Psychopat na ministerstvu

Reklama


Je-li země napadena, musí se bránit. Ten stav nastal. Zemi napadl zblázněný ministr vnitra. Prvním jeho příznakovým nápadem bylo: „Zřídím na ministerstvu úřad proti ruské propagandě.“ Už když tu myšlenku vyslovil, měli ho odvézt k psychiatrickému vyšetření, protože o ruské propagandě u nás nikdo nic neví, protože s takovou propagandou se ještě nesetkal. Ukrutně dobře však každý ví o propagandě opačné, západní, která mu buší do uší i očí od rána do večera a je tak poctivá a pravdivá, že si Západ sám obmyslil její tiskoviny a rozhlasové a televizní stanice názvem presstitutky a jejich redaktory nazývá presstituty.

V tomto negativním duchu též národ zareagoval a lidem na ministerstvu se tak podařilo přesvědčit rozdováděného šéfa, aby dál už nemluvil o úřadu proti ruské propagandě, ale dejme tomu o úřadu či centru proti teroristickým a hybridním hrozbám. Bude to samozřejmě pořád úřad proti té ruské propagandě, jak v prvním záchvatu ministra napadlo, ministr tam bude moci se svými pochopy dál proklepávat a následně posílat k soudu všechny, kteří se mu budou zdát proruští či prosrbští či vůbec proslovanští, ale navenek to bude znít neutrálněji a lidi to určitě líp přijmou.

Lidi to přijali tak, že nový dvacetihlavý úřad, vedený – jak si to ministr přál – osobou co nejrusofobnější v české větvi ženské, a současně i manželkou muže nejrusofobnějšího v populaci mužské, nazvali Ministerstvem pravdy. To podle nelítostného ministerstva z Orwellova románu 1984, vyhlašujícího jediné aktuální pravdy a hrozbou zastřelením potlačujícího pravdy jiné. A hned se samozřejmě na adresu ministra ozvaly uštěpačné hlasy, že Orwell myslel toto své literární ministerstvo jako varování a nikoliv jako příklad k následování, jak to ministr vnira zřejmě mylně pochopil.

Možná i nějak takto se pokoušel ministrovi vymluvit jeho nápad s novým úřadem i prezident republiky, ale nepochodil. „Svými argumenty mě prezident nepřesvědčil“, prohlásil ministr hrdě po opuštění Hradu, a taktéž se vyjadřoval i při pozdější besedě s redaktorem Moravcem ve studiu ČT. Pozorně jsem ho sledoval a všiml si, s jakou bohorovnou suverenitou zde ministr své pravdy vyslovoval, jak je hlasově i dechově uzavíral do uzavřených celků, naznačujících natvrdlým, že po nich už není co dodávat či o nich diskutovat, protože to podstatné a znamenité právě odeznělo a hodí se to nanejvýš jen nějakým gestem oslavit – třeba i jen pozvednutím sklenice s vodou ke rtům, když už zde nejsou davy, které by to oslavily hlasitěji.

Tohle všechno mou amatérskou diagnózu duševního stavu ministra potvrzovalo, ale jist na sto procent jsem si stále nebyl. Až přišel jeho další nápad – tentokrát se zbraněmi. Podle něj musí být do ústavy vtělen onen článek o právu každého našeho občana nosit zbraň. Aby si tak např. každý školák mohl zastřelit svého učitele, jak je tomu v dnešních Spojených státech. A jak jsou z tohoto stavu všichnil lidé se svědomím tam – v té zemi, zoufalí, a jak ještě zoufaleji hledají z té situace nějaké východisko.

Kdo skončí dřív? On jako ministr ve funkci, nebo my v politické šatlavě či s dírou v hlavě?

Stanův komentář: „Starý doktor“ mi nezávisle na tomto článku poslal pěkný  kreslený vtip od Miroslava Kemela. Co myslíte, hodí se k němu?

Přejít do diskuze k článku 1 komentář