Přestaňte nás děsit!

Reklama


Pozoruhodnou snahu – korunovanou i občasnými úspěchy – vyvíjí zpravodajská redakce ČT na to, aby ze zákoutí našich univerzit rozsetých po území republiky i mimo hlavní město – vykutala a posluchačstvu předvedla nejrůznější místní (po pražsku řečeno venkovské) docenty, doktory a vůbec duchovní velikány, samozřejmě užpředem pečlivě vybrané a proto zaručující, že budou z televizních obrazovek hovořit stejným jazykem, kterým hovoří redakce ČT sama. Strategickým cílem tohoto tažení je vyvolat ve veřejnosti dojem, že to, co se vysílá z Kavčích Hor, se v podstatě neliší od toho, co si elity, a hlavně pak ty nejvyšší, univerzitní, povídají nejen v Praze, ale i v Brně, Olomouci, Plzni či Ostravě atd., z čehož si už pak pohodlně a svobodně může každý pro sebe odvodit závěr, že právě tady, na průsečících onoho celostátně univerzitního a pražsky televizního se nejpravděpodobněji nalézá onen kadlub jasného rozumu a zdravého úsudku, k němuž má každý možnost buď se přidat, anebo naopak zůstat stát opodál (což jej samozřejmě kvalifikuje pro kategorii lidí duchovně méně vyspělých a tedy podřadnějších).

Laskavý čtenář už zajisté pochopil, že tento program je promyšleně zacílen především na lidi mladé, kterým chybí zkušenosti k posouzení, je-li to, co se jim takto nabízí, pravdivé, lidsky ryzí a spravedlivé, ale zato jim nechybí žádostivost být brán za informovaného a politicky tedy správně postaveného. Takže tito mladí se budou pochopitelně tlačit do onoho houfu prvního, s pýchou lidí vyšší kategorie si budou v tramvajích listovat časopisy Respekt a Reflex, a silou vůle budou zavírat oči i uši před rozporností toho, co si v těch časopisech přečtou a co se ve světě i u nás bude skutečně dít (ty informace k nim bezděky anebo náhodně totiž občas připutují).

A pak i onen politolog z olomoucké univerzity, který se na včerejším odpoledním programu ČT doprovázejícím sněmovní jednání o důvěře vládě šklebil odporem při pomyšlení nad tím, že o osudu nové vlády budou snad v budoucnu rozhodovat i poslanci strany tak nanicovaté, jako je strana komunistická, volená samozřejmě voliči stejně nanicovatými, se jednou v daleké budoucnosti možná chytne za nos a zauvažuje, jestli tímto svým nářkem ideu demokracie onoho odpoledne 11. července na obrazovce ČT nevraždil. Cožpak demokracie nehlásá, že před její tváří jsme si všichni rovní, že jeden hlas má miliardář i podavač cihel, a stejně rovny jsou si i politické strany, protože z rovných hlasů rovných občanů se vytvořily?

Ale zapněte si dnes (a zítra i pozítří tomu bude stejně), televizor, nalaďte si ČT a uslyšíte stejné bědování desítek redaktorů a jejich hostů nad naší novou vládou a monstrózní i nebezpečnou úlohou, kterou prý teď bude v politice hrát strana komunistická. Uslyšíte i cosi o současném nástupu druhé republiky po republice první, a pocítíte palčivou chuť vykřiknout: O jaké první republice to mluvíte, vždyť žádná taková nebyla, protože po sametu, bohužel, přišla hned republika druhá, v mnoha ohledech tak podobná někdejší republice druhé, Háchově, a zčásti i republice socialistické – jen ta znaménka byla tehdy a teď prostě jiná. Což platí dodnes.

Takže nás přestaňte děsit, máme tentokrát, naštěstí, pro strach uděláno.

Přejít do diskuze k článku