoduše proto, protože především ideologicky – oni sami ze své vůle – nesměli. A jak je to dnes? Proč bojují aktivisté za tzv. nezávislost soudců, čili pouhých úředníků justice, jako kdyby dána zákonem snad ještě nebyla? Že by oni možná bojovali za jejich nezávislost už i na zákonech morálky? Jak to tedy je?

Inu, ono je to tak, že svoboda politické libovůle bankéřů a korporátních šéfů bez hranic a zároveň zákon v poměrném volebním systému menšinových vládních koalic, tak teprve to je ten pravý ideální politický liberalismus a zároveň mocenský populismus v jeho nejryzejší podobě. Proč? Inu proto, že teprve v tomhle systému má politik i každý jeho šašek nebo slouha v celém funkčním období téměř stoprocentní jistotu, že když budou ti tři držet při sobě, tak už nikdy nebudou stát před soudem, který by je k zodpovědnosti za nějaké hříchy mohl povolat.

Takže shrnuto: Tři podmínky popularity, populismu a nulové zodpovědnosti v českém liberalismu tedy jsou: Být hlasitý liberál, odmítat většinový a naopak vždy chtít jen poměrný zastupitelský volební a vládní koaliční systém zdánlivě se hádajících a proto i povinně nezodpovědných politiků jakýchkoliv menšin. A nezapomenout: Uzákonit si posvátnost, beztrestnost a nedotknutelnost všeho luxusu, co v časech, kdy bylo hospodářsky zhasnuto, si kdo pro sebe, rodinu a politické kamarády z národního bohatství chamtivě ukradl.