Pozdrav z blázince

Ahoj všichni politicky-korektně normální!

Kdybyste věděli, jak Vám závidíme. Pro samou snahu naplnit svoje talíře, zaplatit tu či ono, pro nedostatek času na cokoli mimo práce, nemáte čas ani náladu se zabývat světem, co Vás obklopuje a postupně ničí v mnoha ohledech. V tom fofru událostí nemáte čas myslet ani na sebezáchovu.

My blázni ten čas máme, a protože nejsme, na rozdíl od Vás, svéprávní, můžeme si myslet a říkat, co chceme. V obecném povědomí zůstává, že se smějeme všemu, nic nás moc netrápí a náš pobyt za mřížemi chrání ty mentálně zdravé. Ale jak už to bývá pravidlem: „Všechno je jinak…“

Náš blázinec je smutný a vyděšený. Více než ti zaměstnaní a normální vnímáme nakloněnou palubu evropského Titaniku. Vždyť nám už nakloněné kuželky padají z hrací desky „Člověče, nezlob se“ a v suterénu naplňuje voda kajuty až po krk dospělého člověka. Těch 60 % domácností normálních rodin, co má problém vyžít se svými příjmy „od berouse do berouse“, si však tu špinavou vodu u krku nějak odmítá připustit.

A to nemluvím o spoustě normálních lidí, padajících pod váhou dobrovolně přijatých úvěrů a hypoték, která propadla v účetní matematice, když se snažila „mít všechno a hned“. Zavázáni utahováním rozpočtových opasků na léta, zapomněli, že kdy měli předky, co také desítky let spláceli půjčky, aby pak po vypuknutí hospodářské krize ztratili jak ony splátky, tak v exekuci i vlastní nemovitost. Protože jsem magor, pamatuji si, jak pradědek, vlastnící pozemky půl okresního města a 5 malých podniků, dostal na začátku první světové od banky noticku, aby do 14 dní splatit veškeré provozní půjčky, nebo že mu veškerý majetek bude odebrán v exekuci. Válka zrušila poptávku, strhla ceny všeho, kromě potravin a topiva do hlubin pekel – a dědek velkopodnikatel přišel o všechno, i o zájem žít. Oblékl se do svátečního, bez kabátu odešel do únorového podvečera a za tři týdny ho našli v závěji u okresní silnice na Prahu.

Zatím jen po pás v žumpě

Chceme Vám jen říci, že přestože sobotkové jásají nad tím, jak u nás běží konjuktura, černé se prodává za bílé a naopak, faktem je, že jsme pořád v kalouskovské žumpě, jen ty fekálie nesahají po prsa, ale jen po pás. Relativnost úspěchu stávajícího managementu banksterského protektorátu je evidentní, všimneme-li si toho plného evropského hovnocucu, čekajícího na moment, kdy tu „českou“ jímku přeplní exkrementy vyvolené Evropy.

Víte, i u nás v blázinci je zjevné, že brzdí-li ekonomika nejen v Německu, ale v celém světě, je-li globální finanční a měnový systém ve stavu nesplatitelné zadluženosti a boží tiskaři ničím nekrytých peněz raději půjdou do světové války, než by ty scestně poskytnuté úvěry odepsaly, pradědkův moment střetu s realitou bankéři zdeformovaného kapitalismu přichází. Kapitalismu, v kterém nejde ani tak o peníze, zisk a investice, jako o bezpracné získání vlastnictví něčeho pro život důležitého, a tedy o to, jak přijít levně k něčemu, co druhý v potu tváře vybudoval. A ještě za papírky, které mají hodnotu úměrnou zhovadilé víře uživatelů v to, že jsou tržním zbožím, že mají hodnotu, že si za ně cokoli pořídí. Monetární dějiny tvrdí, že krach nějaké další měny bude už asi 128. v pořadí. Ale krach světové měny, globálního finančního a ekonomického systému jako takového, jsme tu my, lidé, ještě nezažili.

Od druhé poloviny 60. let 20. století, kdy se vyčerpal motor atlantické civilizace a přešel na parazitní režim života a obrany koloniálních výdobytků na dluh, na úkor ostatních neprivilegovaných, dochází k nezadržitelnému rozkladu ekonomické, tvůrčí i morální struktury Západu. V roce 1971 Nixon zavřel „zlaté okénko“, ze světové měny se stal hajzlpapír, petrodolar to jistil – zkrátka to, co zbylo po kartelizaci z tržního hospodářství, kapitalismu, převzaly spekulace, podvody, vydírání, plen a banksterské zájmy. Někdo tomu říká Nový světový řád – u nás bláznů se to redukuje na globální monopol majitelů tiskáren peněz na tvorbu peněz. A jak ví každý blázen, globální peníze jsou dnes moc, globální moc. Ne nadarmo říkal papá Rothschild: “Dejte mi právo tvořit peníze (z ničeho) a je mi jedno, kdo vládne (koupím si ho)“. S takovým božím právem mu totiž můžete vzít veškerý motivy i nemovitý majetek a do pár let ho má zpátky, a ještě mu to všichni zaplatíme.

Papá i jeho potomky stíhá po generace noční můra zestátnění tvorby peněz, zestátnění finančního sektoru. Ztráty totální kontroly nad životy a budoucností nejen celých států, ale i každého ze cca 7 miliard človíčků na zeměguli. Dobrácký, humanitárně bombardovací Západ od té doby přežívá díky strachu slabších, porobených a zkorumpovaných ze ZMĚNY. SSSR rozložili penězi a zradou zevnitř spekulanti a jejich neokonzervativní sionští bojovníci ne proto, že by se cítili ohroženi na životě, ale proto, že potřebovali cizí zdroje, cizí majetek a cizí peníze k zajištění delšího života pro parazitem napadnutý organismus neokoloniálních pánů. Po vyplenění Střední a Východní Evropy stylem dobytí Západu – v Rusku poklesl průměr dožití ruských mužů za 10 demokratických, U.S. bankstery koučovaných let o 14 let – došlo i na slabší sousedy a vlastně spojence – Řecko, Itálii, Španělsko, Portugalsko, Irsko, Island a další. Přidejme Jugoslávii, Irák, Libyi, Sýrii – všude jen plen a miliony mrtvých, které s dvojí morálkou parazitů ani nehnou.

Ukrajinská sorosovská tragédie v režii vyvolených a finanční útok na Rusko – to je jen zákonitá gradace boje Západu o jeden další den navíc. O jeden den plenění cizího majetku dvanáctkou pánů peněz. Nejenže kradou ve velkém a se zbraní u naší hlavy, ještě se Vám, normálním, přitom vysmívají. Tím, v historii, končí vždy životní cyklus parazita – a milionové demonstrace karlíků v Paříži s tím nic nenadělají. Žádná represe vládců s tím nic nenadělá. Když dojde koncentrace kapitálu, majetku tak daleko, že pár lidí vlastní všechno a ještě nemají dost, ti dole, žijící z ruky do huby, nakonec nemají jinou cestu z rostoucí bídy, než jít po krku těm nenažraným a naakumulovaný majetek přerozdělit. A z parazitem nejvíc decimovaných oblastí světa se začíná ozývat zakázané slovo začínající na H. Lidé toho mají dost, jen zatím ve své většině netuší – kdo, s kým, o čem, pro koho a za co – jim ničí budoucnost a utrácí životy pro deviantní sny o světovládě – návratu k otroctví těch neprivilegovaných, bohem nepreferovaných.

U nás v blázinci si uvědomujeme, že zatímco mrtví padají k zemi zatím daleko za našimi hraničními horami, decimace národního státu, všech národních institucí, systému zabezpečení, naši schopnosti se uživit a slušně žít, ne jako dluhoví otroci – ta běží u nás už 25 let. Úspory, takto odložená spotřeba a zdroj tvorby kapitálu, se z dvouciferných čísel za totáče smrskly k nule, zato dluh státní i soukromý trhá všechny historické rekordy. Víme, že raketově rostoucí majetková nerovnost, kdy pár oligarchů vlastní skoro vše a politika likvidace sociálního státu, trh práce tlačící příjmy dolních 99 % občanů dolů, mnohdy na na životní minimum spolu s REÁLNOU inflací mezi 6-8 % ročně, vede ve finálu jen k show na náměstí Gréves. A nemylme se, že 21. století je jiné a ovčani jsou schopní žrát i hlínu. Lidská podstata a modus operandi se nemění, revoluce a pogromy byly, jsou a budou reakcí na již nesnesitelný útlak. Jiné kulisy bazální interakci všemocných, nedotknutelných a nad zákonem stojících vůči plebsu na tom nic nemění. Vše má svoji příčinu a následek, a konec panství banksterských bakalů a singerů se blíží kvapem. Stále rychleji.

Revoluce, přerozdělení majetku vyžaduje nejen akceschopné, sebezáchovou motivované masy, ale i podnět a důvěryhodné, odborné a předvídavé vedení, které bude vědět, co dál, padne-li celý globální systém. Zatímco to druhé lze nalézt, rodí se daleko na východ od našich hranic, to první je nutno hledat přímo v Evropě. O to víc, že celý konstrukt dnešního globálního hegemona je minimálně od roku 1913 opět jen de facto kolonií, klackem v rukou pár starých evropských, bohem preferovaných rodin, které ale nemají vtah a loajalitu k ničemu jinému, než osobnímu prospěchu a nástroji, který jim v současnosti přináší bohatství a moc – vlastnictví práva tisknout (tvořit) z ničeho všechny měny Západu. Pro toto privilegium zavlečou do globálního konfliktu celý svět a Evropu v první řadě. Jako Evropané tedy na jejich elitářský rozum, dvojí morálku či generositu spoléhat nemůžeme. Používajíce k udržení státu quo v poslední době hlavně STRACH ze změny, strach z genocidy, strach z budoucnosti – budou reagovat pouze na vlastní strach z nás okrádaných, vykořisťovaných a ve válkách o zdroje a ovládání světa vybíjených.

Pohádka o švýcarské vlně

Nedávno nám do blázince vlétla otevřeným okem vlna mořské vody. Takový velkých šplouch, po kterém máme stále mokro v botách, a to nemluvím o těch mentálně postižených, co se při tom pomočili strachem. Mořské tsunami v české kotlině, šplouch co sem dorazil, ze všech možných zemí, právě ze Švýcarska? No, nezapomeňte, že bydlíme v blázinci, tady je vše možné.

Ale ten šplouch evidentně dorazil nejen do našeho ústavu, protože řada normálních a mnohdy i moudrých „venku“ (tady např. Květa Pohlhammer Lauterbachová), se tímto šplouchem zabývala ve článcích v mainstreamu i na netu. Odborně to správně nazývají odpegováním (zrušení pevné směnné vazby) švýcarského franku (dále CHF) od eura. Odborníci se liší v hodnocení tohoto doslova „šokujícího“ jevu v evropské ekonomice, ale jen málokterý podává obraz událostí v širším kontextu a téměř žádný si netroufá spekulovat o důvodech (většina by poslala Švýcary k nám do ústavu) a o důsledcích – a přitom o ty jde nejvíce. Ale ty nelze zveřejnit, protože by se splašilo konzumem zfetované stádo nejen v našem vlastním kaganátu.

To my blázni snad můžeme, a tak Vám teď povím doslova třídní pohádku „O švýcarské vlně v evropském rybníku.“

Byla jednou jedna hornatá a chudá země, která nikomu nestála za invazi, přestože ležela mezi třemi ze čtyř tehdejších koloniálních velmocí, páteří Impéria od středověku. Když pánové peněz a tehdejšího světa hledali místo, kam umístit, daleko od nájezdníků a revolucionářů, bezpečně svoje movité cennosti a kapitál, nemohli najít pro svoje sejfy bližší, vhodnější a bezpečnější místo. Pravda, existovaly alternativy v Rothschildově londýnské City, později na Manhattanu a po druhé světové válce i v Izraeli, ale pro kontinentální Evropu elit představuje švýcarský sejf největší a nejdelší tradici a do nedávna i jistotu diskrétnosti. Navíc, když jde o peníze a zlato, a může být i ukradené, nemají Švýcaři jakékoli morální zábrany. Viz nacistické zlaté slitky ze zubních protéz obětí koncentračních táborů.

Bezpečnost švýcarských sejfů však nespočívá v obranyschopnosti švýcarských ozbrojených sil, ale v přes 300 let panující dohodě finančních a bankovních elit Evropy, že tato zemička nikdy nebude napadena. Pamatujme, že nemovitosti ve válkách podléhají destrukci a expropriaci (zcizení), že ve všech válkách posledních tří set let nadnárodní banky financují války na obou stranách konfliktu, probíhá obchod mezi bojujícími stranami (viz dodávky strategických surovin Hitlerovi z celého světa, dokonce i z USA). A těmito finančními institucemi ovládané státy a vlády si prostě nedovolí ohrozit svoje sponzory a finančníky kvůli jednorázovému vyplenění švýcarských bank. Nedovolili si to ani Napoleon, ani Schickelgruber. Není divu, patřili do banksterské party toho 0,01 % přebohatých, měli členskou průkazku kartelu Centrálních bank.

Trochu moc velký historický rám pro prostinký děj pohádky, ale třídní, nadnárodní aspekt najde implikace v úplném závěru pohádky, tam, kde „zazvoní zvonec a pohádky je konec“.

Stejně jako spousta jiných věcí, co má být skryto ulici, i Švýcarsko a jeho neutralita a nezávislost je obestřena legendami, z nichž se stala goebbelsovskou praxí virtuální skutečnost. Kartel centrálních bank není řízen ze Švýcarska, přestože výkonné a koordinační finanční centrum euroatlantického Impéria má sídlo v Basileji (Bank of International Settlements). Švýcarské renomé je elitami hájeno od prezence washingtonských banditů (IMF a World Bank), zabývajících se destrukcí imperiální periférie za využití boom-bust operací (nacpat penězi na scestné investice-zadlužit-zbankrotovat-koupit v privatizaci za babku vše cenné), korupce, vydírání a exekuce. Švýcarská národní banka, takto hlavní herec v nedávném dramatu, je švýcarská, nezávislá (na kartelu CB) a v rozhodování suverénní asi tak, jako „naše“ ČNB. Švýcarská vzpoura? Zapomeňte. Tato zemička, prezentovaná jako vysoce průmyslová, by bez bankovnictví a turistiky nebyla schopna udržet svůj vysoký životní standard – ráje pro zbohatlíky z celého světa, jejichž peníze živí potomky dřívějších pasáků koz. Vyspělý průmysl nevyspělý.

Ergo, v zemi, kde jediné a zásadní slovo o vývoji a existenci země mají globální elity, akce jako nedávné referendum o zavedení zlatého standardu CHF nejsou výhřezem demokratických tradic, ale zkušebním chroustem, jakýmsi průzkumem veřejného mínění, kdy si elity ověřují sentiment, míru oblbnutí švýcarské ulice, průchodnost plánovaných změn či jejich variant předtím, než přijdou s vlastní akcí. K úlevě těch nahoře švýcarské referendum prokázalo, že přes příslovečnou švýcarskou opatrnost a finanční gramotnost zlatý standard CHF neprošel. Proč úleva? Protože to fyzické zlato, nutné pro zavedení daného standardu, prostě už ani ve švýcarských „zlatých“ bankách není. Nejen země BRICS je vyluxovaly skoro do mrtě. Přes švýcarské slévárny a kvalitu zlata prověřující a certifikující firmy proudí stovky až tisíce tun fyzického zlata ze Západu na Východ ročně. Po opakovaných případech podvodů v dodávkách nekvalitních zlatých cihel do Číny, zejména z USA, si každý kupující nechává otestovat zlato v procesu kvalitativní přejímky a švýcarské firmy, jako Hergor, přetavují cizí cihly do vlastních národních cihel před expedicí kupujícímu na místo určení zásadně mimo dosah euroatlantických mocenských center. Švýcarsko je tedy tranzitní stanicí pro zlato, ale švýcarská centrální banka (SNB), patřící do kartelu centrálních bank a tedy řízená zvenku, ale i zlaté banky jako např. UBS, mají sejfy skoro prázdné. Účastní se totiž z rozkazu kartelu, v přímém podřízení U.S. Federal Reserve (dále FED), měnové války na cestě „ke dnu“, tedy destrukci měn, která není možná bez manipulace cenami zlata na komoditní burze. Musí tedy vrhat na rozkaz svoje zásoby fyzického zlata na trh, aby se uspokojily požadavky těch zákazníků, co trvají na dodávkách fyzického zlata. Švýcarům přitom musí krvácet srdce, protože více než kdo jiný chápou, že jsou nuceni prodávat unci zlata za USD 1200-1300, když její skutečná, nemanipulovaná cena se pohybuje minimálně na USD 7000-8000. Ale prodloužení živostnosti světové měny si žádá euroatlantické, tedy i švýcarské oběti.

Jak mi potvrdí všichni ti, co v minulých letech vlastnili konto denominované v CHF v české bance, asi tak před pěti lety, kdy posilování směnného kurz CHF vůči koruně, ale i dalším měnám, přinášelo velmi uspokojující zhodnocení v průměru kolem 7 % ročně, začaly české, ale i zahraniční banky dramaticky snižovat úroky z vkladů na spořících účtech. Těm, co uměli počítat, ale skoro nulový úrok je neodradil od držení úspor v CHF, po dvou letech banky sdělily, že CHF spořící konta prostě ruší „pro nezájem zákazníků“.

Hned nato, SNB zavedla „peg“ CHF na euro. Tímto šokujícím krokem, v kompletním rozporu se zdravým rozumem i švýcarskou bankovní historií, ztratila CHF relevanci pro všechny neinformované outsidery. Ve zpětném zrcátku se to jeví jako víceletá snaha elit „vyštvat“ z CHF všechny neprivilegované tak, aby zabránila benefitovat z budoucího, zcela určitě plánovaného zhodnocení CHF všem, jejichž určeným osudem je jít ke dnu, přijít o úspory s eurem, nebo s národní měnou navázanou na euro.

Pohádka pokračuje vysvětlením, proč byl švýcarský měnový princ postižen bídou a svrabem, aby se na konci pohádky mohl opět vyšvihnout do sedla v blyštivé zbroji až zazvoní zvonec. Euro není suverénní měnou, alternativou dolaru, euro je béčko, divizní tým FEDu. Jako experiment se nepovedlo, ani se nemělo povést. Provozování Impéria a jeho financování vyžaduje JEDINOU světovou měnu. Dolar tedy musí až do okamžiku ztráty účelu být investiční prioritou, měnovým rájem, preferovanou měnou pro všechny investory a spekulanty na měnových trzích. Z této podstaty musí být všechny ostatní měny trvale znehodnocovány rychleji, než je emisí ničím nekrytých dolarů (těch oficiálních i derivátových) devalvován US dolar. Takhle pracuje kartel centrálních bank, takhle pracují singerové na celém světě, okrádají národy pod jejich vlivem a kontrolou. Utrácejí zdroje národních států v národních měnách, vzniklé prací, reálnou hodnotou, za papírový shit (dluhopisy) z USA, který ztratí velmi brzy 30 – 70 % té dnešní iluzorní hodnoty. V blázinci si dovedeme představit tisíc lepších způsobů, kam ty miliardy korun investovat v ČR, místo toho, abychom jimi krmili parazita.

Zoufalá opatření k prodloužení života US dolaru jako světové měny, boj s důsledky přechodu již přes 60 % světového obchodu zbožím na jiné měny, opravňují v očích pánů peněz stále dramatičtější oběti, nesené již nejen oponenty Impéria, dominantně Čínou, Ruskem, Brazílií a celou řadou dalších států, koloniemi či protektoráty (Německo, Japonsko), ale i loajálními vazaly (Británie, Kanada a celá fedovská filiálka – EU).

Není dnes síly, která by legálním a skutečně tržním způsobem zachránila euroatlantický Titanik před zkázou. Tak jako US dolar drží v tomto okamžiku při životě čínský experiment a vraždění vlastního národa samurajem jménem Abe, švýcarský princ byl povolán k prodloužení životnosti ztroskotaného, dodejme záměrně ztroskotaného euro-experimentu. Jestliže má Nový světový řád představovat jedinou vládu z jediného centra, samotná představa, že tím centrem bude právě parazitem vnitřně rozložená Evropa, je považovaná za bláznivou i v našem blázinci.

V zoufalém zápase o čas se pánové světa rozhodli obětovat loajálního pěšáka. Veškerou finanční kapacitu švýcarského sluhy se rozhodli obětovat na oltář eura. Přivázání, zpegování CHF k euru lze přirovnat k beznadějnému přivázání remorkéru k potápějící se, daleko větší lodi. Evidentně šlo o opatření krátkodobé, protože nikdo soudný z FEDu přece nemohl očekávat, že je to finální řešení na věky věkův. Z hlediska Eurotitaniku a jeho osudu obětiny, musel přijít okamžik, kdy voda zaplaví palubu remorkéru a vzhledem k tomu, že je s ním počítáno jako významným a potřebným plavidlem elit v budoucnosti, a kdy jeho kapitán přeřeže lana a ponechá Titanik svému osudu.

Milovníky švýcarských pohádek možná překvapí zvěst, že akceptováním diktátu kartelu na zpegování CHF s eurem, švýcarká pobočka FEDu uvalila na zemi nečekaná strádání. Každý rok fungování pegu stál každého švýcarského občana a daňového rezidenta, včetně batolat, ztrátu převyšující USD 11 tisíc. Balance sheet, de-facto dluhy švýcarské centrální banky vesměs denominované v rakovinových eurech se za cca 2 roky zvýšily dvanáctinásobně. Bavíme se o cca 800 miliardách euro za cca 2 roky. Ne, to není omyl, to je bankovní sebevražda, měnový experiment bez historického precedentu, překračující v přepočtu na obyvatele nejhorší noční můry současně provozovaného japonského harakiri/seppuku. Princ byl vyfackován, oblečen do hadrů žebráka, a donucen hrát roli užitečného debila „na odpis“.

A když už se stalo utrpení a ponížení švýcarského prince skoro terminální, přišel pokyn shůr : „Dosť bolo psiny, vraciame sa k náboženstvu“. Na špičce pyramidy se rozsvítilo a Pyramida vyslala spásný paprsek milosti do oblasti kolem Davosu. Svět totálně kontrolovaných globálních mediální koncernů se podivil „vzpouře“ SNB, začal spekulovat o nejednotnosti kartelu centrálních bank. No škandál. Normální lidé byli otřesení takovým projevem nejednotnosti globálních elit v evidentně špatné až fatální době. Projev švýcarského šílení uprostřed cesty Evropy k prosperitě? Švýcaři přece podřízli krk vlastnímu exportu, a nejen exportu. Hrůzné. Nepochopitelné pro mnohé venku, ale ne v blázinci.

Tenhle blázen nabízí dramatičtější a ilustrativnější příměr, vykreslení situace. Máte potápějící se ponorku a někdo vám skřípne ruku do vstupního poklopu. S vodou po bradu máte dvě možnosti, nic neudělat a utopit se, nebo si uříznout ruku a mít vůbec šanci na záchranu a přežití. Na základě příkazu oka Pyramidy a v souladu s pudem sebezáchovy, si švýcarský princ v roli zachránce ponorky a kartelového rebela uřízl onu ruku. Žije, žraloci mají zájem na jeho přežití, a jak to v pohádkách bývá, ruka mu zázrakem (v důsledku budoucího vývoje a přílivu kapitálu superbohatých do švýcarských sejfů) zase doroste. Sluhovská role bude oceněna, včerejší trhan navlékne blyštivou zbroj, bude zase na koni, a Švýcarsko se zase stane zemí budoucnosti, stability, zemí bohatých, bezcitných a skoupých.

A tady naše švýcarská pohádka pomalu končí, mohl by zaznít onen závěrečný zvonec a my všichni bychom se mohli odebrat na kutě či do věčných lovišť. Ale tento bláznivý autor netouží po statické, nedynamické pohádce, chybí tu implikace pohádky, švýcarských událostí a dopad na okolní svět.

Unhappy end

Takže, v našem blázinci panuje jednota, že se něco velkého stalo za kulisami, udál se průser historii přetvářející dimenze, co přiměl bohorovné oko Pyramidy přehodnotit všechno. Dosavadní politika odsouvání řešení civilizační krize atlantského Impéria do budoucnosti, popisovaná poeticky jako odkopávání plechovky dál po cestě, evidentně není dále možná. Systém je v koncích, nemá jiné řešení, než jako tolikrát v minulosti shodit karty ze stolu a rozdat nové v jiných podmínkách.

Jak říká jistý Pjakin „stranovaja elita SŠA“, reprezentovaná neocony, PNAC, JINA a jejich soukmenovci a poskoky něco kapitálně, dámy prominou, posrala. V samolibém přesvědčení, že je všemocným, nepostižitelným centrálním mozkem lidstva s bolševickou destruktivitou zničila to, co Pyramida po generace budovala. A to neopravitelně, neboť ani další tištění ničím nekrytých bilionů US dolarů a jiných podřízených měn, nic neřeší. Tak jako neumí zakázat, že po podzimu přichází zima (dnes Kondratěvova zima), nelze žádnými peněžními triky zakázat důsledky zhovadilostí spekulantského boom-bust kasina. Mysleli si, že zase „poručí větru i dešti“, ale Gordonové Gekko zase narazili na realitu, že bez fungující a prosperující reálné, něco užitečného produkující ekonomiky jejich hra s papírovými přísliby budoucího bohatství prostě nemůže fungovat. Se zemí otřásající pod nohama, s nefungujícími modely, scestnými prognózami a svět měnícími plány vybuchujícími jeden za druhým do jejich tváří seznali, že žádné recepty na nesmrtelnost jimi vlastněného finančního a politicko-ekonomického systému prostě v reálném světě neexistují. Že nastal čas na SOS. Spasení jejich duší a hlavně zadků.

Lze spekulovat, co je ta síla, to zemětřesení, které pyramidu přimělo přejít do obrany, sebezáchovného režimu. Blázni kolem mne tvrdí, že vybuchla derivátová bomba, ta, co Warren Buffett označit za finanční zbraň hromadného ničení, destruktivnější než útok jadernými zbraněmi.

Politicky a insider-tradingem motivované manipulace na finančních a kapitálových trzích zřejmě dospěly do stadia smrtelného pro bankovnictví/finančnictví dnešního kasinového stadia spekulantismu (kapitalismus totiž už dávno v blázinci nemáme). Ztráty důvěry v „trhy“ a jeho provozovatele, ztráty vzájemné důvěry bank na úrovni o 2 až 3 řády vyšší než při Lehmanově popravě v roce 2007. Jestli to někomu normálnímu dává smysl, provozovatel kasina (FED) byl v roce 2008 zapákován 25:1, dnes vykazuje oficiální zapákování cca 88:1. Bez započítání oné derivátové bomby zvíci 1000-1250 bilionů US dolarů.

Zdá se, že derivátovou bombu předčasně odjistili neoconi svým geniální útokem na ropu a přes ropu na Rusko, Venezuelu a další producenty ropy. Nejenže tím osvíceně zlikvidovali vlastní U.S. břidlicový zázrak a generovali finanční ztráty zvíci cca jednoho bilionu US dolarů, ale přivodili dramatickým poklesem ceny barelu ropy ztráty všem těm spekulantům, co viděli v ropě nejbezpečnější ze spekulativních investici na světě. Aby bylo jasno, bavíme se o ztrátách odhadovaných různými specialisty na 8-12 bilionů dolarů. Pro krytí ztrát šli na derivátový trh, a tam se dozvěděli „prdlajs“ – a bylo po důvěře…

Jisté je jen to, že spekulanti-hedgové fondy byly přinuceny mést zničující ztráty a utéci z trhu s ropou, se spekulativní poptávkou poklesl odbyt i ceny. Problém tedy nebyl ve zvýšené produkci ropy Saúdy, ale v padající poptávce. Inu, to hospodářské oživení pak vypadá jinak a deflace vyrazila dveře na všech burzách. A tak se nám ten zkartelizovaný svět peněz najednou dostal do situace „utíkejte, dokud můžete, aneb každý za sebe, a Pán Bůh za všechny“. Co s tím ale udělají ti, co po sto let vše řeší tiskem nekrytých peněz v situaci, kdy i v blázinci víme, že to nefunguje nikde na světě?

No ECB má jasno, pro velký úspěch v Japonsku i USA naběhla na kvantitativní uvolňování ihned poté, co princ ze Švajcu odplaval do bezpečí, mimo dosah víru. Říká se, že jen blbec opakuje stejnou chybu dvakrát, evropští poskoci FEDu a vyznavači boha US dolaru prokazují, že jsou certifikovanými debily nebo vrahy euro, EU a snu bohem oblažených o jejich Evropě mariánských hvězd. Kdyby to bylo jen kvantitativní uvolňování, šílenost zavedení negativních úrokových měr patří k dalším z majstrštyků z dílny zmagořených, sebevražedných kapitánů eurotitaniku. To fakt nikomu normálnímu nedochází, že tím zabili tvorbu kapitálu v Evropě ?

Game over

Servisní goldman-sachsovské elity v Paříži a Berlíně v nastalé situaci evidentně „plavou“ – nikdy v životě o ničem zásadním nerozhodovali, jedna hlava měla mozek v Deutsche Bank, druhá v Crédit Agricole, kontrolovaných stejnou familií sídlící v Lutonu, odkud dorazil signál do SNB. „Stranovyje elity SŠA“ je nahnaly pod ruský vlak, a teď jim, zdá se, mávají přes louži a je to o tom „každý za sebe“, o zmatku s mediálně zatím vyzmizíkovanými prvními útoky na banky (bank run) globálně a vyvázání se z pastí globalizace ála Wall Street. Pozéři, zdá se, dorazili do Kremlu s dvěma otázkami – co s tím, a necháš nás ve srabu samotné (také)? Dal bych nevím co, kdyby mohl sledovat reakce „našeho“ komedianta Füleho na tenhle bordel ve stádiu výstřelu startovací pistole.

Brzy poznáme, co se děje – kdo z atlantského systému uteče první, i s penězi/kapitálem, ten vyhraje. Dorazí-li pud sebezáchovy i do sídel ruských, čínských a indických oligarchů, není co řešit – děti budou mít radost – budou prázdniny – co už jim ale udělá radost menší, budou to bankovní prázdniny. A až skončí, bude všechno jinak, skončí svět, na který jsme si navykli. I v místním kaganátu bude platit : každý sám za sebe, skončí idyla života na dluh, sny o tom, že nás tunami zase mine, že to za nás zase někdo vyřeší, aniž bychom museli „hýbnout zadky“. Zastánce filosofie – co bychom vyráběli, když si to můžeme laciněji dovézt (na dluh) – budou předmětem očisty dočista. Budou se hledat viníci mizérie, a nebude problém je identifikovat, dnes stojí na ozářených podiích a lžou, budou lhát do posledního dechu. Nejde jim o nic menšího, než o krk. Zbytek je srážkou s realitou rozlíceného stáda a kolektivní trest. Dav totiž jinak trestat neumí, ani nemůže.

Protože vůdci Evropy jsou natržení pnutím mezi národními zájmy a loajalitou k internacionalistické třídě pánů peněz, nečekejme, že se Angely a ostatní vládnoucí prostitutky velkých peněz rozhoupou k něčemu konstruktivnímu včas. Opustit iluze o vlastní všemocnosti někdy trvá dost dlouho, a někdy to je nepřekonatelný problém, zvlášť u lidí, proživších celý život jen v slonovinových věžích akademie a politiky. My blázni sázíme, v tomto ohledu, na pragmatického praktika Vladimíra Vladimíroviče a jeho kámoše v Pekingu. Ale i Indové jsou mistry v opouštění vraků včas, a Copacabana, Caracas či znásilněné Buenos Aires nebudou váhat ani minutu déle. To pak je už lavina, dominový efekt. Panika nechápajících.

S tím už ani zavařený tiskařský stroj ve Washingtonu, Londýně, Bruselu a Tokiu nic nenadělá. Game over. Míč, hra, sada, zápas.

Co asi uvidíme, až se dým rozptýlí a prach z derivátové exploze této megabubliny usedne na přeživší banky, národní finanční systémy? I na to nabízí švýcarská pohádka námět na úvahu.

Dnes máme tato klíčová finanční centra: New York, Londýn, Švýcarsko, Frankfurt, Hong Kong a Šanghaj. Pomiňme to americké a čínské, druhému válka nehrozí a válčit, nepadnou-li Rusové, prostě nebude, prvnímu hrozí tak maximálně občanská válka. Ubozí Britové budou sdílet izolaci a osud své největší kolonie – USA. V deklinující a potencionálně válčící Evropě plné multikulti rozporů hrozících občanskými válkami (ó díky, osvícení otcové muslimské imigrace a integrace) Číňané budují svoje „obchodní a finanční stanice“, tak jako je kdysi budovali opioví kolonizátoři v Číně. Priority jsou jasné – v pořadí významnosti Frankfurt, poté dlouho nic, pak Bern, pak dlouho nic a na konci, snad z respektu k Rothschildům, londýnská City. A pak už na Západě nic, pomineme-li masivní čínské akciové podílnictví v řadě čelních US bank – třeba v JP Morgan. Číňané nebudují tuto síť spojení a agentů, kteří budou zastupovat ČLR na trzích a zprostředkovávat nákupy a prodeje státních i privátních dluhopisů (včetně čínských na Západě) na pár měsíců. Ale že se omezují jen na tři lokality naznačuje, že velkou budoucnost Evropě nevěští.

Švýcarský princ vděčí za svoje krvavé osvobození a návrat prestiže, jako vždy v historii poslední tří století, skutečnosti, že když je válka, potřebuje 0,01 % elit uložit svoje likvidní prostředky a) do bezpečí b) do tvrdé měny s potencionálem dalšího zhodnocení. Když padne poslední výstřel války, začne zoufalý boj o získání disponibilních investičních prostředků na rekonstrukci, a majitelům tvrdé měny se otevírají neobvyklé možnosti jak na cizí mizérii vydělat, jak přijít ke statkům a privilegiím, ke kterým by se jinak nikdy nedostali.

Milující oko satanovo

Příběh našeho prince naznačuje, že Švýcarsko je Pyramidou opětovně vnímáno jako bezpečný přístav pro peníze v době válek v Evropě. Oko tedy usoudilo, že válka v Evropě je nevyhnutná. Ten samý příběh naznačuje, že New York už bezpečný není a Hong Kong a Šanghaj Pyramidě přes všechny snahy nepatří. Zkorumpovat národní stát plný hajzlů, zrádců či kolaborantů, to evidentně není problém. Ale rozložit zevnitř stát na bázi sdílené kultury a tradice – to je v tomto okamžiku nezvládnutý problém. A po sorosovském útoku na Rusko a Ukrajinu se Ruská federace, zdá se, zařazuje do stejné kategorie jako ČLR.

Návrat Švýcarska do statutu bezpečného přístavu pro tlusté kočky (fat cats), jak se populárně říká nejbohatším z bohatých, zároveň nevěští nic dobrého pro budoucnost vojensky nejzabezpenějšího trezoru světa, jehož čistírnami v současnosti protékají hodně páchnoucí profity – od výnosů obchodu s lidskými orgány, přes ilegální dodávky zbraní, výnosy narkobyznysu po „černé“ výnosy operací zpravodajských služeb na okupovaných územích (zdrojů financování tzv. black-ops) – na pobřeží Středozemního moře. Normální mozek by se minimálně zarazil nad tím, že tyto sejfy, vybudované na haldách mrtvol 2. světové války, s provozními náklady cca 3,5 miliardy dolarů ročně krytými US daňovými poplatníky, s ochrankou vybavenou více než dvěma sty jadernými náložemi a raketovou technikou umožňující vymazat z mapy světa kteroukoli evropskou metropoli, nehrají v sebezáchovných finančních plánech pánů Impéria odpovídající roli. Zdá se dokonce, že nehrají žádnou roli. A blázen se ptá: PROČ?

Vzpomínám, jak nás instruoval jeden starý fronťák na vojenské katedře: „Chlapci, co uděláte, když na obzoru vybuchne jaderná nálož?“ – A do hlubokého ticha si odpověděl sám: „Budete se přece dívat, uvidíte to poprvé a naposled!“ Dívejte se s námi, vy venku a normální, uvidíte a zažijete něco, co bylo lidstvu naposled dopřáno v rámci pádu Říše římské. A to už je cca tisíc let. A možná jste poslední vůbec, co to zažijí. Které generaci se podaří zažít tři změny systému za jeden lidský život, pro některé, třikrát změnit světonázor a způsob myšlení a jednání! Šťastlivci!!!

My v blázinci to vidíme jasně: Satan, ta destruktivně-tvůrčí modla dnešních globálních elit, Vás miluje svojí dusící láskou. Zaslužte si jeho třídní opovržení a ze strachu z proaktivních davů pramenící nenávist, mějte ji rádi, nepodlehnete-li jí též, zabije Vás, jako každý parazit. Na bezcitné genocidní vrahy v rukavičkách nelze. Seberete-li jim právo tvořit peníze (měny) z ničeho, zavedete-li místo bankovek bezúročné státovky – ocitnete se vy všichni normální, od pólu k pólu, na cestě k nevirtuální svobodě, funkční demokracii sloužící všem, ne jen vyvoleným zájmům, míru, prosperitě, na cestě ke skutečně normálnímu meritornímu světu.

Váš Magor