Pustina

Reklama


Pustina (ČSFD) je chválená a oceňovaná česká detektivní série a já musím uznat, že právem. Pokud jsem před časem vysoce hodnotil Labyrint, tak Pustina je o třídu, možná dvě lepší, zejména proto, že je civilní, naprosto logická a konzistentní a zcela se obejde bez jakéhokoliv mysteriózna. Pokud bych hledal něco, co Pustině vytknout, tak jedině že by mohla být o díl kratší a některé vedlejší dějové linie nemusely být sledovány tak důkladně, je ovšem otázka, jestli tomu tak je proto, aby byla dodržena nasmlouvaná stopáž, nebo proto, aby diváka udržovaly v napětí a záměrně ho mátly; skoro se přikláním k druhé možnosti.

Pustina není jen název díla, je to i jméno obce kdesi na průmyslové periferii republiky, ve které je umístěn diagnostický ústav, a zároveň je to velmi výstižný popis krajiny poznamenané povrchovou těžbou. A nejen krajiny fyzické, je to i trefný popis krajiny mentální, zdevastované ztrátou životní perspektivy.

A v této P(p)ustině se ztratí čtrnáctiletá dcera starostky Pustiny Míša. Hledání je dlouho marné, až je dívka nalezena mrtvá poblíž domu svého otce, jenž s rodinu nežije. Podezřelých je mnoho, od otce přes někoho z obce, komu vadí, že starostka pořádá referendum a blokuje tak prodej domů těžební společnosti (není vám tento motiv povědomý?), až po delikventy z ústavu, nikoho se nicméně nedaří usvědčit a když je pachatel nakonec odhalen, je to odhalení stejně překvapivé jako banální, přitom ale naprosto logické, žádný oslí můstek, žádná berlička.

Co je na Pustině asi nejvýraznější, je bravurní vystižení atmosféry zmaru, strachu, nenávisti, zoufalství a zároveň obyčejnosti, které je místy až k nesnesení. V Pustině nejsou žádná monstra, jako v hollywoodských thrillerech, ale ani žádní superhrdinové, všichni jsou tak nějak obyčejní, nikdo není bez chyby, nikdo není dokonalý a záleží na okolnostech, jak se projeví. Ani rodiče malé Míšy, ani sousedé, ani policajti, kteří nejsou ani zkorumpovaní, ale ani žádní Sherlockové, a dokonce ani chovanci z ústavu nejsou žádné vtělení zla, byť tak na prvních pohled mohou vypadat, ale spíše oběti podobných pustin po celé republice.

Velmi výrazným, byť pasivním aktérem je krajina, která je povědomá i cizí zároveň. Krajina, která na první pohled vypadá jako severočeské uhelné pánve a zámek, který v ní figuruje, je podle všeho Jezeří, nicméně leží v polském pohraničí a když je řeč o konkrétním místě, tak je to Liberec.

Je to krajina bez krásy a bez perspektivy, šedivá a uondaná těžbou, stejně jako lidé, kteří v ní žijí. Již jsem to zmiňoval, ale toto je zkrátka klíčový atribut, určující vše ostatní. Práce v dolech je čím dál tím méně a na vytěžené uhlí už nemůže být nikdo pyšný, protože zájem zbytku republiky vzbudí periferie, jedině když se ztratí dítě nebo je pak nalezeno mrtvé. Společnost periferii opustila, ale lidi, kteří na ní žijí, tam zanechala, vzala si s sebou jen jejich perspektivu. Zjevnou materiální bídou nikdo netrpí, jen nikdo neví, co se sebou. Proč studovat, k čemu to bude? Proč zůstávat, když všechno spolknou doly? Proč odcházet, když ani doly nemají budoucnost?

Pustina. Zapomenutá, vytěsněná pustina. Ale i v té pustině žijí lidé a žijí, jak umí.

To vše bravurně vyjádřeno filmovými postupy. Ovšem je to čistě fikce, nebo nás nutí vzít na vědomí problémy, které nechceme vidět – problémy lidí bez perspektivy?

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 18 komentářů