První pokus o barevnou revoluci

Proč události srpna 1968 nelze nazvat okupací

Po padesáti letech od událostí roku 1968 přijal český parlament rezoluci o okupačním vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Protože od události uplynula dlouhá doba, je možno retrospektivně poskytnout objektivní analýzu bez ideologické vazby.

Především je potřeba uvést, že události mají hlubší příčiny, než je možno vidět z jejich stereotypního výkladu. Musí se vycházet z konkrétního historického uspořádání v té době. Šedesátá léta minulého století, to je vrchol vzájemného rozporu SSSR a USA, zemí NATO a Varšavské smlouvy ve studené válce. Ani jedna ze zemí nehodlala navzájem v podstatných věcech ustoupit a každá tvrdě hájila své zájmy v boji s ideologickým protivníkem. Například, když Severní Vietnam začal poskytovat důležitou pomoc prokomunistickým silám Jižního Vietnamu a v tomto zápasu se vážky začaly překlánět na stranu komunistů, vpadlo tam vojsko USA.

Co přimělo SSSR a jeho spojence přistoupit v roce 1968 k výjimečnému kroku a vyslat do Československa vojska? Za prvé v této době země NATO – především USA – předstihly SSSR v taktických jaderných zbraních. V případě jaderného útoku ze strany NATO bychom mohli odpovídajícím způsobem reagovat proti nepřátelům jen z území NDR. S přihlédnutím ke slabosti české armády by byla země v případě války rychle okupovaná (podle našich vojenských analytiků do týdne). Následoval by přesun sil NATO bezprostředně k hranicím Sovětského svazu a k jejich rozmístění v Polsku a Maďarsku. V takových podmínkách by přirozeně přítomnost několika našich divizí v ČSSR mohla změnit celkovou situaci a dosáhnout u USA a jejich spojenců větší ústupnost. Přes mnoho proseb sovětského vedení bylo politické vedení Československa v osobě Antonína Novotného a později Alexandra Dubčeka kategoricky proti rozmístění vojsk Varšavské smlouvy na svém území.

Za druhé, v lednu 1968, po příchodu k moci Dubčeka, začala politika demontáže socialismu. Nikdo se nedokázal domoci srozumitelného vysvětlení: jaké reformy se začaly realizovat kromě svobody slova, povolení více stran a protikomunistické propagandy? Veřejné mínění v zemi se reálně připravovalo ke změně politického uspořádání státu. Připomíná to technologii používanou k současným barevným revolucím.

Československá media k tomu přímo vyzývala. Například 6. května tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař uvedl na zasedání na počest výročí 150 let od narození Karla Marxe: „Socialismus plně neuspokojil naděje lidu a pracujících.“ Reformátoři ujišťovali, že výsledkem „sovětského komunistického loupežení“ klesá v zemi životní úroveň. To byla lež. Životní úroveň rostla, ČSSR dostávala ze Sovětského svazu suroviny za ceny značně nižší než byly tržní a prodávala svoji produkci – tramvaje, oděvy a obuv. Ve výsledku „loupeží“ dlužil v roce 1991 Sovětský svaz ČSSR 5,4 miliardy dolarů. Pro srovnání, dnes je splněn sen reformátorů o přeorientování země a podle informace českého rozhlasu z 22. září 2017 je ČR zadlužena 173 miliardami EUR.

V únoru 1968 utekl za hranice generál Šejna a zastřelil se náměstek ministra obrany generál Janko. V tisku je obvinili z organizování převratu ve prospěch Novotného, což dalo důvod k hromadným čistkám na ÚV, ministerstvu obrany, dalších ministerstvech a ve zpravodajských službách od prosovětsky zaměřených pracovníků. Z propuštěných stranických a státních funkcionářů jich 40 spáchalo sebevraždu. Mezi těmi byl právě generál Janko, který bojoval s nacisty v československém vojenském útvaru. Také tisk vedl kampaň k hanobení těch, kteří vystupovali proti současné politice.

„Reformátoři“ se chystali k ozbrojenému boji, aby své plány zrealizovali. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy byly po celé zemi nacházeny tajné sklady zbraní a 35 soukromých vysílaček, které vyzývaly občany k ozbrojenému odporu.

Od dubna 1968 česká media otevřeně pokládala otázku: kdy se už zachráníme od SSSR? Vedoucí správního oddělení ÚV KSČ Prchlík (bývalý náčelník Hlavní politické správy ministerstva obrany) řekl, že je nutné vystoupit z Varšavské smlouvy. Je jasné, že když byl v Evropě vytvořen systém bloků, šlo by tak Československo okamžitě do NATO. To nemohla Moskva připustit.

V postsovětském období se Praha rozhodla vstoupit do NATO, když už ČR neměla bezprostřední hranici s Ruskem a neznamenalo to pro něj přímou hrozbu. Pro české politiky to nemělo reálný smysl (všichni byli účastníci „pražského jara“). Nyní se ČR stala aktivním pomocníkem a spojencem USA ve věci rozmisťování PRO. Tak se stalo, že minulé nepopulární rozhodnutí vedení Varšavské smlouvy se prosadilo v událostech za 30 let.

My dnes nemáme proč žádat ČR o odpuštění, vždyť Sovětský svaz v roce 1968 hájil v tvrdé konfrontaci se zeměmi NATO své geopolitické zájmy. Nezaváděli jsme žádné represe nebo „hospodářskou loupež“ Československa. Kvůli početným provokacím v ČR přišlo ve dnech po srpnu 68 o život 98 vojáků, našich krajanů. Například 21. srpna čelný obrněnec sovětské tankové kolony nestihl zastavit a aby nevjel do žen a dětí (s čímž počítali extrémisté) s ním sjela osádka do příkopu. Při tom uhořel staršina Jurij Andrejev, mladší seržant Jevgenij Matochin a řadový voják Petr Kazaryk. Je možno nazvat takové lidi okupanty?

Autor je profesor, náměstek vedoucího katedry ruské politiky Moskevské státní univerzity, viceprezident Ruské akademie věd.

Převzato z Iz.ru

Překlad: zajoch