Putinův valdajský projev z 24. 10. 2014

Vážení kolegové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Rád bych vás všechny přivítal na 11. konferenci diskusního klubu Valdaj. Již zde bylo řečeno, že se v klubu v tomto roce objevili noví spoluorganizátoři, mezi které patří i ruské nevládní, odborné struktury, přední univerzity. Kromě toho tu zazněl návrh, aby při projednávání ruské problematiky bylo jednání doplněno také o otázky globální politiky a ekonomiky. Počítám s tím, že tyto organizační a obsahové změny upevní pozici klubu, jako jednoho z autoritativních, diskusních a odborných fór. Také velmi doufám, že se nám povede uchovat takzvaný duch Valdaje, jeho svobodu, otevřenost a možnost vyjadřovat zde ty nejrůznější názory vždy zcela upřímně. V této souvislosti bych chtěl podotknout, že vás také nerozčaruji. Budu mluvit přímo a otevřeně. Některé z těch vyjádření se vám možná budou zdát zbytečně tvrdé, ale pokud nebudeme mluvit zpříma a poctivě o tom, co si reálně a doopravdy myslíme, tak nemá smysl se setkávat v takovémto formátu. To se potom můžeme setkávat na diplomatických rautech, kde nikdo nic v podstatě neřekne, a když si vzpomenu na slova známého diplomata, že jazyk je diplomatům dán pouze proto, aby neříkali pravdu, tak my jsme se zde sešli se zcela jinými cíli. Sešli jsme se, abychom si pohovořili otevřeně. Přímosti a tvrdosti hodnocení není dnes vůbec zapotřebí kvůli tomu, abychom na sebe vzájemně útočili, ale abychom se pokusili porozumět tomu, co se doopravdy ve světě děje, a proč se stává čím dál méně bezpečným a méně předvídatelným, pro všude narůstají rizika.

Tématem dnešního setkání a diskusí, které zde již proběhly, jsou: „Nová pravidla hry nebo hra bez pravidel.“ Podle mého názoru toto téma a tato formulace velice přesně vyjadřuje to historické rozcestí, na kterém se nacházíme a volbu, kterou budeme muset všichni učinit.

Teze o tom, že se současný svět prudce mění, není samozřejmě nová. Já vím, že jste již o tom diskutovali. Je opravdu těžké nepovšimnout si zásadní transformace globální politiky, ekonomiky a veřejného života v oblasti průmyslových, informačních a sociálních technologií.

Prosím, abyste mě omluvili, pokud budu opakovat některé výroky účastníků diskusí. Není možné se tomu vyhnout. Vy jste již o věcech podrobně hovořili. Já zde nyní vyjádřím svůj pohled na věc, který se může někdy s názory diskusních účastníků shodovat a někdy se od jejich názorů bude nejspíše lišit.

Při analyzování dnešní situace nesmíme zapomínat na historické lekce. Tak za prvé, změna světového řádu a jevu právě takového měřítka jakého jsme dnes svědky, byla zpravidla doprovázena, když ne globální válkou, globálními srážkami, tak alespoň řetězcem intenzivních konfliktů lokálního charakteru. Za druhé, světová politika se skládá především z ekonomické soutěže, problémů válek a míru, a také z humanitární oblasti zahrnující i otázku lidských práv

Ve světě se nahromadilo velké množství rozporů. Je zapotřebí, abychom se otevřeně jeden druhého zeptali, zda máme k dispozici spolehlivou záchrannou síť. Bohužel nemáme žádné záruky ani jistotu, že je stávající systém globální a regionální bezpečnosti schopný uchránit nás před otřesy. Tento systém je povážlivě oslaben, rozdroben a deformován. Těžké časy prožívají mezinárodní i regionální instituty politické, ekonomické a kulturní spolupráce.

Ano, mnohé mechanismy pro zajištění světového pořádku existují již dlouhou dobu, včetně těch, které vznikly v důsledku 2. světové války, především kvůli následkům 2. světové války. Pevnost tohoto systému byla založena nejenom na vyrovnání sil, mimochodem, a to bych rád zdůraznil, nejenom na právu vítězů, ale také na tom, že se otcové zakladatelé tohoto bezpečnostního systému k sobě chovali s respektem a nesnažili se urvat si všechno pro sebe. Snažili se dohodnout.

Hlavní bylo, že se ten systém rozvíjel a při všech svých nedostatcích pomáhal, když ne vyřešit, tak alespoň udržovat existující světové problémy v jakémsi rámci a reguloval ostrost přirozené konkurence států.

Jsem přesvědčen, že tento mechanizmus zadržování a protiváhy, který se v minulých desetiletích tak těžce vytvářel, a někdy mučivě budoval, neměl být rozbíjen. V každém případě neměl být zbořen bez vytvoření nějaké jeho náhrady, protože pak bychom opravdu neměli k dispozici jiný nástroj, než je hrubá síla. Měla být provedena rozumná rekonstrukce systému mezinárodních vztahů, jeho adaptace na nové reálie.

Bohužel si myslím, že Spojené státy, které se prohlásily za vítěze studené války podle mě velice sebejistě předpokládaly, že nic takového nebude zapotřebí. Místo vytvoření nové rovnováhy sil, což je nezbytnou podmínkou k udržení pořádku a stability, naopak učinily kroky, které vedly k prudkému prohloubení nerovnováhy.

„Studená válka“ skončila. Nebyla však zakončena uzavřením „míru“, srozumitelnými a průzračnými dohodami o dodržování stávajících nebo o vytvoření nových pravidel a norem. Zdá se, že se takzvaní v uvozovkách „vítězové“ studené války rozhodli „těžit ze situace“ a změnit od základů celý svět podle sebe, podle svých vlastních zájmů. V případě, že již vytvořený systém mezinárodních vztahů, mezinárodního práva, nebo systém zadržování a protiváhy dosažení tohoto jejich cíli překážel, byl ihned prohlášen za ničemný, zastaralý a tím pádem určený k okamžitému odbourání.

Tak se chovají, promiňte mi ten výraz, zbohatlíci, kteří najednou z ničeno nic přišli k ohromnému bohatství a v daném případě tu mluvíme o světové nadvládě, světovém vůdcovství a místo toho, aby s tímto bohatstvím rozumně a opatrně nakládali, rozumí se i ke svému užitku, tak si podle mého názoru takříkajíc ukrojili příliš velký krajíc.

Ve světové politice začalo období různorodosti názorů a nevyřčených dohod. Pod tlakem právního nihilismu krok za krokem ztrácelo své pozice mezinárodní právo. Objektivita a spravedlnost byly obětovány na oltář politické účelnosti. Právnické normy byly nahrazeny libovolným výkladem a podjatým hodnocením, přičemž absolutní kontrola globálních hromadných sdělovacích prostředků umožnila v případě potřeby vytvářet z bílého černé a z černého bílé.

V podmínkách dominance jedné strany a jejích spojenců, nebo jinak řečeno satelitů, se hledání „globálních řešení“ často změnilo ve snahu vnutit ostatním jako univerzální recept ten vlastní. Ambice této skupiny narostly natolik, že postupy vypracované v jejích kuloárech začaly být předkládány jako názory celého světového společenství. Tak tomu ale není!

Samotný pojem „národní suverenita“ se pro většinu států stal relativní veličinou. V podstatě se uplatňoval vzorec, že čím silnější bude loajalita k jedinému světovému vlivovému centru, tím vyšší bude i legitimita toho, či onoho vládnoucího režimu.

Potom zde bude volná diskuse a já rád odpovím na otázky a dovolím si využít své právo a položím otázky také vám. Pokuste se potom v diskuzi vyvrátit tuto tezi, kterou jsem právě zformuloval.

Míra nátlaku na nepokorné je všem velmi dobře známa, neboť byla mnohokráte vyzkoušena: silové akce, ekonomický a propagandistický nátlak, zasahování do vnitřních záležitostí a odvolávání se na jakousi „legitimitu stojící nad zákonem“, když bylo zapotřebí ospravedlnit nezákonné urovnání těch či jiných konfliktů nebo odstranění nepohodlných režimů. V poslední době se objevila svědectví, že řada lídrů je otevřeně vydírána. Ne nadarmo takzvaný „veliký bratr“ utrácí miliardy dolarů na sledování po celém světě, a to včetně svých nejbližších spojenců.

Víte co? Položme si otázku, nakolik se v takovém světě my všichni cítíme komfortně, bezpečně a příjemně, nakolik je takový svět spravedlivý a racionální. Možná že nemáme závažné důvody ke znepokojení, k hádkám, k pokládání nepohodlných otázek? Možná, že výlučnost Spojených států, a to, jak realizují své vůdcovství, opravdu přináší blaho všem, a jejich všudypřítomné zasahování do všech světových záležitostí přináší mír, blahobyt, progres, rozkvět, demokracii a je proto možné se zcela uvolnit a oddat se potěšení?

Dovolím si tvrdit, že tomu tak není. Absolutně tomu tak není!

Jednostranný diktát a vnucování svých vlastních šablon vede přímo k opačnému výsledku. Místo urovnání konfliktů, dochází k jejich eskalaci. Místo suverénních, stabilních států je tu rostoucí prostor panujícího chaosu. Místo demokracie jsou podporovány podezřelé skupiny – od otevřeně neonacistických až k islamistickým radikálům.

A proč jsou podporovány? Protože jsou na jakési etapě využívány jako nástroj k dosahování vlastních cílů, potom jsou zničeny a potlačeny. Nepřestávám se divit tomu, jak naši partneři zas a znova, jak se říká u nás v Rusku, našlapují na jedny a ty samé hrábě, tj. neustále dokola opakují stejné chyby.

Svého času sponzorovali pro boj se Sovětským svazem islámská extremistická hnutí, která se zakalila v Afghánistánu. Z nich potom vyrostly Tálibán i Al-Káida. Pokud Západ nepodporoval, tak alespoň zavíral oči, ale já bych řekl, že ve skutečnosti podporoval informačně, politicky a finančně vpád mezinárodních teroristů do Ruska. Nezapomněli jsme na to my, ani státy z oblasti Střední Asie! Až poté, kdy došlo ke strašným teroristickým činům na území samotných Spojených států, nastoupila obava z všeobecného ohrožení terorismem. Připomenu, že my jsme tenkrát jako první podpořili národ Spojených amerických států, a zareagovali jsme na tu tragédii z 11. září jako přátelé a partneři.

Při besedách s lídry USA a Evropy neustále hovořím o nezbytnosti společného boje s terorismem jako s výzvou světového měřítka. S touto výzvou není možné se smířit, a není možné při jejím potlačování používat dvojité standardy. Když s nimi mluvím, tak se mnou souhlasí, potom uplyne trochu času a opět se vše vrátí do starých kolejí. Následovala intervence v Iráku a v Libyi, tato země, se jen tak mimochodem, kvůli tomu tenkrát ocitla na hraně rozpadu. Vlastně proč tenkrát? Ona je v současné době na hraně rozpadu, stala se polygonem teroristů. Pouze vůle a moudrost současné egyptské vlády umožnila této klíčové arabské zemi vyhnout se chaosu a běsnění extremistů. V Sýrii, stejně jako v dřívější době, Spojené státy a jejich spojenci začali financovat a zbraněmi zásobovat bojovníky a také zajišťovat doplňování jejich řad žoldáky z různých zemí. Dovolte mi se zeptat, odkud mají tito bojovníci peníze, zbraně a vojenské odborníky? Odkud se to všechno bere? Jakpak se přihodilo, že se tento neblaze proslulý, takzvaný ISIL proměnil v mocné, fakticky armádní uskupení?

Co se týče finanční podpory, tak dnes to nejsou jenom příjmy z narkotik, jejichž výroba se jen tak mimochodem, za období přítomnosti „mezinárodních sil“ v Afghánistánu navýšila ne o jakási procenta, ale v násobcích, což všichni velmi dobře víte. Finanční podpora plyne také z prodeje ropy, která se těží na územích kontrolovaných teroristy. Oni tu ropu prodávají za dumpingové ceny, těží ji a přepravují. Vždyť někdo tu ropu přece musí kupovat, přeprodávat a vydělávat na tom bez toho, aby se vůbec zamýšlel nad tím, že tak vlastně financuje teroristy, kteří se dříve nebo později mohou přesunout i na jeho území a i tam, do jeho vlastního státu mohou přijít rozsévat smrt.

Odkud se berou noví rekruti? Například v Iráku byly v důsledku svrhnutí Saddáma Husajna zničeny všechny státní instituty včetně armády. Ještě tehdy jsme říkali: Buďte přesní, opatrní. Kam jste všechny ty lidi vyhnali? Na ulici! Co si asi počnou? Nezapomínejte, že ať to bylo správné či nesprávné, tak byli ve vedení dostatečně velikého regionálního státu. V co se je snažíte proměnit?

A k čemu to vedlo? Desítky tisíc vojáků a důstojníků, bývalých aktivistů politické strany BAAS, kteří skončili na ulici, dnes bojují v řadách těch bojovníků. Možná že v tom spočívá, jen tak mimochodem, tajemství té akceschopnosti ISIL, která z vojenského hlediska jedná opravdu velice efektivně. Bojují v ní opravdoví odborníci. Rusko nejednou varovalo před nebezpečím uplatňování jednostranných silových akcí, před zasahováním do záležitostí suverénních států, zahráváním si s extremisty a radikály. Rusko trvalo na zapsání těchto skupin bojujících proti centrální syrské vládě, a především pak ISIL, do seznamu teroristických organizací. A s jakým výsledkem? Je to beznadějné.

Někdy se mi zdá, že naši kolegové a přátelé neustále bojují s výsledky své vlastní politiky, vrhají své síly na odstranění rizik, která sami vytvářejí a platí za to neustále narůstající a narůstající cenu.

Vážení kolegové,

tato unipolarita přesvědčivě demonstrovala, že narůstání dominance jednoho centra síly nevede ke zlepšení ovladatelnosti globálních procesů. Naopak, podobná nestabilní konstrukce dokázala svou neschopnost efektivně bojovat s takovými skutečnými hrozbami, jakými jsou regionální konflikty, terorismus, obchod s drogami, náboženský fanatismus, šovinismus a neonacismus. Současně otevřela širokou cestu k projevům národnostní nesnášenlivosti, k manipulaci veřejným míněním, ke hrubému potlačování vůle slabého vůlí silnějšího. Svou podstatou je unipolární svět analogií, apologetikou diktatury nad lidmi i státy. Jen tak mimochodem, unipolární svět se ukázal nekomfortním, neuchopitelným a složitě ovladatelným i pro samotného samozvaného lídra. Teď to tady před chvílí bylo řečeno nahlas, a já s tím plně souhlasím. Odtud plynou dnešní pokusy již v nové historické etapě obnovit jakousi podobu kvazibipolárního světa, kvazibipolárního systému, jako pohodlného modelu obnovy, v daném případě, amerického vůdcovství. Není důležité, kdo v americké propagandě zaujme postavení centra zla místo SSSR jako hlavního oponenta, zda to bude Irán jako země usilující o jaderné technologie, Čína jako první světová ekonomika, nebo Rusko jako jaderná supervelmoc.

Můžeme teď opět pozorovat pokusy o rozdrobení světa, o načrtnutí dělicích čar, o vytváření koalice na principu, ne kdo je pro koho, ale proti komu. Opět je tu snaha vytvořit obraz nepřítele jako tomu bylo v letech studené války a uzurpovat si právo na vůdcovství takového typu, nebo chcete-li práva na diktát. Vždyť jak se vykládala situace v době studené války? Přece to chápeme a uvědomujeme si to. Spojencům USA vždy tvrdili: „Máme společného nepřítele, je strašný, je to centrum zla, my vás, své spojence před ním ochraňujeme a to znamená, že máme právo vám přikazovat, nutit vás obětovat své politické a ekonomické zájmy, nést náklady na kolektivní obranu, kterou však samozřejmě budeme řídit my sami.“ Zkrátka dnes existuje očividná snaha již v novém, měnícím se světě zavádět obvyklá schémata globálního řízení a všechno pouze s cílem zajistit si vlastní výjimečnost a získat tak politické a ekonomické dividendy.

Přitom se takové pokusy nejenom rozcházejí s realitou, ale jsou i v rozporu s mnohotvárností světa. Podobné kroky nevyhnutelně vedou k odporu, k odvetné reakci a také vedou přímo k opačnému efektu. Přece vidíme, co se děje, když se politika nepředloženě míchá s ekonomikou a logika účelnosti přenechává místo logice soupeření, i když to vede k poškozování vlastních ekonomických pozic a zájmů, včetně zájmů jednotlivých národních hospodářství.

Kompatibilní ekonomické projekty a vzájemné investice objektivně státy sbližují a pomáhají tlumit průběžné problémy vznikající v mezistátních vztazích. Dnes je však globální podnikatelské společenství podrobováno bezprecedentnímu tlaku západních vlád. Jak může existovat nějaký byznys, ekonomická účelnost a pragmatismus, když byla vyhlášena hesla typu: „Vlast je v nebezpečí“, „Svobodný svět je v nebezpečí“, „Demokracie je v nebezpečí“? „Musíme mobilizovat.“ Tak toto přesně je tou mobilizační politikou.

Sankce již podrývají samotné základy světového obchodu a pravidel WTO, principy nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, podlamují liberální globalizační model, založený na trhu, svobodě a konkurenci. Model, jehož hlavním beneficiářem jsou právě západní státy. Teď jako lídři globalizace riskují ztrátu důvěry. Nabízí se otázka „Proč je nutné takto postupovat?“ Vždyť blahobyt samotných Spojených států v ohromném stupni závisí na důvěře investorů a zahraničních držitelů dolarů a amerických cenných papírů. Důvěra je očividně podrývána, příznaky rozčarování z plodů globalizace je možné pozorovat u velikého počtu států.

Neblaze proslulý Kyperský precedent a politicky motivované sankce jenom zesílily tendence k nabývání ekonomické a finanční suverenity, ke snaze států nebo jejich regionálních sdružení pojistit se nějakým způsobem před riziky vnějšího nátlaku. Dnes se již stále více států pokouší zbavit své dolarové závislosti a vytvořit si alternativní finanční, vypořádací systémy, rezervní měny. Podle mého názoru si naši američtí přátelé jednoduše podřezávají větev, na které sami sedí. Politika se s ekonomikou nesmí míchat, ale právě to se děje. Já jsem byl přesvědčený a stále si to myslím, že politicky motivované sankce byly chybou, která poškozuje nás všechny, ale jsem si jist, že o tom budeme ještě hovořit.

Chápeme, jak a pod jakým nátlakem byla tato rozhodnutí přijímána. Rusko však nebude, a chci na to obrátit pozornost vás všech, nebude trucovat a na kohokoliv se urážet nebo někoho o něco prosit. Rusko je soběstačný stát. Budeme pracovat v těch zahraničních ekonomických podmínkách, které se vytvořily, rozvíjet svou vlastní výrobu a technologie a jednat rozhodněji při realizaci reforem. Vnější nátlak, jako tomu bylo již nejednou, pouze vede ke konsolidaci naší společnosti. Řekl bych, že nám neponechává prostor pro zbytečné polevování. Nutí nás koncentrovat se na základní směry našeho rozvoje.

Sankce nám samozřejmě vadí, těmito sankcemi se nás pokoušejí poškodit, blokovat náš rozvoj, donutit nás se politicky, ekonomicky a kulturně izolovat. Jednoduše chtějí, abychom byli zaostalejší. Jenomže svět, a to bych chtěl zdůraznit, již jsem o tom mluvil a ještě to zopakuji, svět se kardinálně změnil. Nemáme v úmyslu se před ním uzavírat nebo si zvolit jakousi cestu uzavřeného rozvoje, cestu autarkie. Vždy jsme připraveni k dialogu a to i o normalizaci ekonomických i politických vztahů. Počítáme zde s pragmatickým přístupem a postoji obchodních kruhů předních světových států.

Dnes tu zazněla tvrzení, že Rusko se snad odvrací od Evropy, zaznělo to nejspíše i při diskuzích, že hledá jiné obchodní partnery, a to především v Asii. Chci říci, že to tak absolutně není. Naši aktivní politiku v asijsko-tichooceánském regionu neuplatňujeme až nyní ani v souvislosti se sankcemi, začali jsme s ní již před několika lety. Vycházeli jsme ze skutečnosti, stejně jako mnoho jiných států včetně těch západních, že východ zaujímá ve světě stále významnější místo a to jak v ekonomické, tak i v politické oblasti. Nebrat tuto skutečnost na vědomí jednoduše není možné.

Ještě jednou bych rád zdůraznil, že tak postupují všichni a my nejsme výjimkou, navíc se značná část našeho území nachází v Asii. Proč bychom neměli využít této své výhody? Bylo by to od nás velice krátkozraké.

Prohlubování ekonomických styků s těmito státy a společné integrační projekty jsou důležitým stimulem našeho vnitřního rozvoje. Dnešní demografické, ekonomické a kulturní tendence mluví o tom, že se bude závislost na jedné velmoci objektivně snižovat. Vlastně o tom mluví i evropští a američtí odborníci. Mluví o tom i píšou.

Je možné, že nás ve světové politice očekávají ty samé jevy jako v globální ekonomice, a to znamená silnou intenzivní konkurenci v těch či oněch konkrétních tržních oblastech a častou výměnu lídrů v konkrétních směrech. To vše je možné.

Je nesporné, že v globální soutěži vzroste role humanitárních faktorů, jako jsou vzdělání, věda, zdravotnictví a kultura. Což svým způsobem podstatně ovlivní mezinárodní vztahy, včetně skutečnosti, že zdroj takzvané měkké síly bude ve velkém stupni záviset na reálných úspěších při formování lidského kapitálu, spíše než na vybroušenosti propagandistických metod.

Ovšem formování takzvaného polycentrického světa, a na to bych chtěl také obrátit vaši pozornost, vážení kolegové, samo o sobě neznamená upevňování stability, spíše je tomu asi naopak. Dosažení globální rovnováhy je tedy velice složitým hlavolamem. Je to rovnice o mnoha neznámých.

Co nás očekává, pokud nedáme přednost tomu žít podle pravidel, i když přísných a nepohodlných, a naopak upřednostníme život bez pravidel? Právě takový scénář je zcela realistický, nelze jej vyloučit, když vezmeme v úvahu vyostření situace ve světě. Řadu prognóz, pokud vezmeme v úvahu dnešní tendence, je možné učinit, i když bohužel nebudou optimistické. Pokud nevytvoříme srozumitelný systém vzájemných závazků a dohod, pokud nevybudujeme mechanizmy pro řešení krizových situací, budou příznaky světové anarchie nevyhnutelně narůstat.

Již dnes prudce vzrostla pravděpodobnost celé řady ostrých konfliktů, pokud ne s přímou, tak s nepřímou účastí čelních států. Rizikovým faktorem tu nejsou pouze tradiční mezistátní rozpory, ale také vnitřní nestabilita jednotlivých států, obzvláště pokud hovoříme o státech, které se nacházejí blízko rozhraní geopolitických zájmů vlivných států, nebo na hranici kulturně historických, ekonomických, civilizačních kontinentů.

Ukrajina, o které jste zřejmě také hodně hovořili a o které ještě pohovoříme, je jedním z příkladů takovéhoto typu konfliktu, který ovlivňuje celosvětové rozložení sil, a myslím si, že zdaleka nebude posledním. Plyne z toho reálná perspektiva destrukce platného systému smluv o omezování a kontrole zbraní. O začátek tohoto nesporně nebezpečného procesu se zasloužily konkrétně Spojené státy americké, když v roce 2002 jednostranně vypověděli Smlouvu o protiraketové obraně a následně přistoupily k budování svého globálního systému protiraketové obrany, v jehož výstavbě dnes aktivně pokračují.

Vážení kolegové, přátelé!

Chci ještě jednou obrátit vaši pozornost na skutečnost, že my jsme s tím nezačali! Opět se přibližujeme k těm dobám, kdy to nebyla rovnováha zájmů a vzájemných záruk, ale kdy to byl strach z možnosti vzájemné destrukce, co zadržovalo státy od přímého střetu. Vzhledem k tomu, že neexistují právní a politické nástroje, jsou to zbraně, které se navrací do centra globálního programu a používají se kdekoliv a jakkoliv, bez uplatnění jakýchkoliv sankcí Rady bezpečnosti OSN. A pokud Rada bezpečnosti odmítá dávat podobným rozhodnutím zelenou, tak je ihned obviňována z toho, že je zastaralým a neefektivním nástrojem.

Mnohé státy pak nevidí jiné záruky pro zajištění vlastní suverenity, než si pořídit vlastní bombu. To je velice nebezpečné. My trváme na pokračování v jednání, trváme nejenom na pokračování v jednání, my trváme na pokračování v jednání o snížení jaderných arsenálů. Čím méně je ve světě jaderných zbraní, tím lépe. Jsme připraveni k velice serióznímu předmětnému jednání o otázkách jaderného odzbrojení, ale jak říkám, k serióznímu jednání bez uplatňování jakýchkoliv dvojitých standardů.

Co mám na mysli? Dnes se již mnohé druhy vysoce přesných zbraní přibližují ke zbraním masového ničení a v případě, že se vzdáme, zcela vzdáme jaderného potenciálu nebo kriticky snížíme jeho objemy, získají státy, které jsou lídry v oblasti konstrukce a výroby vysoce přesných systémů, očividně vojenskou převahu. Bude zničena strategická parita, což může vést k destabilizaci. Vznikne tak pokušení využít takzvaný první globální odzbrojovací úder. Zkrátka rizika se nesníží, ale vzrostou.

Následující očividnou hrozbou je další narůstání konfliktů na etnickém, náboženském a sociálním základě. Takové konflikty jsou nebezpečné nejenom samy o sobě, ale vytvářejí okolo sebe zóny, kde panuje bezvládí, bezpráví a chaos, kde se výborně cítí teroristé i běžní zločinci, kde kvete pirátství, obchod s lidmi a narkotiky.

Jen tak mimochodem, naši kolegové se svého času pokoušeli nějak řídit tyto procesy, využívat regionální konflikty, vytvářet „barevné revoluce“ ve svých zájmech, ale džin se již osvobodil ze své lahve. Co by s ním měli dělat, očividně netuší ani sami autoři teorie řízeného chaosu i v jejich řadách panuje zmatek a chaos.

My pozorně sledujeme diskuse jak vládních elit, tak i odborného společenství. Stačí podívat se na titulky v západním tisku za poslední rok. Stejné lidi nazývají bojovníky za demokracii a následně islamisty. Napřed píšou o revolucích a následně o pogromech a převratech. Výsledek je očividný, další narůstání globálního chaosu.

Vážení kolegové!

Za takové situace ve světě je načase začít se domlouvat o principiálních věcech. Je to velice důležité a nezbytné. Je to daleko lepší, než se stranit jeden druhého, a to tím spíše, že se střetáváme se společnými problémy, nacházíme se, jak se říká, na jedné lodi. Logickou cestou je tedy spolupráce států, společenství a hledání kolektivních odpovědí na množící se výzvy a společné řízení rizik. Je pravdou, že si na to někteří naši partneři vzpomenou výlučně vždy tehdy, když to odpovídá jejich zájmům.

Praktická zkušenost dokazuje, že za prvé společné odpovědi na otázky nejsou vždy všelékem, to je samozřejmě nutné si přiznat, a za druhé jsou ve většině případů velice těžce dosažitelné, neboť je nelehké překonat rozdíly v národních zájmech, subjektivitu přístupů a to obzvláště, pokud se jedná o státy s rozdílnou kulturně-historickou tradicí. Přesto však existují příklady, kdy jsme se řídili společnými cíli a jednali na základě jednotných kritérií a společně tak dosáhli reálných úspěchů.

Připomenu i vyřešení problému se syrskými chemickými zbraněmi a věcný dialog o iránském jaderném programu, také naše práce severokorejském směru se může pochlubit některými pozitivními výsledky. Proč bychom nemohli v budoucnosti využít těchto zkušeností jak při řešení lokálních, tak i globálních problémů?

Jak může vypadat právní, politický a ekonomický základ nového světového řádu, který by zajistil jak stabilitu, tak i bezpečnost, a přitom by povzbuzoval ke zdravé konkurenci a nedopustil by tvorbu nových monopolů blokujících rozvoj? Asi těžko je někdo dnes schopný předložit absolutně vyčerpávající a hotové recepty. Je zapotřebí dlouhodobé práce za účasti širokého kruhu států, zástupců světového obchodu, občanského společenství a takových odborných fór, jako je to naše.

Je však očividné, že dosažení úspěchu a reálných výsledků je možné pouze v tom případě, kdy se klíčoví účastníci mezinárodního života jsou schopni dohodnout na sladění svých základních zájmů, na rozumném sebeomezení, a kdy předvedou příklad pozitivního odpovědného vůdcovství. Je zapotřebí přesně vymezit, kde jsou hranice jednostranných akcí a kde vzniká potřeba využít mnohostranné mechanizmy v rámci zdokonalování mezinárodního práva při řešení dilematu vznikajícího mezi jednáním mezinárodního společenství při zajišťování bezpečnosti a práv člověka a mezi principem národní suverenity a nezasahování do vnitřních záležitostí států.

Právě takové kolize stále častěji vedou ke svévolnému zahraničnímu vměšování se do složitých vnitřních procesů a neustále provokují další nebezpečné rozpory mezi vedoucími světovými hráči. Otázka uchování suverenity se stává téměř tím hlavním problémem pro uchování a upevnění světové stability.

Je pochopitelné, že diskuse o kritériích pro využití vnější síly je krajně složitá, je prakticky nemožné ji oddělit od zájmů těch či oněch států. Avšak ještě nebezpečnější je absence všem srozumitelných dohod, jasných podmínek, za kterých je takový zásah možné považovat za nezbytný a legitimní.

Připomenu, že mezinárodní vztahy musí být vytvářeny na základě mezinárodního práva, v jehož základě musí být zabudovány i morální principy, jako jsou spravedlnost, rovnoprávnost a pravda. Tím hlavním je však zřejmě respekt k partnerovi a jeho zájmům. Vzorec je to očividný a pouhé jeho dodržování je schopné vést k zásadní změně světové situace.

Jsem přesvědčen, že při dobré vůli můžeme obnovit efektivitu systému mezinárodních a regionálních institutů. Není ani třeba něco budovat zcela od nuly, není to „pole neorané“, tím spíše, že instituty vytvořené po 2. světové válce jsou dostatečně univerzální a mohou být naplněny novodobým obsahem, který bude více odpovídat současné situaci.

To se týká i zdokonalení práce OSN, jejíž hlavní role je nezaměnitelná, a také OBSE, která se za 40 let osvědčila jako potřebný mechanizmus k zajišťování bezpečnosti a spolupráce v evropském a atlantickém prostoru. Je zapotřebí říci, že dnes při urovnání krize na jihovýchodě Ukrajiny hraje OBSE velmi pozitivní roli.

Na pozadí fundamentálních změn v mezinárodním prostředí, narůstání nekontrolovatelnosti těch nejrůznějších hrozeb, potřebujeme nový globální konsenzus odpovědných sil. Nemůžeme se bavit o jakýchsi lokálních dohodách, ani o dělení vlivových sfér v duchu klasické diplomacie, ani o čísi plné dominanci.

Myslím si, že musí dojít k vytvoření nových vzájemných závislostí. Není třeba se toho bát. Naopak, jedná se o velmi dobrý nástroj k dohodě o vzájemných pozicích. Je to stále aktuálnější, když se podíváme na upevňování a růst jednotlivých regionů planety, což vlastně vytváří objektivní poptávku na institucionalizaci takovýchto pólů, na vytvoření mocných regionálních organizací a vypracování pravidel jejich vzájemné součinnosti. Kooperace těchto center by opravdu napomohla ke stabilitě světové bezpečnosti, politiky i ekonomiky. Aby bylo možné navázat takovýto dialog, musíme vycházet z toho, že všechna regionální střediska a integrační projekty, které se okolo nich formují, by měly stejná práva na rozvoj, aby se vzájemně doplňovaly, a aby je nikdo mezi sebou uměle nerozeštvával, nestavěl proti sobě. Ve výsledku by mohly takovéto destruktivní linie narušovat pouta mezi státy a samotné státy by tak byly vystavovány těžkým zkouškám vedoucím až k jejich úplnému rozkladu.

Chtěl bych připomenout události minulého roku, kdy jsme našim partnerům, americkým i evropským, říkali, že ukvapená zákulisní rozhodnutí, jako například to o asociaci Ukrajiny a EU, vedou k vážným rizikům a to jsme tehdy ani nemluvili o politice, pouze o ekonomice, o vážných ekonomických rizicích, kdy podobné nepředložené kroky zasahují zájmy mnoha třetích států včetně Ruska, které je hlavním obchodním partnerem Ukrajiny, a že je tedy nutné projednávat podobné otázky za širší účasti. Jen tak mimochodem chci v této souvislosti připomenout, že například jednání o vstupu Ruska do WTO byla vedena 19 let! Byla to velice těžká práce, ale dosáhli jsme určitého konsensu.

Proč o tom teď mluvím? Protože při realizaci projektu asociace s Ukrajinou k nám zadními vrátky přicházeli naši partneři se svým zbožím a službami, ale takto jsme se nedomlouvali, nás se nikdo neptal. Vedli jsme diskuse o všech tématech spojených s asociací Ukrajiny a EU, důrazně, ale chci podtrhnout, že absolutně civilizovaně jsme předkládali jasné důvody a argumenty a poukazovali na možné problémy. Nikdo nás nechtěl poslouchat ani s námi o tom mluvit, jednoduše nám oznámili, že to není naše věc a konec, takto probíhala celá ta diskuse. Místo složitého a zdůrazňuji civilizovaného dialogu, tu věc dovedli až ke státnímu převratu, uvrhli zemi do chaosu, ke krachu ekonomiky a sociální oblasti, k občanské válce s ohromným počtem obětí.

A proč? Když se teď zeptám svých kolegů, proč, tak nenásleduje žádná odpověď, nikdo na nic neodpovídá. Takto všichni rozhazují rukama, prostě se to tak stalo. Neměli povzbuzovat takové jednání a nestalo by se to. Jak už jsem o tom mluvil, předešlý ukrajinský prezident Janukovič všechno podepsal, se vším souhlasil. Proč bylo tedy nutné takto jednat? Jaký to mělo smysl? Copak tohle je ten civilizovaný způsob řešení otázek? Je očividné, že se ti, kdo bez konce lepí pořád nové a nové barevné revoluce, považují za geniální tvůrce a nedokáží se zastavit.

Jsem přesvědčen, že práce integračních sdružení a spolupráce regionálních struktur musí být vybudovány na průzračném a srozumitelném základu. Výborným příkladem takové otevřenosti může být proces tvorby Euroasijského ekonomického svazu. Členské státy tohoto projektu předem své partnery informovali o svých plánech, parametrech své integrace, o principech fungování svazu, které jsou plně sladěny s normami Celosvětové obchodní organizace. Doplním, že bychom také uvítali zahájení věcného dialogu v linii Eurasijského svazu a Evropské unie. Jen tak mimochodem, v této věci nás prakticky také z nepochopitelných důvodů neustále odmítali. Co je na tom tak hrozného? Je pochopitelné, že bychom při takové spolupráci počítali s tím, že je zapotřebí na tom pracovat a já jsem o tom mnohokrát mluvil a slyšel od mnohých našich západních partnerů, v každém případě od těch evropských, že souhlasí s nutností vytvořit jednotný prostor ekonomické a humanitární spolupráce, který by se prostíral od Atlantiku do Tichého oceánu.

Vážení kolegové!

Rusko svoji volbu učinilo! Naše priority spočívají v budoucím zdokonalování demokratických institutů a otevřené ekonomiky, ve zrychlení vnitřního vývoje s ohledem na všechny pozitivní současné světové tendence, v konsolidaci společnosti na základě tradičních hodnot a vlastenectví. Náš program je integrační, pozitivní a mírumilovný, aktivně pracujeme s našimi kolegy z Euroasijského ekonomického svazu, se Šanghajskou organizací pro spolupráci, BRICS i s ostatními partnery. Tento program je zaměřen na rozvoj svazků mezi státy a ne na jejich rozdělování. My nemáme v úmyslu dávat dohromady jakékoliv bloky, a nechat se zatahovat do výměny nějakých úderů. Tvrzení, že se Rusko pokouší obnovit nějaké své impérium, a zasahuje do suverenity svých sousedů, jsou nepodložená. Rusko pro sebe nevyžaduje žádné zvláštní, výlučné postavení ve světě, to bych chtěl zdůraznit. S respektem k zájmu ostatních prostě chceme, aby se počítalo také s našimi zájmy a aby byl náš postoj respektován.

Velice dobře si uvědomujeme, že svět vstupuje do epochy přeměn a hlubokých transformací, kdy bude zapotřebí postupovat velice opatrně a projevit schopnost vyhnout se nepromyšleným krokům. Za ty roky, které uplynuly od studené války, účastníci světové politiky poněkud pozbyli těchto kvalit. Teď by si na ně měli vzpomenout. V opačném případě se naděje na mírumilovný a stabilní rozvoj ukáže být nebezpečnou iluzí a dnešní otřesy budou předzvěstí krachu světového pořádku.

Ano, jak jsem již řekl, je výstavba stabilnějšího systému světového řádu velice složitým úkolem. Mluvíme o dlouhodobé a velice těžké práci, ale byli jsme schopni vybudovat pravidla vzájemné součinnosti po 2. světové válce, v 70. letech jsme byli schopni se dohodnout v Helsinkách, takže naší společnou povinností je vyřešit tento fundamentální úkol i v této nové rozvojové etapě.

Velice vám děkuji za pozornost.

Překlad a titulky: Irena