Proč náš mainstream lže občas líp než Goebbels

Reklama


Zakrývání nepříjemných informací představovalo nejdůležitější složku Goebbelsovy propagandy. Nebylo ničím jiným než informačním komolením, anebo, chcete-li, informační lží. Na to, abyste se k takovému „výběrovému“ informování (čili lži) uchýlil, musíte mít charakter. Lhaní musí být vaší přirozeností, nebo výstižněji řečeno, musíte být lhář. Tím Goebbels byl. Lháři jsou též současní kapitáni našich mainstreamových médií. Navenek ctihodně působící lidé, usazeni v nejvýše postavených kancelářích či redakcích našich sdělovacích prostředků. Po římském způsobu zvedají palce nahoru nebo dolů k jednotlivým informacím, které k nim denně dorážejí. Palec nahoru znamená, že informace může být v mainstreamových médiích zveřejněna. Palec dolů znamená opak, čili jejich věčné zatracení.

Až potud tedy shoda mezi válečným zločincem Goebbelsem a našimi nejvyššími mediálními rozhodčími, určujícími, co nesmíme a naopak musíme číst a poslouchat. A to v zájmu toho, aby neokonzervativní pravda americká, pravda Posseltova, Havlova a dejme tomu i Halíkova, jež byly po sametu vyhlášeny za naše pravdy celospolečenské a národní, nebyly ani stínečkem pravdy skutečné zacloněny. Proto se také všechny dnešní informace, které by s těmito pravdami tzv. „neštimovaly“ goebbelsovky zakrývají (tzn. házejí do koše). A to místy tak důsledně, jak to snad ani Goebbels neblahé paměti nečinil. Měl totiž s likvidováním pro režim nevhodných informací jistý problém. Bylo jím londýnské rozhlasové vysílání BBC v německém jazyce, které pravidelně to, co on zakrýval, s chutí oznamovalo, takže kníže nacistické propagandy považoval za výhodné přijít občas i s informací pro režim nevýhodnou jako první, aby tak s Londýnem držel ve věci důvěryhodnosti přijatelné konto. Že mu ovšem i tak vysílání BBC v němčině dělalo kromobyčejnou starost dokazuje fakt, že jeho „rozkladnému“ vlivu na válečné úsilí Říše věnoval několik rozhorlených článků jak v týdeníku Das Reich, tak v říšskoněmeckém rozhlase.

Naši propagandisté ovšem tenhle problém nemají. Zakrývat nevhodná fakta mohou vcelku pohodlně. BBC hlásá stejnou neokonzervativní americkou pravdu jako oni, a oněch pár českých internetových serverů, snažícících se víceméně po amatérsku uvádět mainstreamem zkomolenou pravdu na pravou míru, čtou spíše jen desetitisíce čtenářů, kteří vzhledem k tomuto počtu vrásky na čelech našich tiskových náčelníků nedělají. Ale i kdyby jich bylo víc, stále by se nic nedělo, protože na straně světonázoru, jež tiskoví náčelníci šíří, stojí neúchylně nejvlivnější jeho hlasatel i tvůrce – Česká televize. Takže zakrývat nevhodné informace lze provádět bez ošívání, a také se tak činí, a to v rozměrech, nad kterými by i proslulý upravovatel skutečnosti Goebbels bledl občas závistí. Pro ilustraci uvedeného faktu stačí uvést pouhou jednu událost, i když se podobných nabízejí desítky i stovky.a stejně výmluvných. A to tu, jak vpravdě probíhal Majdan, a jak jeho obraz pro nás, konzumenty, křivil a ohýbal náš mediální mainstream.

Je známo, že v několika prvních dnech demonstrací na Majdanu dodržovala ukrajinská policie (berkut), rozkaz hlídat v sevřeném tvaru úřad vlády, prezidenta a policie, v žádném případě se nebránit očekávaným útokům demonstrantů a na veškeré jejich útoky odpovídat nehybností a klidem. A to zájmu toho aby případnou svou obranou neposkytli demontrantům záminku k vzplanutí otevřeného střetu.

A tak jsme na filmových a televizních záběrech na internetu viděli sevřené řady k sobě natlačeních policistů, do jejichž ohelmovaných hlav i nekrytých ramen tloukli zdivočelí demonstranti železnými tyčemi a roztočenými řetězy jak do měchu. Občas, a to stále častěji, některý z policistů padl zraněn či mrtev k zemi, ale vzniklá mezera – aby policejní tvar zůstal neporušen – se okamžitě zacelila, což paradoxně poskytovalo demonstrantům jistotu že každý jejich další úder, třebaže i opilecký a špatně mířený, najde svůj cíl. A tak se do řad policistů bušilo dál, bylo viditelné, že zde jde o snahu vyprovokovat policisty k obraně a rvačce, která by ospravedlnila i následnou řežbu a s ní i převrat, ale vyžadovaná odpověď ze strany ubíjených policistů nepřicházela. Tak ubíhaly minuty, hodiny i dny, a policisté se nebránili dokonce ani tehdy, když demonstranti přistoupili k jejich hromadnému zapalování – jen se v sebezáchovném instinktu váleli po dlažbě se snahou uhasit tak na svých tělech plameny, které je už začaly stravovat.

No a když ani po takovéto proceduře se neteční policisté očekávaným způsobem nebránili, spustili demonstranti z hotelu Metropol palbu do zad vlastních lidí, a jiná skupina demonstrantů, umístěná v budově konzervatoře, zahájila palbu přímo do řad policistů. Teprve pak se věci daly do potřebného pohybu…

Všechny tyto otřesné a v dějinách policie – a to nejspíš i ve světovém měřítku – naprosto ojedinělé scény jsme tedy viděli jen na několika pravdu bránících internetových serverech, avšak naše média, pochopitelně včetně ČT, nám o nich nepřinesla ani nejskromnější informaci. Přitom po celou dobu majdanských událostí byli zpravodajové našich předních listů i reportér ČT na místě, mohli nám o všech těchto věcech přinést vlastní zprávy, ale buď je to ani nenapadlo, anebo možná i napadlo, ale jejich pražští nadřízení v zájmu uchování čistoty severoatlantického ideálu v našich duších, uložili jejich svědectví k ledu. ČT nás namísto toho bavila idylickými obrazy demonstrantů, připravujících si na Majdanu jídlo, když dokonce i tohle byla stínohra, protože pelmeně se na Majdanu dovážely hotové a rozdávaly se demonstrantům zdarma – a to z fondu pěti miliard dolarů, jež na tzv. pomoc pro demokratickou obnovu poskytla neziskovým organizacím Ukrajiny – ergo kladívko tedy povstalcům – americká vláda.

Tolik tedy na příkladu jediném jak vypadá svět skutečný, a jaký obraz nám o něm poskytují naše média.

Zřejmě jim za naše aspoň zčásti pravdivé informování nestojíme, anebo – a to spíš – je jejich falešné informování o světě kolem nás součástí velkého plánu jakéhosi světového grémia, v němž je nám určeno předkládanému věřit – a mlčet. Grémia, které ze všech na světě miluje nejvíc samo sebe a nejméně ze všeho na světě ctí pravdu.

(Podle svědectví P.C. Robertse se naprostá většina Američanů letité lži neokonzervatistů přizpůsobila natolik, že ji prostě již považuje za pravdu. V Evropě a též u nás (hlavně u starších ročníků), nejde zatím vše tak hladce, ale vše je jen otázkou času a trpělivosti. Dočkáme se i my.)

Přejít do diskuze k článku 17 komentářů