Pozdní odpoledne marionetty Mariny

Reklama


Právě jsem dočetl „Třicátou Marininu lásku“ od Vladimíra Sorokina (Pistorius & Olšanská, Příbram 2010). Dotyčný ji napsal ještě za reálného socialismu v první polovině 80. let, ale do roku 1995 vycházela jen mimo SSSR a Rusko.

Sorokinovy persifláže a technika jakýchsi koláží je zajímavá a provokativní vždy.

A platí to i o velmi rané „Třicáté Marinině lásce“ …

Závěr, kdy se hrdinka, učitelka hudby Marina Ivanovna Alexejevová (která stručně řečeno už vyzkoušela „všechno“ a nic jí život nenaplnilo) zamiluje do podnikového předsedy komunistické strany, vypadá od jisté chvíle „jenom“ jako parodie na nějaký budovatelský román obsahující přerod „neuvědomělé ženy“ kamarádící i (panbúsnámiazlýpryč) s disidenty v uvědomělou budovatelku komunismu.

Ale na tom všem je vůbec nejzajímavější postup a vývoj v této parodii.

Ze začátku té poslední „třicáté lásky“ to vypadá jako – v pluralitě všech pravd – určitá, přece jen něco zachycující, literární „pravda o životě“, kterou holt ze svého hlediska a úhlu pohledu napsal spisovatel věřící reálnému socialismu – i kdyby nešlo o Sorokina.

Jenže pak se na každé další stránce stává příběh nejenom míň a míň věrohodný (i kdyby šlo o výslovně komunistického autora a nikoli Sorokina samotného), ale nakonec až odpudivý, osoby se postupně mění v totální loutky a původní jakžtakž přirozená řeč se zcela utopí ve frázích, až je to směšné, až je to skutečně odpudivé, a nakonec v intenzitě pro pozdní reálný socialismus nepravděpodovné.

Jenže tím Vladimír Sorokin nekončí.

Kdepak…

Jde v tomto ohledu dál a dál.

Protože příběh – i ten čím dál víc odpudivý a podaný v čím dál intenzivnějších superfrázích – se už vytrácí úplně.

Protože z těch posledních stránek je už sebekomičtější příběh zcela vytlačen obrovskými plochami poskládanými právě jako skutečná koláž z článků vycházejících v tehdejších novinách a stranických časopisech z doby kolem roku 1983.

V reálném životě se u nás v ČSSR sice nemluvilo tak jako na konci toho textu, kde ještě existuje „příběh“ – a nejspíš už ani v SSSR ne. Ale přesně tak jako v knize (prakticky doslova) se u nás a v SSSR před Gorbym skutečně psalo, pokud jde o text, který čtenář nalezne v té zcela závěrečné koláži z článků…

A kniha končí tím, že proud novinových textů, který nahradil „příběh“, je najednou ustřižen.

-.-.-.-.-.-

Musím říci, že u této Sorokinovy knihy mě zaujala forma a technika snad i víc než téma a obsah.

I jeho pozdní dílo už budu vidět jinýma očima než před přečtením knihy o učitelce Marině, která nakonec své štěstí našla jako živá marionetta režimu…

V komentáři na obálce se podle mého soudu zcela oprávněně píše:

„ … autor je jedním z těch, kdo pohřbili epochu literaturu „stojící ve službách“ – (a) lhostejno zda lidu národa společenské prospěšnosti, pokroku, budování boje za lidská práva či návratu k Bohu. Jeho dílo však před čtenářem leží jako podivuhodný a inspirující artefakt.“

Není divu, že dílo nemohlo vyjít v SSSR ani za Gorbyho…

A stejně tak není divu, že i novodobí Putinovi svazáci toto dílo prokleli …

v Chrudimi dne 17. 5. 2015

Přejít do diskuze k článku 7 komentářů