…

Vyčerpaly se sociální demokracie a nemají už v politické konkurenci tak říkajíc co dát?

Bezesporu to nelze vyloučit.

Podobně jako životní cyklus výrobku, rovněž politická strana může směřovat ke svému konci. Konflikt, na kterém byla založena, zmizel, mohl být vyřešen a nahrazen jiným konfliktem, nebo strana zdegenerovala do takové podoby, že není schopna svůj původní konflikt (štěpení, které ji dalo vzniknout) úspěšně uchopit.

O první případ se podle mě nejedná: sociální demokracie vznikla z konfliktu mezi kapitálem a prací. Tento konflikt je stále velice aktuální. Stačí se podívat na míru nerovnosti, prekarizaci práce a koncentraci příjmu i bohatství u jednoho horního procenta (obecný trend vyspělých zemí, i když různě silný v různých zemích). To, že si kapitál „bere“ na úkor práce (citace Krugmana) je jasně patrné z vývoje podílu mezd na produktu (wage share). Ať už je to dáno pracovně-úspornými technologiemi, globalizací, financializací a neoliberální politikou – ale nejspíše je to mix všeho zde uvedeného. Fakt, že se tak děje, těžko popřít. (Dokonce to přiznává i Mezinárodní měnový fond).

Extra bohatí jedinci navíc stále intenzivněji staví svou strategii úspěchu na dobývání renty, což je v kapitalismu patologie a bezesporu nám evokuje neofeudalismus. Takže to, že by pro sociální demokracii nebyl prostor jaksi objektivně z hlediska raison d’être, není pravda. Naopak tu máme skupinu, která se snaží do systému zabudovat privilegia a z nich „těžit.“

Možná ale pro ni není prostor z hlediska toho, JAKÁ řešení sociální demokracie nabízí.

Tady narazíme na jádro pudla.

Strana smíru jednoho historického okamžiku

Sociální demokracie sice vznikla z konfliktu práce versus kapitál, jenže zároveň se etablovala jako síla, která chce tento zásadní, nikdy nemizející konflikt kapitalismu řešit jaksi smírně. Vztah kapitálu a práce je proto tak analyticky náročný, protože představuje symbiózu a antagonismus zároveň. Vyskytlo se totiž krátké období v historii kapitalismu, kdy byly podmínky pro sociálně-demokratickou politiku „smíření práce a kapitálu“ příznivé. Tyto podmínky ovšem nyní již neplatí. Připomeňme si je:

• Existence alternativního systému, který představoval nejen vojenskou hrozbu, ale především ideologické ohrožení.
• Nástroje pro tvorbu aktivní hospodářské politiky, které bylo možno aplikovat (a úspěšně) v rámci národního státu a do určité míry tak sloučit kapitalismus s demokracií
•  Načasování této aplikace po druhé světové válce, což se kryje jednak s obdobím poválečné obdoby a jednak s rozvojem pracovně-tvorných technologií.

Tento jedinečný souběh faktorů umožnil sociálním demokraciím uspět, dokonce vesměs jako dominantnímu myšlenkovému směru, který zanechal svou silnou stopu i v ekonomice daných zemí (pojistné systémy, financování veřejných statků, daňová soustava atd. atd.).

Jenže tyto podmínky už NEEXISTUJÍ.

…

Dezorientovaná sociální demokracie, která „vrostla“ do mocenských struktur, jaksi nechápe, že „se změnil vítr.“

Ale ono je to ještě horší.

Nejenže by se i tradiční sociálnědemokratická pozice stala v současné době problematickou.

Ale sociální demokracie se v rámci třetích cest ještě navíc rozešla do značné míry i s tím, co programově prezentovala v období po druhé světové válce – v prospěch ústupu k ekonomickému neoliberalismu a prázdný prostor v mnoha státech naplnila nejrůznějšími „sluníčkářskými“ tématy. Ve své nyní jen opatrně opouštěné pozici (po Douglasovi, Blairovi a Schröderovi) dokonce „zdvojeného“ – defétismu, se dnes snaží ne méně, ale naopak ještě víc než v minulosti o smíření něčeho, co už – na rozdíl od některých příznivých období v minulosti – nejspíš smířit nepůjde…

Celý článek najdete na webu !argument

Stanův komentář: Pro mě je zarážející slepota špiček i členské základny evropských sociálně demokratických stran. Vždyť přece to, co píše Ilona Švihlíková, je naprosto jasné. U stranických špiček se dá tato slepota vysvětlit tím, že vědí, kdo ve skutečnosti jejich stranu financuje, ale že řadoví členové volí sjezdové delegáty, kteří pak odmávají kandidáty i programy blairistických „třetích cest“ do slepé uličky, pro mě zůstává velkou záhadou. Jsou mezi našimi čtenáři nějací řadoví členové ČSSD, kteří by nám byli schopni a ochotni tuto záhadu objasnit?