Povinná vojna ano, ale…

V rezortu ministerstva obrany se připravuje podle některých zpráv legislativa spojená se znovuzavedením povinné vojenské služby pro mladé muže a tentokrát prý i pro ženy. Detaily chybí, včetně informací o tom, jak dlouho má taková služba trvat, v jakém věku ji mají mladí lidi vykonávat, za jakých podmínek a především bez zveřejnění byť jen základní koncepce, tedy i toho k čemu a proč bude tento poměrně nákladný nápad sloužit. To by však mělo veřejnost znepokojovat nejvíce. Jinými slovy: není vyloučeno, že nějaká představa o tom, k čemu by to bylo dobré, vůbec na českém ministerstvu obrany neexistuje. S tím souvisí jiný problém: pokud takový projekt se rodí někde v útrobách ministerstva obrany, aniž o tom ví někdo z těch, kteří mají jeho činnost ve sféře zákonodárné i výkonné moci kontrolovat, pak je to velmi, velmi nebezpečné. Nechat lidi, kteří tam pracují bez dohledu na rozpracování myšlenky povinné vojny, nechť na tom bez jakékoliv kontroly civilních orgánů pracují, a pokud tato idea opravdu vznikla právě tam, je extrémní riziko pro nás všechny.

V zásadě nejde – s výjimkou zapojení mladých žen – o nic výjimečného v našich dějinách ani ve světě. Při pátrání po svém rodokmenu jsem se dostal k některým zachovalým dopisům mé praprababičky, která jednomu ze svých synů, kteří se tehdy vystěhovali do Ameriky, psala o situaci v 60. letech 19. století, kdy se povinná vojenská služba pro mladé muže zaváděla. Umožnilo to tehdy starému Rakousku mobilizovat lidské zdroje pro nadcházející střet s tehdejším Pruskem. Brzy na to praprababička svému Lojzkovi už jen psala o vojenských přípravách na tento střet, které uvedly celý region do očekávání věcí příštích. Není na škodu tuhle historii připomenout. Samozřejmě, že svěříte-li takovou monstrakci do rukou „gumám“, (alias důstojnickým mozkovnám), určitě nepůjde v první řadě o něco, co by si našinec přemýšlející o katastrofální situaci ve vývoji současné mladé generace představoval jako užitečné či dokonce i dobré pro tuto mládež. Jen naiva by si mohl myslet, že jim půjde např. o:

• Snížení nezaměstnanosti mezi mladými lidmi a dopadů, které zásah tímto problémem má na jejich myšlení a chování.
• Změnu některých negativních trendů populačního růstu, kdy uzavírání prvních manželství již překonává hranicí třiceti let u obou partnerů, a tzv. nullipary (prvorodičky) rodí své děti rovněž v průměru ve věku kolem 30 let. Lze totiž očekávat, že možnost vyhnout se povinné vojně ve věku mezi 20-25 lety těhotenstvím a následně i povinností mladých mužů starat se o dítě by vedla s vysokou pravděpodobností k narušení tohotonepříznivého trendu.
• Posílení soudržnosti mladých lidí jako nové generace sdílením společných prožitků a lepším poznáváním se v různých situacích, k jejichž vytváření by povinná vojna nevyhnutelně vedla. Zavedení koedukované vojny, včetně jinak orientovaných jedinců by jistě vedlo k nutnosti řešit tyto problémy jinak, než v minulosti bylo běžné, nemluvě o mezietnických vztazích. Nebo by se snad preferovalo zavádění ryze ženských, homosexuálních či např. romských divizí, pluků, praporů, rot, čet či družstev? Či se snad zavede i alternativní civilní služba?

Stav dnešní mládeže skutečně není dobrý. Z jejího slabého zájmu o sport a vůbec fyzickou činnost, z vlivu distribuce drog na její chování od rané dospělosti, z orientace některých skupin na kriminální činnost místo na práci, stejně jako zásadní nedostatky, kterými trpí mnozí podprůměrní vysokoškoláci neschopní samostatně napsat nejen diplomku, ale dokonce i různé ročníkové, seminární či jiné práce. Nejenže se tento údajný „výkvět“ mladé populace ve velkém uchyluje k plagiátům a k využívání speciálních skrytých firem pro tyto aktivity, ale stává se samozřejmě i vydíratelným a manipulovatelným subjektem.

Lze si představit celou řadu možností, jak z povinné vojny vytvořit něco užitečného. Před více než deseti lety jsem pracoval na jednom výzkumném pracovišti na složce generálního štábu, kde jsme s týmem kolegů rozpracovávali rozbory tehdejší situace v Armádě ČR . Jeden čas jsme dokonce aspirovali na vytvoření alternativy k tzv. Škopkově týmu. Generál Škopek a jeho tým byl tehdy pověřen vytvořením nové strategie rozvoje české armády. Skončilo to tím, jak dnes tato armáda vypadá. Armádou, která armádou v podstatě není. Jde spíše o malý, ale velmi nákladný podpůrný (tedy nikoliv zcela samostatný) expediční sbor sloužící zájmům centrály NATO, nikoliv zájmům této společnosti . Představa, že dnešní česká armáda může být pro tuto společnost (snad s výjimkou části, která je použitelná v době povodní a podobných krizí), že představuje samostatnou a rozvojeschopnou strukturu, není reálná. Alianční a jiné závazky by totiž měly být vnímány jen jako něco navíc. Mimo jiné proto, že vstup do NATO asi nebyl tak zcela dobrovolným aktem, jak se tvrdilo. Díky tomu se naši žoldnéři (jak jinak se těm poněkud již přestárlým profesionálům, většinou již ozdobeným poddůstojnickou či důstojnickou hodností, dá říkat?) objevili jak na Blízkém, tak na Středním Východě, v subsaharské Africe, na Balkáně a v budoucnu bůhvíkde. Zahraniční analytická centra pro strategická studia dnes již vyhodnocují jejich nasazení v té které zemi (nejen v minulosti, ale nejspíše i v blízké budoucnosti !) za stejně chybné, jako se to stalo nedávno při hodnocení jejich nasazení v Iráku. To se přirozeně netýkalo jen Britů, ale i tam sloužících Čechů! Jen málokteří, jako např. někteří prostějovští piloti vrtulníků, se dokázali proti takovým stupidně řízeným manipulacím bránit.

Zkušenost se zmíněným pracovištěm a s prací na řadě analýz byla pro mě užitečná v tom, že jsem měl možnost kontaktovat i řadu lidí z vyššího velení. Na rozdíl od doby, kdy jsem jako absolvent sloužil v základní vojenské službě, jsem měl možnost zjistit, že ne všichni generálové armády, se kterými jsem měl co do činění, patří do skupiny, která je označovaná jako paka. Byli tam dokonce slušně vzdělaní a schopní (rozumí se samostatného myšlení a jednání) jedinci. Pravda, jejich podíl na těch aktivních vyšších důstojnících ani v  době, která poměrně těsně předcházela zrušení povinné vojny, nebyl podle mého soukromého odhadu vysoký. Kdo ví , jestli ještě v české armádě slouží a mají nějaký vliv. Armáda se v posledním desetiletí v mých očích změnila v molocha, který z této společnosti odčerpává deficitní zdroje v podobě např. letadel někde nad Pobaltím, nebo na ne-provoz v hangárech uskladněných letadel Alca (Vodochody), nemluvě o kvantu Pandurů a dalších akvizic, které se ukázaly jako zajímavé jen pro stranické pokladny či dokonce pro soukromá konta těch, kteří o tom spolurozhodovali. Jinými slovy – tato armáda je pro českou společnost k ničemu. Její výsledky jsou dokonce směšné, včetně toho neustálého a dost směšného povyšování se do stále vyšších hodností a oceňování se řády a stužkami označujícími udělení pofidérních vyznamenání (většinou za odsloužená léta).

Na rovinu si řekněme, že pokud novou vojenskou službu budou v této armádě řídit ta samá paka, která řídí její struktury dnes, bude to pro nás všechny holé neštěstí. Zaslechl jsem dokonce názor, že by se výcvik nového kanónenfutru měl svěřit v cizině osvědčeným seržantům z US-army či Bundeswehru či z jiných „spřátelených“ armád, které s tím mají prý cenné zkušenosti. Bůhví odkud a bůhví za co. Něco takového bych považoval doslova za cestu do pekel. Ale nevylučuji, že něco takového by mohlo být pro dnešní gumy lákavé. Byl by to pro ně i obrovský kšeft. Postavit nová obrovská kasárna s obrovskými buzerplaci a příslušenstvím v podobě nařvaných gum (představa, že by s výjimkou polních soustředění mohli tito „noví povinní vojáci“ bydlet – budou-li chtít, doma a chodit mimo výcvikových prostor v civilu, je pro ně nepředstavitelná). Mohli bychom si tak rychle a spolehlivě odepsat významnou část té dnešní mladé generace, která ještě projevuje imunitu proti škodlivosti současných mocenských struktur neschopných efektivně řídit tuto společnost v podobě samostatného myšlení a s smyslu pro podporu rozvoje této společnosti.

Nechci zbytečně rozvíjet tyto úvahy do podoby varovných prognóz. Vím, že zavedení povinné vojenské služby by mohlo být pro mnohé mladé lidi dnes užitečné, ale jen za určitých podmínek. Může se to zdát paradoxní, ale jednou z těchto  podmínek by mělo být nepustit k tomuto projektu a k jeho přípravě žádnou gumu. Ani tu starší, ani tu tzv. novou. Měli by si – naši mladí – totiž tuto přípravu zorganizovat sami. Mezi nimi je určitě dost schopných, přemýšlivých lidí, kteří by toho měli být schopni. Jde o to, dát jim šanci, aby se dokázali sami řídit. Nejde o to, abychom vedli s někým někdy válku, ale abychom byli připraveni, kdyby nás chtěl někdo ohrožovat. Války se dnes nevedou jen jako v době minulé, ale mají mnoho jiných podob, o kterých se lidem na Ministerstvu obrany ani nezdá. Nejde jen o tu kybernetickou, či psychologickou. S myšlenkou o povinné vojně lze souhlasit, ale jen v tom případě, že bude jiná, než byla ta minulá, i než ta, o které nejspíše přemýšlejí dnešní gumáci.