Předvánoční obrázky

Nevěřím na psychospirituální krize. Přesto mě zasáhlo onehdy cosi zvláštního. A to přes osobu místního profláknutého opilce ječícího vulgarismy, plivajícího kolem a vztekle a zároveň až směšně poskakujícího na jeho jediné zbývající noze. Skrze tento strašně smutný a bizarní obraz člověka jsem v té chvíli ucítila, že pokud ještě existujeme, pak to určitě není zásluhou naší vlastní lidskosti, ale jen agresivní expanzí na úkor všech zbývajících rostlinných i živočišných druhů. Nazvala bych to dokonce kolonizací planety. Omlouvá se to běžně jednak tím, že je lépe, když jsme to my, než aby to byli např. krkavcovití a jednak tím, že si namlouváme, že je to nevyhnutelné. Osobně o obojím značně pochybuju. Ten degradovaný alkoholik se mi pak nějak záhadně prolnul v obraze s troskami evropské civilizace. Lidé vylézali z ruin evropských měst a jejich udivené špinavé zbytky v hloučcích tiše a němě zíraly na nějaká obrněná vozidla a Asiaty pochodující pod čínskými vlajkami. Nezdálo se ale, že by s námi oni válčili nebo za tu spoušť přímo mohli. Nevím, co ten obraz znamenal. Měla jsem ale intenzivní pocit, že je to celé špatně, že ti pochodující sežerou jako termiti zbytek těch jiných zvířecích druhů, které mám v oblibě. Nás lidí mi kupodivu nebylo líto vůbec. Cítila jsem, že si za to můžeme tak nějak sami.

Jasně jsem uviděla, že to, co jsme v minulosti prováděli s pomocí cynického slovníku a s omezenými prostředky, se dnes provádí se stejně cynickým slovníkem /jménem vyšší morálky, lidských práv, atd./, ale s obrovskými prostředky. Jako technicky nejvyspělejší přinášíme jiným tu naši správnou civilizaci. Přebíráme za ně údajně odpovědnost. Jak? Jednoduše. Implantujeme jiným do čela většinou velmi krvavé diktátory nebo celé skupiny z takových osobností složené a udržujeme je v bídě. Zároveň neopomínáme vytvořit dojem, že je podporujeme a že do nich prostředky doslova cpeme. Ale peníze jdou těm vládcům a jejich rodinám. Pro ostatní tam lidským údělem zůstává jen pravá a nefalšovaná syrová bída. A za takto velkoryse poskytovanou humanitární činnost jim vydrancujeme surovinové zdroje. Podělíme se o svou kulturu a dovezeme jim tolik svých podřadných šuntů, kolik potřebujeme. Odsuzujeme je vlastně k trvalé zaostalosti a plácáme se přitom zálibně po vlastním rameni. Někteří jsou schopni si nad svou dobrotou poplakat nejen v soukromí, ale i veřejně.

Udělalo se mi hodně nedobře a nebylo to kvůli tomu ubohému rozpadajícímu se alkoholikovi.

Kdyby někdo napsal dějiny dobra, bylo by to nejspíš tak na list papíru. Nikdo se o to ani nepokouší. Tomu se nedivím, prakticky nikdo by to nečetl. Nebyla by to ani taková zábava.

Možná mám ale jen moc živou imaginaci.

Převzato z ostrova Janiky