Rakve k válce patří

Reklama


Neadekvátní reakce veřejnosti, médií a vlastně i armády na čerstvou ztrátu 4-5 českých vojáků v Afghánistánů ukazuje, že sice posíláme vojáky do války, ale tu válku si představujeme… no jako Hurvínek válku a vůbec nám nedochází, co to obnáší mít armádu a používat ji. Jenže smrt je podstatou války a vojáci jsou od toho, aby zabíjeli, nebo byli zabíjeni. Dokud ti naši zabíjeli nepřítele, tak nás to nezajímalo, když pak jednou nepřítel zabije je, tak jsme v šoku. Včetně armády!

Je dobře, že ti padlí vojáci nejsou pro armádu jen kanonefutr, ale na takové situace, jako je ztráta vojáků v boji, musí být armáda připravena, jak materiálně, tak morálně. K čemu je armáda, která se složí s prvními ztrátami? Jenže tak ta česká právě teď působí – zaskočená, zmatená a utvrzující se navzájem v tom, že to nevzdá.

S tím souvisí i ujišťování politiků, že v žádném případě český kontingent z Afghánistánu nestáhnou. Proč o tom vůbec mluví? To by mělo být samozřejmé, že z boje se neutíká s prvním nezdarem. Je samozřejmě nutné diskutovat, zda mají být čeští vojáci v Afghánistánu vůbec přítomni, ale o tom by se mělo rozhodovat na základě úplně jiných argumentů, než je partikulární incident.

O neadekvátnost reakce svědčí i neustálé zdůrazňování toho, že jde o tragédii. Jenže tragédie je něco, co se sice stalo, ale stát se nemělo. Když se narodí postižené dítě, když havaruje autobus, když spadne letadlo (třeba i s vojáky vracejícími se z mise, jak se to stalo kdysi Slovákům), když národ ve válce přijde o celou generaci, tragédie jsou ti mrtví civilisté včetně dítěte, kteří při útoku na naše vojáky zahynuli, ale když ve válce padne několik příslušníků okupační armády – a bez ohledu na to, zda s jejich přítomností v Afghánistánu souhlasíme, nebo ne, naši vojáci tam v roli okupantů jsou – tak to není tragédie, ale přirozená událost vycházející z podstaty věci.

Stejné je to i s neustálým opakováním, že padlí vojáci jsou hrdinové. Mají kuráž? Ano! Dělají dobře svoji práci? Ano! Ale jsou proto hrdinové? Dělat dobře svojí práci je věc cti, nikoliv hrdinství. Hrdina je někdo, kdo zalehne granát, aby ochránil ostatní, nebo ten, který tváří v tvář nepřítele nezaleze do krytu, ale bojuje, aby získal ostatním čas. Ti padlí vojáci si zaslouží uznání, ale neměli bychom z nich dělat hrdiny jenom proto, že na sobě v okamžiku smrti měli uniformu. K hrdinství je potřeba něco víc, než být ve špatný čas na špatném místě.

Nacházíme se teď jako společnost ve fázi, kdy se pokoušíme kompenzovat naivitu patosem. Pokud se nepoučíme a nedospějeme (protože zneužívat padlé vojáky k uspokojování vlastních potřeb dospělé jednání není), čeká nás podobných šoků v budoucnosti ještě víc. Zahrávat si s ohněm prostě znamená riziko spálení a realita nezmizí jenom proto, že sešla z očí a je někde dva tisíce kilometrů daleko. Jak je vidět, umí se připomenout sakra drsně. A neplatí to ani zdaleka jen o padlých vojácích.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 38 komentářů