Problém množství papírových peněz v ekonomice

Primárně vznikají „papírové“ peníze a tedy také peněžní kapitál převážně jejich emisí centrálními bankami formou oběživa (bankovek, mincí) a hlavně úvěrových zdrojů pouhým účetním zápisem zpravidla na bázi nákupu veřejnoprávních či bankovních dluhopisů nejen domácích, ale i zahraničních (vlastně i bez takové zástavy, tedy přímým úvěrováním klientů, resp. klentských bank). Ta je, či může být doplňována nadměrným úvěrováním komerčními bankami nad rámec jejich zdrojů (vlastního kapitálu, svěřených prostředků, mezibankovních půjček). Množství těchto peněz roste i růstem tržních (burzovních) cen cenných papírů, zejména akcií. Kromě toho sem už několik desetiletí patří narůstající masa pochybných derivátů. Kardinálním problémem dnešní přehnaně nabobtnalé fiktivní peněžní ekonomiky je, že příslušné centrální banky států, tedy Anglická banka, ECB a hlavně americký FED ve svém okruhu působnosti „vydaly“ a dále vydávají  nadměrné, nepřiměřené a neobhajitelně vysoké množství peněz příslušných měn. Že jsou vydávány za univerzální ekvivalent existujících i produkovaných věcných hodnot (zboží, služeb), ačkoliv po jejich odtržení od někdejšího zlatého základu k tomu nemají nejmenší ekonomické oprávnění.

Papírové peníze nemohou plnit všechny funkce plnohodnotných peněz. Jsou jen měřítkem cen a nástrojem sloužícím peněžnímu poběhu a zúčtování. Nemohou být reálným představitelem věcných majetkových hodnot a tedy plnit funkci „pokladu“. Souhrnnou hodnotu této peněžní zásoby v dané ekonomice v technickém slova smyslu vymezují tzv. úzce definované peníze (používaný termín „peněžní agregát M1“) a široce definované peníze („peněžní agregát M2“). Úzce definovanými penězi je oběživo spolu s penězi (vklady) na „provozních“ běžných účtech, jejichž celková výše by neměla v zásadě přesahovat výši měsíčního obratu dané ekonomiky. Široce definovanými penězi se pak rozumí jak oběživo, tak peníze (vklady) na běžných i na (dlouhodobých) termínovaných účtech, tedy vlastně úspory a peněžní rezervy (v obou případech se rozumí domácností, podniků, institucí i veřejnoprávních orgánů). Maximálně jen toto množství papírových (účetních) peněz lze v daném měnovém okruhu považovat za optimální, které danou ekonomiku nedeformuje a nepodrývá. (V dnešním labilním finančním světě je to bohužel jen teoretický princip)

Tyto zásady jeho určování jsou sice poměrně pružné, ale v zásadě univerzální. Samozřejmě platí, že pokud by toto množství bylo příliš nízké, vyvolávalo by to poruchy v oběhu (směně) zboží a služeb, protože poptávající potencionální odběratelé (kupující) by neměli včas či v dostatečném rozsahu k dispozici odpovídající platební prostředky, a z  „technických“ důvodů by také nevznikaly přiměřené osobní a podnikové úspory použitelné k operativním časovým překlenutím zdrojů prostřednictvím úvěrového systému. Na druhé straně však také platí, že uplatněním a dnešním masivním rozšiřováním elektronických plateb na všech úrovních (od bank, veřejnoprávních institucí, podniků až po obyvatelstvo) automaticky dochází k urychlení peněžního obratu (krácení počtu dnů či nutné doby mezi fakturací a úhradou) a potřeba nezbytného (optimálního) množství peněz v oběhu a úvěrování tak objektivně klesá.

Je nepopiratelné, že základem zdravé ekonomiky je zdravá měna. A jejím základem je právě udržování optimálního množství dané měny. V tom mají i jinak neblaze proslulí monetaristé nespornou pravdu. V podstatě úměrně jeho růstu (překračování) vznikají a narůstají v daném měnovém okruhu inflační tlaky v důsledku nadměrné a věcně (materiálně) nekryté nadměrné „peněžní“ poptávky, působící souběžně na růst tržních cen na straně nabídky. Měna se znehodnocuje, ekonomické kalkulace a oceňování čehokoliv jsou znejistěny a do hospodářství se tak vnáší nejistota a destabilizace. Nejde spolehlivě ohodnotit skutečnou likviditu či efektivnosti konkretních výrob, podniků, korporací, bank, států. To nelze dobře kompenzovat nějakou úřední regulací (stabilizací) cen. Končí to pak jen nedostatkem zboží na daném trhu a zřejmými nákupními frontami v obchodech či skrytými u producentů a dodavatelů.

Na tyto zásadní problémy zdánlivě poskytuje uspokojivé řešení známá keynesiánská teorie. Ta, pokud její výklad poněkud zjednodušíme, vychází z předpokladu, že emise zvýšeného množství peněz je naopak všude tam, kde vázne poptávka, nezbytně nutná a odůvodněná. Jinak vznikají a prohlubují se krize z nadvýroby, což samozřejmě vede k omezování produkce a růstu nezaměstnanosti. Proto je správné, aby v takové situaci centrální banky uvolnily (emitovaly) další peníze, což se promítne prostřednictvím úvěrování do vyšších příjmů (peněžních zdrojů) podniků, obyvatelstva i států. Na příslušných trzích se pak v odpovídající míře zvýší dosud zamrzající poptávka. Lidé (odběratelé) mohou kupovat více zboží a služeb, státy mohou více investovat např. do rozvoje infrastruktury, a v důsledku toho všeho mohou podniky svoji produkci hladce prodávat nebo dokonce rozšiřovat (např. s využitím nových investic). Tím je podle toho problém krize z nadvýroby a nezaměstnanosti v podstatě řešen. Nabídka a poptávka se tak v zásadě vyrovnává a vyšší množstí peněz se tak vyrovnává cestou nové vyšší úrovně produkce. Geniální a spásné myšlenky. Krásně zní. Vždyť je to přece tak jednoduché jako houska na krámě.

Právě tato „ekonomická politika“ se ovšem mezitím stala nejen v západním světě nesmírně populární a oblíbená, je využívána čím dál více a obhajována zprava i zleva. Vyznávají ji i (neo)liberální teoretici a dokonce konzervativci. A co teprve její praktičtí obhájci a uiživatelé z řad odpovědných politiků, manažerů, bankéřů a velkých oligarchických boháčů. Neboť oni si s nějakými dlouhodobými důsledky svých činů nelámou moc hlavu. Koneckonců to zpravidla nejsou žádní geniové, ale spíše vyčuránkové, šarlatáni a lokajové. Hlavně pak to hodně nese a to zpravidla od samého počátku jim samotným, především oněm bankéřům a velkým kapitalistům (často reprezentující přímo personální unii). Proto právě všem těmto vládnoucím a spoluvládnoucím aktérům plně vyhovuje, dokonce pro ně je jako dělaná. Ve skutečnosti totiž pomáhá jen zakrývat vznikající a narůstající reálné problémy a jejich kořeny, přesunovat jejich řešení na budoucnost a na budoucí generace. Zakrývat neschopnost a neodpovědnost politických i podnikových „manažerů“. Poskytovat jim alibi za jejich „činy“. Je to totiž ekonomické a politické sedativum, které nechává rozhořívat plameny všeobecné krize plíživě a postupně a na plno se projeví až všude kolem zuří velký a dostupnými prostředky neuhasitelný požár. Důkazem toho je komplexní, latentní a prohlubující se nejen evropská či severoamerická ale snad už světová finanční, ekonomické a politické krize. A z toho vyrůstající a urychlující se proces přesunu zdrojů a majetků od „chudých“ k bohatým.

Neboť to je dobrá politika jen na papíře. Jako jindy i tady platí, že „šedivá je teorie, ale zelený je strom života“. Proč to ve skutečnosti podle předpokládaného „ideálu“ nefunguje? Proč to v praxi vede (vedlo) jen k rozběhu a zvýšení tempa roztáčení dluhového kolotoče, k urychlování přesunu peněz prostřednictvím čím dál vyšších povinností splácet dlužné jistiny a hlavně úroky od chudých lidí, firem i států k bohatým bankéřům, k tloustnoucím velkým bankám a světovým oligarchům? Ve skutečnosti nemůže totiž být nic jednoduššího než emitovat další a další papírové (účetní) peníze, jak hlavně potvrzují stále četnější informace o stále vyšších stovkách miliard USD a eur vydávaných americkým Fedem nebo evropskou ECB. Co ale vůbec nevychází, je stále zřejmější tvrdý fakt, že se nedostávají a ani nemohou dostat na to správné „místo“. Že to vůbec nesměřuje k tomu zásadnímu předpokladu a východisku takových teorií, tedy k růstu užitečné produkce, která by nakonec růst množství peněz dobíhala, respektive dokonce předbíhala, a tak ho ekonomicky neutralizovala. A navíc působí na věcnou ekonomiku se zpožděním, na kterém ovšem dokáží podnikatelé a banky velice vydělat (a běžní občané samozřejmě prodělat).

Život tedy ukázal, že takové nepřiměřené zvyšování množství peněz od začátku nekrytých užitečnou věcnou produkcí má v národním hospodářství zpravidla zcela jiné směřování a důsledky. Místo toho, aby hypoteticky umožňovalo zvýšit žádoucí výrobu nebo pořídit žádoucí a přínosné investice a zaplatit je – a to při současném zvýšení zaměstnanosti – je účel jejich použití zcela odlišný. Umožní například jen prodat už vyrobené a dosud vzhledem k nízké poptávce neprodejné zboží, či ke zvýšení nákupu a prodeje zboží z dovozu. Nebo třeba i k budování příslovečných nevyužitelných a zbytečných státních (krajských apod.) „hladových zdí“ všeho druhu (třeba včetně nových úřadů, předimenzovaných dálnic nebo nákladů na zbrojení), které sice umožní (dočasně) zvýšit zaměstnanost, ale bez perspektiv jejich návratnosti, což v konečném důsledku vede jen ke krácení  existující osobní (nebo i vládní) spotřeby a životní úrovně lidí ve prospěch růstu celospolečenských ztrát a prohlubování výchozích rizik. Hlavně se však zcela v rozporu s předpokládanými teoretickými záměry stávají v podstatě více méně umrtveným a nevyužitelným pokladem bohatých kapitalistů, kterým umožní profitovat z rozšířeného financování spekulací na burzách (jak známo např. v USA je lze až z poloviny financovat z úvěrů), nakupovat ve stále větší míře už existující a tedy nevyráběné nemovitosti či přírodní zdroje (tedy bez pozitivního vlivu na ekonomiku), nebo zakládat nejrůznější pochybné cenové bubliny majetků na burzách či trhu nemovitostí a jiných podobných „cenných“ hodnot především na základě soustavného zvyšování burzovních tržních cen akcií a dnes derivátů. A samozřejmě umožnit jim navíc převody majetků, zisků a dividend do zahraničí, jak k „podnikání“ na cizích územích (hlavně ekonomicky slabých států), tak k jejich ukládání (imobilizaci) v nejrůznějšícíh pro ně vytvořených daňových rájích, k nákupům a hromadění zlatých .rezerv a k budování nadhodnocených a v podstatě snad bezcenných uměleckých sbírek apodobně.

Ono to je totiž všechno jinak. Výrazné makroekonomické krize totiž nevznikají z nadvýroby „něčeho“ (to neplatí samozřejmě v mikroekonomické struktuře), ale z deformovaného a nespravedlivého rozdělování příjmů. O tom se skromně mlčí. Pro kapitalistický stát nebo centrální banky jistě není problémem vydávat další a další peníze, ale nikdo nedokáže (a ani vlastně nechce dokázat) aby se dostaly do správných rukou, na správnou stranu poptávky. Dostanou se k lidem, vládám, boháčům, nebo poplynou do zahraničí? Trhy nabídky a poptávky se totiž ve většině míjí. Je totiž obtížné pouhou monetární pollitikou pozitivně ovlivnit nebo dokonce řešit nerovnovážnou situaci na různých trzích s různými předpoklady a podmínkami. Máme tu totiž do určité míry oddělené i když vzájemně provázané trhy investic, výrobní spotřeby a přímé spotřeby (se zvýšením produkce na export se moc počítat nedá, protože dovozní země se tomu zpravidla brání, respektive mají doma s poptávkou a prodejem zboží podobné problémy).. Pokud jde o výdaje na investice, pak tu máme zcela rozdílné chování na trhu věcných investic (především základních prostředků) a na peněžním trhu (burzy s cennými papíry, realitní obchody s nemovitostmi). Výdaje na přímou spotřebu se liší, pokud jde o výdaje vládní spotřeby (jejíž rozsah je zase zásadně rozdílný, pokud jde v jejím rámci také o zabezpečování tzv. veřejných služeb, nebo když takové spadají převážně do sféry soukromého podnikání) a osobní spotřeby. A především v osobní spotřebě se pohybují takřka mimo sebe trhy obyčejných lidí ze středních tříd, tedy naprosté většiny populace, a trhy bohatých „spotřebitelů“. Přitom nejde o žádnou okrajovou maličkost, pokud víme, že např. v USA nebo Evropské unii jen majetkové příjmy, které v naprosté většině inkasují kapitalisté a jejich pomahači, reprezentují polovinu nebo už i více z celkových – pracovních a majetkových – příjmů obyvatelstva. Mají tedy v rukou peníze na více než polovinu hodnoty nabídky vnitřního trhu, ale umisťují na něm do běžného oběhu jen jejich okrajový podíl. Jejich základním cílem je totiž akumulace majetku. To je nesporná a neřešitelná ekonomická disproporce a destrukční deformace.

Aby tedy „uvolňování peněz“ jakž takž fungovalo, musely by peníze jenoznačně směřovat ke středním třídám, k pracujícím, důchodcům atd., to znamená k většině domácí populace. Jedině jejich váha by měla jakousi šanci rozhýbat domácí poptávku a produkci, a napomoci tak zvýšení zaměstnanosti. Bez prostřednictví státu a nějakého přerozdělování. V „životě“ to ale běží právě naopak. Nové peníze si takřka automaticky v dnešním kapitalistickém světě najdou v prvé řadě cestu k těm nejbohatším a jejich poskokům. Podnikatelům či podnikavcům, politikům a manažerům. Těm, kteří mají ostré lokty a kontakty, aby si to mohli bez problémů v dané zemi zařídit. To pak možnost domácí produkce jen dále umrtvuje. Největší peníze totiž potom jdou do nákupů jejich „pokladů“, které takovou běžnou výrobu nepotřebují. Nákupů už existujících nemovitostí, vysokého a předraženého luxusu, a to zpravidla z dovozu, cenných papírů a derivátů, tvorby (narůstu) burzovních a nemovitostních bublin, zlata a drahých kovů, mrtvých uměleckých sbírek, vývozu kapitálu na podnikání nebo úschovu v cizině atd,.atd.

Druhým příjemcem na řadě jsou státy a jejich vlády. Ti samozřejmě získávají peníze ve formě různých bankovních úvěrů, především jimi vydávaných dluhopisů. A většinou ze zahraničních zdrojů, čímž nepomáhají doma ale věřitelským cizím zemím (bankám), kterým tak na vrub růstu vlastních dluhů pomáhají financovat řešení jejich vlastních domácích ekonomických problémů. Ale ať už jsou z domácích či cizích zdrojů, většinou je dokáží dokonale promrhat na neúčelné a bezvýznamné projekty, zmíněné „hladové zdi“ v nejrůznějších formách či na zbytečné zbrojení. A slouží ke stimulaci masové korupce. Roste míra rozpočtového přerozdělování domácího hrubého domácího produktu, přičemž vina se hází na ty proklaté mandatorní výdaje. Ty je „proto nutno škrtit“ a tak dál touto mocenskou rozpočtovou cestu snižovat kupní sílu obyvatelstva a podvazovat domácí ekonomiku. Roztáčí se tak nezastavitelný kolotoč koncentrace bohatství na straně jedné a všeobecného zbidačování na straně druhé.

Vlastní populaci – většinovým domácím občanům a daňovým poplatníkům – tak nakonec zůstanou na krku jen narůstající a postupně nesplatitelné dluhy, škrty všeho druhu, trvalá povinnost platit ze svého povinné splátky a stále rostoucí úroky, aby se jim vládnoucí banky mohly trvale „pakovat“, aby měli už na trvalo komu předávat výsledky své vlastní práce, prodávat domácí majetky, aby měli komu otročit. Příkladů kolem je až až – už to prasklo na Islandu, v Irsku, Řecku, Portugalsku, na Kypru, ve Španělsku, v Italii. Na řadě je asi Francie a možná i Velká Britanie. Místo slibovaného růstu a zaměstnanosti to končí urychlující se inflací a ekonomickým poklesem, mlýnským kamenem splátek dluhů a úroků, vyšší a vyšší nezaměstnanosti, urychleným rozšiřováním příjmových a majetkových nůžek mezi bohatými a chudými.

Pro ilustraci si ukažme jak byly v konečné fázi takové nejznámější velké krize založené nadměrným množstvím emitovaných papírových peněz řešeny v nedávné či dohledné minulosti. Tak především hluboký rozvrat Německa v důsledku 1. světové války zastavil až Hitler svým zbrojením a výstavbou dálnic, a když mu z toho vzniklé dluhy přerostly přes hlavu, zahájil a vedl 2. světovou válku s více než 50 miliony mrtvých. Na druhé straně Atlantiku řešil hlubokou krizi třicátých let Roosewelt svým New Dealem rovněž na dluh, a jemu naopak jen ohromné zakázky vyvolané touto válkou pomohly je zaplatit, ovšem na úkor ožebračení Evropy. Současnou hlubokou krizi USA (a na ni napojené Evropy) – stejně tak na dluh budující a posilující svojí světovládu – řeší, či aspoň odsunují tak, že své dluhové břemeno právě pomocí masových emisí množství peněz, v daném případě tak zvaných rezervních měn (USD, eura) přenášejí na druhé slabší státy. A také růstem domácích burzovních a hypotečních „bublin“. Zatím s neznámým ale už se rýsujícím tragickým koncem.“

Vybraná část z knihy Ekonomie (díl I).

14. 9. 2014