„Reálný socialismus“ a přehodnocení systémové změny

Reklama


Vypravěč ve známé Poeově povídce „Pád do Maelstroemu“ „neporazil“ při svém dobrodružství obří vír v přímém střetnutí. Využil ke své záchraně a tedy ke svému prospěchu fyzikální zákony, které stačil („v nouzi nejvyšší“) odpozorovat a hlavně pochopit

Společenské většiny a jejich reprezentace by zřejmě také měly ke svému prospěchu využít vše vhodné a užitečné, co jako objektivní trend prostupuje a obklopuje civilizaci.

Světový tzv. reálný socialismus byl ale spíš ideologickým projektem a konstruktem než zužitkováním objektivních trendů, které byly výhodné pro společenské většiny. V době Velké krize, za války, v poničené Evropě na konci války a po ní byla sice úloha státu i objektivně významnější než kdykoli předtím a v některých ohledech a oblastech i významnější než potom. Světové trendy ale rozhodně nedávaly najevo, že budoucnost má patřit podnikům řízeným jako státní pošta nebo státní železnice, jak své představy vyjádřil těsně před bolševickou fází ruské revoluce Lenin – s odkazem na původní bonmot kteréhosi nejmenovaného německého ortodoxního sociálního demokrata (viz Stát a revoluce, III. kapitola, srpen – září 1917), a jak se o to reálný socialismus – s různou mírou intenzity v různých zemích – pokoušel. Družstva patřila k formě, která měla v rámci kapitalistického uspořádání své výhody i nevýhody a jejích role se v systému víceméně ustálila – bez sílení i slábnutí. V reálném socialismu byla ale družstva kromě pozdní Gorbačovovy éry jen formálně odlišným přívěskem etatizovaného hospodářství. Jugoslávská samospráva (která byla navíc naprostou světovou výjimkou) měla svou „hvězdnou hodinu“ v 60. letech minulého století, kdy Jugoslávie patřila (jak připomíná ekonom Švejnar) vedle „polosocialistického“ Izraele a jižní Koreje k nejrychleji rostoucím ekonomikám světa (Slovinsko předstihlo v letech 1945-1990 české země). Jakou specifickou roli na tomto úspěchu ale hrála samospráva sama o sobě jako fenomén, lze jen těžko určit. Navíc i celý „jugoslávský zázrak“ v 70. letech slábnul a skončil…

V něčem – jako bylo zrušení politického pluralismu, zavedení vedoucí úlohy strany marx-leninského typu a výchova a vzdělávání podle jedné ideologie – byl reálný socialismus dokonce jednoznačným krokem zpět, před vyspělý kapitalismus politické plurality k jakési quasistředověké, quasicírkevní struktuře…

Po rozpadu tzv. reálného socialismu, kterému předcházela postupná ztráta i té přitažlivosti pro širokou veřejnost socialistických i kapitalistických zemí, která přece jen (zejména zpočátku) existovala, přehodnotila i razantnější, ne-mainstreamová levice pohled na aspekty případné systémové změny a sám předchozí projekt reálného socialismu vyhodnotila kriticky…

Reálný socialismus“ jako součást „kapitálového historického období“

V alternativním protisystémovém myšlení současnosti se celkem rozšířil názor, že „reálný socialismus“ byl prostě jakýmsi státním kapitalismem – nikoli nějakou historicky vyšší a další etapou civilizace. A místo aby byl výrazem kvalitativní přeměny v nejvyspělejších státech, řešil – většinou – hlavně urychlenou industrializaci těch zemí méně vyspělých. Systematičtěji a vnitřně logičtěji (státní kapitalismus je skutečně příliš velké zjednodušení) je podobný postoj vyjádřen britským teoretikem Istvánem Mészárosem o společném kapitálovém metabolismu v rámci jistého civilizačního dějinného intervalu, kterému můžeme říkat „kapitálové historické období“.

Pokud se skutečně necháme Mészárosem inspirovat, „reálný socialismus“ nám pak bude sice vystupovat jako samostatný projekt (nejde jednoduše o státní kapitalismus), ale v rámci a jako součást „kapitálového historického období“, na jehož „historickém systémovém území“ se tento systém po jistou dobu reprodukoval. „Reálný socialismus“ byl podle Mészárose podřízen obdobným pravidlům reprodukčního „metabolismu kapitálu“ jako ten „přirozeně vzniklý“ kapitalismus (jako „přirozený“ můžeme kapitalismus označit proto, že se mohl zformovat i bez té Marxem vzpomínané britské „prvotní kapitalistické akumulace“ (K. Marx, Kapitál, I. díl, SNPL, Praha 1953, předposlední 24. kapitola, str. 753-804), což byl proces násilný a tedy vlastně také „umělý“ – i když nikoli v podobě uceleného projektu).

I v „reálném socialismu“ platila zhodnocovací pravidla kapitálového ekonomického dějinného období. I zde byly – třebas řízené, administrované – ceny statků vesměs podřízeny tomu, aby na úrovni jednotlivých podniků vznikaly dílčí provozní (v jistém pohledu „vnitřní“) zisky (hodnotové převisy), které byly – podobně jako příjmy spotřebitelů – zdaňovány. Zdaňovány byly i nákupní procesy nepřímými daněmi.

Formy „reálného socialismu“, které by byly v rozporu s obecně kapitálovými zhodnocovacími pravidly, tedy s „metabolismem kapitálu“ řečeno s Mészárosem, hrozily katastrofou a z důvodů sebezáchovných byly reálsocialistickými revolučními mocenskými autoritami urychleně opuštěny. Příkladem je hned sám „válečný komunismus“ v sovětském Rusku (SSSR vznikl až v prosinci 1922), který byl v první polovině roku 1921 zrušen. Šlo tehdy o velmi radikální zlom a výslovný zvrat v čase. Zvrat proto, že na úplném konci r. 1920 (tedy toho roku, kdy například Jevgenij Ivanovič Zamjatin (bolševik od roku 1905) psal svůj dystopický sci-fi román „My“ o totálně řízené společnosti) byly ještě aktivně rušeny skoro všechny zbývající prvky trhu, které ve válečném komunismu ještě zůstávaly …

Poněkud zjednodušená představa, že reálný socialismus byl jakýmsi státním kapitalismem, vydatně zpřesněná Istvánem Mészárosem, vede k závěru, že samo státní vlastnictví výrobních prostředků nebylo skutečným společenským vlastnictvím, ale vlastně jen specifickou formou buď zevšeobecnělého soukromého vlastnictví naznačovaného v Marxových Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844, anebo dokonce formou dílčího soukromého vlastnictví, kterou prostě ovládá ten, kdo ovládá stát. Právě na tomto místě si můžeme pro zajímavost připomenout ty (hegelovským žargónem naplněné) Marxovy citace o „hrubému komunismu“, který ještě není „pozitivním překonáním kapitalismu“, protože není překonáním kapitálového metabolismu:

určení dělníka není zrušeno, nýbrž rozšířeno na všechny lidi; poměr soukromého vlastnictví zůstává poměrem pospolitosti ke světu věcí. Tento komunismus tím, že všude neguje osobnost člověka, je právě jen důsledným výrazem soukromého vlastnictví, které je touto negací. Všeobecná a jako moc se ustavující závist je skrytou formou, v níž se ustavuje a jen jiným způsobem se uspokojuje hrabivost. Myšlenka jakéhokoliv soukromého vlastnictví jako takového je přinejmenším obrácena proti bohatšímu soukromému vlastnictví jako závist a touha po vyrovnání rozdílů … Hrubý komunista je dovršením této závisti a této nivelizace, vycházející z představovaného minima. Má určitou ohraničenou míru … zrušení soukromého vlastnictví (není) skutečným přivlastněním … člověka …., který se nedostal nad soukromé vlastnictví, nýbrž dokonce ještě k němu ani nedospěl.

Pospolitost je jen pospolitostí práce a rovností mzdy, kterou vyplácí pospolitý kapitál, pospolitost jakožto všeobecný kapitalista. Obě stránky poměru jsou povýšeny do jakési představované všeobecnosti, práce jako určení, jemuž je každý podřízen, kapitál jakožto uznaná všeobecnost a moc pospolitosti.“

(Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, třetí rukopis, kapitola „Soukromé vlastnictví a komunismus“)

Prvotní socialistická akumulace v SSSR

Podobně jako v případě násilné, umělé (žádné „lassaize faire“) a jaksepatří bolestivé původní kapitalistické akumulace v Anglii, i reálný socialismus se jako samostatný a svébytný fenomén zformoval až teprve v 30. letech XX. století v průběhu centrálně organizované „prvotní, respektive původní socialistické akumulace“ v Sovětském svazu. Tento proces zaměřený na extrémně urychlený vznik robustního ryze státního průmyslového sektoru na účet dosavadního zemědělství násilně přetvořeného v ovladatelný a jaksepatří „ždímaný“ kolchozní systém provedlo stalinské vedení SSSR v podstatě podle představ trockistického (později popraveného) ekonoma Jevgenije Alexejeviče Preobraženského. Tento proces nejen – podobně (podobně jako ten britský, rozložený na staletí) „sociálně bolel“ – ale vzhledem k extrémnímu tempu přeměny doslova hraničil s genocidou „ždímaného“ rolnictva (zejména ukrajinského).

Reálný socialismus jako skutečný, reprodukující se systém vznikl tedy až po demontáží NEPu, (jehož dlouhodobější spontánní reprodukce by zřejmě vedla ke kapitalismu – byť modifikovanému), v průběhu „původní socialistické akumulace“ při kolektivizaci, industrializaci a etatizaci všech stránek ekonomického ale i vůbec společenského života. Teprve pak byl reálný socialismus schopen se trvaleji (i když – jak se nakonec ukázalo – nikoli navždy) reprodukovat jako zvláštní, od přirozeného kapitalismu odlišný, tedy prostě jiný systém.

Přitom Preobraženskij sám očekával, že jim navrhovaná původní socialistická akumulace bude nutně spojena se „sociální bolestí“ a že musí být prováděna na úkor rolníků. A tvrdil, že tato bolest bude o to menší, čím vyspělejší stát se na dráhu budování socialismu vydá. Ve vyspělejších reálně socialistických zemích (kde se, jako např. v Československu, odehrála transformace mnohem více převzetím dosavadní industriální základny), byla „sociální bolest systémové změny“ skutečně výrazně slabší – třebaže samozřejmě existovala a systémové transformační procesy probíhaly z výrazné části také na úkor zejména sedláků. Po výraznějších rozpadech JZD po roce 1954 postupovala komunistická moc při jejich obnově od konce padesátých let a v letech šedesátých už přece jen uvážlivěji a s prozíravějším využitím zkušenostní, znalostní a morální (pracovitost) kapacity „čsl. kulaka“. A jistý výsledek se dostavil. Vznikla stabilnější a venkovským obyvatelstvem lépe přijímaná družstevní personálně-kádrová a institucionální struktura v zemědělství, která přitom nebyla v rozporu s ideologickými požadavky KSČ. V r. 1968 se nerozpadlo ani jedno JZD a na rozdíl od méně vyspělých socialistických států nebyl ani zánik transformovaných JZD (respektive přeměna v obchodní společnosti) po r. 1989 v ČR tak rozsáhlý.

Reálný socialismus – umělý projekt a cizorodý prvek

Reálný socialismus“ ovšem nebyl přirozeným systémem v rámci kapitálového historického (dějinného) období, kde se byl schopen poměrně značnou dobu reprodukovat. Ve srovnání s „přirozeným kapitalismem“ šlo do značné míry nejen o „umělý projekt“, ale v mnoha ohledech i o cizorodý prvek pro kapitálové dějinné období. Přes počáteční subjektivní elán „budovatelů“ ale i skutečnou počáteční sílu a relativní schopnost (dočasné) systémové reprodukce a udržitelnosti, systém postupně v průběhu času slábnul až odpadnul jako uschlý list ze stromu – zřejmě pro svou cizorodou vnitřní povahu, kdy se jeho reprodukce dostala do rozporu se zájmy těch, kteří v průběhu času nakumulovali prostředky a „známosti“ a rádi by je přeměnili výslovně ve svůj privátní kapitál, což prostředí kapitálového historického období jako možnost a atraktivní příležitost umožňuje (podobně jako pět set let předtím došlo k přeměně teokratické republiky řádových rytířů na knížectví privátních osob – viz též dále). Společenský pohyb uvnitř kapitálového dějinného období reálný socialismus časem vyloučil a odvrhnul dost podobně jako tělo někdy odvrhává umělý transplantovaný objekt. Ukazuje to ostatně jasně a zřetelně zánik tohoto projektu i v autonomních socialistických zemích nezávislých na SSSR, kde nebylo žádného „zrádce“ Gorbačova a jeho rozhodujícího vlivu – nebo jeho vyhasínání v Číně a v zemích Indočíny. A ukazuje nám to i historické srovnání s minulostí. Sebevětší úsilí USA zničit reálný socialismus by samo o sobě nemohlo být úspěšné – jako bylo na konci 16. století neúspěšné feudální Španělsko v revolučním Nizozemí (Nizozemí pak ve zcela jiných souvislostech dobyla až nová a revoluční Francie v době Direktoria na samotném konci 18. století).

Procesy sebevývoje „kapitálového dějinného období“ a jeho vnitřních rozporů byly v „reálném socialismu“ zablokovány a nepokračovaly k potřebnému vyústění – naopak tvořily zdroj, který nakonec zřejmě prodloužil funkčnost přirozeného kapitalismu a kapitálové dějinné období samotné. Některé rozpory i chyběly a v lecčems byl „reálný socialismus“ spíš paradoxně „předkapitalistický“. Vládnoucí marx-leninská politická strana byla spíše „církev sui genesis“ než jednou z částí (party, part, pars) politického systému a sama vládnoucí vrstva byla spíš skupinou vzájemně provázaných „lenních pánů rudé šlechty“ než nějaké rudé buržoazie.

To, že reálný socialismus v některých záležitostech ke kapitalismu ani nedospěl, bylo vidět i na kolektivním vědomí společenské většiny a na neskutečných iluzích obyvatelstva reálněsocialistických zemí o kapitalismu, ignorujících jakoukoli vládní propagandu. Jak ostatně může vědomí společenské většiny pokročit „ZA kapitalismus“, když je reprodukováno v systému, který je prostoupen nedostatkovou ekonomikou, tedy tím, co je ten přirozený kapitalismus jako systémový konkurent v rámci kapitalistického dějinného období schopen v mírových dobách řešit?

To, že v rámci reprodukce podmínek kapitálového dějinného terénu byl odvržen odumřelý reálný socialismus jako onen zmíněný umělý prvek v těle organismu, nemění nic na vyčerpanosti samotného kapitalismu. Z „mršiny“ reálného socialismu načerpal sám kapitalismus část nových sil, k těm, které ještě byly k dispozici … a které zřejmě (jako celek) docházejí až nyní …A my, občané bývalého bloku reálného socialismu jsme do námi tolik obdivovaného „kapitalistického expresu“ nastoupili v době, kdy tento kapitalistický expres měl už svůj zenit za sebou …

Poznámka

Koexistence systémů založených na „projektu“ se systémy vzniklými relativně přirozeně, je v zásadě možná i v jiném než kapitalistickém dějinném období. A ani při tom nemusíme hned sahat k známým příkladům z jihoamerického „jezuitského komunismu“ a můžeme si vybrat i příklady ze zcela standardního eurofeudálního prostředí. V době pozdní tradiční ekonomiky, na pozadí feudálního ekonomického dějinného období existovaly v Evropě také většinou přirozeně vzniklé feudální společenské systémy. Ale byly tu rovněž specifické, vědomě a jako projekt (zde prostřednictvím křesťanské misijní kolonizace) vytvořené řádové státy na jihovýchodním pobřeží Baltu nebo ve Středozemním moři. Stabilita takového umělého projektu ale nebývala dlouhodobě velká (podobně jako tomu bylo s reálným socialismem). Z řádového státu německých rytířů, jehož hrad Stumm v komendě (základní správní jednotce řádového státu) kdesi u Baltického moře byl tak plasticky vylíčen na počátku Vláčilova filmu „Údolí včel“ (1968), se nakonec v 16. století stalo běžné, „zprivatizované“ „pohodlné“ německé protestantské knížectví, kde už nebylo moc místa pro surově čistý, „bolševický“ fanatismus Kačerova Armina von Heide …

Soudobé přehodnocení možností systémové změny

Pokud budeme z Mészárosova pohledu na historický vývoj vycházet, vzniká po neúspěchu „reálného socialismu“ otázka, jestli vůbec může nastoupit takové společenské uspořádání, které by už s kapitalismem nemuselo „zápolit“ na historickém území kapitálového metabolismu, v „kapitálovém dějinném období“, ale které by už toto „historické území“ mohlo opouštět a nechávat za sebou.

Může ale vůbec společenská ekonomika, předtím operující na území „kapitálového dějinného období“, opouštět „starý dějinný prostor“ metabolismu a zhodnocování kapitálu v Mészároszově pojetí, ve kterém byli „provozovatelé reálného socialismu“ předtím uvězněni a na jehož historickém území byli nuceni s takovou či onakou mírou operační svobody fungovat?

To je otázka poměrně zásadní pro všechny, které problematika systémové změny zajímá a například právě poslední kniha Ilony Švihlíkové „Přelom – od velké recese k velké transformaci“ (Inaque, Bratislava 2014) ukazuje nejen negativní trendy a okolnosti naší historické situace, ale i trendy, které lze využit pro společenské většiny a pro plnokrevnou reálnou demokracii pozitivně a které systémově přesahují za éru dominace Mészárosova kapitálového metabolismu …

Společenské vlastnictví?

Skutečný nástup skutečného společenského vlastnictví by zřejmě měl významně záviset na tom, nakolik bude ve společnosti dominovat fenomén, o kterém v podobných souvislostech hovořil například pravděpodobně nejvýznamnější antisystémový filozof Západu Slavoj Žižek. Tedy na tom, nakolik budou v civilizaci technologicky a vůbec významem dominovat výrobní prostředky založené nikoli na rivalitních statcích, které nelze směnou jinak než zcizovat (kupec nabývá od prodávajícího předmět, který prodávající ztrácí a podobně pronajímatel na úkor nájemce nevratně ztrácí čas dispozice s předmětem, který pronajal nájemci), ale na statcích umožňujících svou podstatou sdílení a participaci, přičemž užitečný potenciál těchto statků bude nejlépe, nejvíce a nejvýhodněji využíván (a celospolečensky zhodnocován) právě natolik, nakolik budou tyto statky co nejvíce sdíleny.

A pokud jde o samotné rivalitní předměty, čím dál větší jejich část by zřejmě měla v budoucnosti vznikat replikací (3D tisk), která může do značné míry usnadnit a obnovit lokální ekonomiku, méně závislou na globálním kapitálu, čemuž věnovala pozornost například právě Ilona Švihlíková ve svém „Přelomu“ (cit. dílo, zejména str. 219 -223).

Z hlediska dlouhodobějších tendencí by se tedy v civilizaci mohly zformovat základy ekonomiky, kde by už opět hrály nejvýznamnější roli sdílené statky („commons“). Na začátku dějin ale šlo o sdílení statků hlavně přírodních, kdežto v budoucnosti by už mělo jít o rozhodující rolí člověkem vytvářených „commons“ technologicky vysoce vyspělé společnosti … a zároveň by sílil význam replikátorů (3D tisk) umožňující výraznější lokalizaci ekonomiky a nižší koncentraci ekonomické síly a moci.

(poznámka: A. C. Clark, praotec myšlenky replikátoru, vygradoval tuto myšlenku až do extrémní polohy, když dokonce hovořil o výslovné obnově tradiční ekonomiky – nejen o nějaké syntéze: původní tradiční a současné společenské ekonomiky:

„Až vznikne replikátor, odumře celá struktura průmyslu a obchodu ve své současné podobě. Každá rodina bude na místě vyrábět všechno, co potřebuje, jako se to v podstatě dělalo po většinu lidských dějin. Nynější éra masové výroby pak bude považována za krátké období mezi dvěma epochami naturálního hospodářství a jedinými cennými předměty směny budou matrice nebo záznamy, které bude třeba vložit do replikátoru k řízení jeho tvořivé činnosti.“ (Julij Kagarlickij, Fantastika, utopie, antiutopie, Panoráma, Praha 1982, str. 429-430).

Julius Kagarlickij, autor knihy, ze které je zde citováno, potom v odkazu vysvětluje:

„Stroje tohoto druhu pak A. Clark nazývá „replikátory“. Podobně jako fotoaparát, ale při zachování všech vlastností reprodukovaného předmětu, mají kterýkoli předmět ‘opakovat’“.

Clark už ve své úplně první otištěné skutečné sci-fi povídce „Záchranná výprava“ („Rescue Party“, český též Záchranný oddíl, Astounding Stories, 1946), naznačoval své představy o „urbanistických následcích“ takové ekonomiky:

„…Nová civilizace měla stroje a zdroje, o jakých se lidstvu dříve ani nesnilo, ale v mnohém byla venkovská a opustila ocelové a betonové zdi, které po staletí lidem vládly. Zachovala se města, která byla středisky vědy, administrativy nebo zábavy, ostatní byla opuštěna, protože bořit je bylo příliš složité. Deset či patnáct největších hlavních měst a stará univerzitní centra se vcelku nezměnila a mohla zůstat stát ještě nejednu stovku let. Ale města, jejichž život byl založen na páře, železe a pozemní dopravě, zmizela spolu s průmyslovými odvětvími, která je živila.“

(Julij Kagarlickij, Fantastika, utopie, antiutopie, Panoráma, Praha 1982, str. 394-5, celá povídka „Záchranný oddíl“ česky např. na konci sbírky „Oceánem hvězd“, SNKLU, Praha 1962).

Kagarlickij k tomu dodává:

To vše vyplývá neobyčejně logicky z Clarkovy často opakované myšlenky, že přiblížíme-li k člověku zdroje životních statků, učiníme-li již nikoli věci samé, nýbrž miniaturní zdroje jejich výroby osobním vlastnictvím, budou velká nakupení lidí zbytečná…“ (cit. dílo, tamtéž).

Následky všudypřítomnosti veřejné podpory

Celá současná vyspělá kapitalistická ekonomika je nejen bez ohledu na rostoucí naturální technologickou efektivnost, ale možná právě kvůli ní zaplavena zejména ve vyspělých zemích rostoucí veřejnou podporou všeho druhu, veřejnými zakázkami, veřejnými dotacemi a veřejným (spolu)financováním. Bez ohledu na to, jestli ve vyspělých zemích docházelo k zestátňování nebo k privatizacím různých segmentů ekonomiky, veřejné rozpočty, jako jakási pomyslná harpuna se zpětnými hroty, neumožňujícími cestu zpět, znaly v dlouhodobém měřítku cestu pouze jedním směrem – a to ke zvyšování svého relativního významu a podílu na HDP. Po skončení válečných ekonomik se už role veřejných rozpočtů nevracela na nižší předválečnou úroveň, jak ukazuje poměrně slabá veřejná ingerence předválečného Rooseveltova New Dealu ve srovnání s tím, co přišlo potom…

Vícezdrojové kofinancování a klastry zahrnující rozsáhlou veřejnou účast na produkci jsou projevem rostoucího okruhu služeb a statků, respektive „projektů“, které by bez veřejné finanční účasti nevynášely soukromý zisk, nebo by ani nevznikly. Nedávno zjištěný vysoký fiskální multiplikátor překvapivě ukazuje, že veřejné výdaje už zdaleka tolik obecně nevytlačují výdaje soukromé, jak se ekonomie hlavního proudu obvykle setrvačně domnívala – ale spíše a hlavně je produktivně doplňují a nahrazují. Kdyby byly veřejné výdaje vyřazeny, vůbec by to už dnes neznamenalo, že ty (nevytlačované) soukromé výdaje by s elánem prostě nastoupily na jejich „uvolněné“ místo a převzaly jejich „agendu“. A pokud ano, tak dnes už jako následek speciálních podpůrných podmínek ze strany veřejných rozpočtů nebo veřejné moci, dokrývajících nedostatečnou ziskovou atraktivitu reálné produkce (viz dále) na přiměřenou úroveň.

V ekonomice nejvyspělejších zemí se proto může postupně formovat reprodukující se situace, kdy nikoli v dílčích případech, jak je na tom založen kapitalismus, ale zřetelněji až teprve na celospolečenské, agregátní úrovni bude hodnota celé společenské produkce převisem nad hodnotou nákladů – ale také nákladů celospolečenských, nikoli těch dílčích, separátních, soukromých. Naopak u jednotlivých dílčích kapacit zřejmě nejen jsou ale i čím dál víc budou jak dílčí (soukromý) převis nad dílčími (soukromými) náklady, tak dílčí (soukromé) náklady samotné „rozmlženy“ uvedenou sílící aplikací veřejných stimulů a různorodého kofinancování.

„Smíšená ekonomika“ by potom ani tak neznamenala, že tu dva svébytné sektory, soukromý a veřejný, nějak existují vedle sebe. Spíš by znamenala, že celá ekonomika je čím dál víc jakýmsi vzájemně prostoupeným „mixem“ a „srůstem“ soukromého a společenského zhodnocování, kde se nově právě koloběh toho „společenského zhodnocování (včetně veřejných rozpočtů)“ stává dokonce tím rozhodujícím fenoménem a zapojení „naturálně užitečné“ práce se tak stává dokonce „ekonomicky produktivní“ i tam, kde dílčí práce nevynáší dílčí zisk z dílčí kapacity. Mohlo by tak dojít k výraznému snížení rizik „vyhasínání“ osvojených znalostí kvůli nezaměstnanosti, která dlouhodobě zatím spíše roste, třebaže role lidského kapitálu (ohroženého tímto vyhasínáním) je v ekonomice stále vyšší.

Renta místo zisku, daně místo renty?

Poválečná obnova dávno skončila, „učebnicový“ hospodářský cyklus vystřídala stagnace a plnokrevnou konjunkturu nahrazují případné „umělé boomy“, které mají své (často veřejné) náklady.

Při poklesu podílu práce na národním důchodu budou zřejmě nepodporované dílčí kapacity svůj soukromý ziskový přebytek generovat čím dál obtížněji – zejména pokud už nebude možné pokračovat v dalším zadlužování všeho druhu a na všech úrovních.Vždyť na konci výrobního řetězce je statek konečné spotřeby, pro jehož realizaci je vhodná spíše rozprostřená a nikoli koncentrovaná kupní síla. A tam, kde – tedy u konečné společenské spotřeby – koncentrovanost nevadí, jsou zas potřebným zdrojem kupní síly takové současné veřejné rozpočty, které při svém „naplňování“ čím dál víc závisejí na dostatečně placené (a tedy i zdaňované) široké veřejnosti než jen na bohatých (kteří se nadto přímému zdaňování více či méně úspěšně vyhýbají).

Pokud není zvlášť stimulován, není v současné kapitálově saturované ekonomice vyspělých zem skutečný zisk z reálné užitečné produkce uspokojující (Švihlíková, cit. dílo, str. 182an), i kdyby obecně výnos z vlastnictví (ziskový i neziskový), zahrnující jakýkoli soukromým vlastníkem přivlastňovaný společenský přebytek, byl v době nízkého růstu (jako dnes) vyšší než tento růst (míra kapitálového výnosu „r“ větší než míra růstu „g“) a způsoboval by takto divergentní růst nerovnosti, který je tak zdůrazňován Thomasem Pikettym v jeho bestselleru „Kapitál ve XXI. století“ (česky Euromedia Group, Praha 2015).

Dříve dominující standardní zisk je ve své „vládnoucí roli“ střídán spíše rentní formou soukromého výnosu (Švihlíková, cit. dílo, str. 188-191), kdy příjemce těží významně nejen z různě intenzivního monopolního postavení svého vlastnictví, ale čím dál více z veřejných zdrojů a výdajů – ať už se tento příjemce opírá o vlastnictví nebo jiný faktor umožňující těžbu moderní renty.

Moderní renta, zejména ta utkaná z výdajů z veřejných zdrojů, je přitom kontraproduktivní forma společenského přebytku, protože po svém příjemci nežádá provádění užitečných výdajů a tedy vytváření příležitosti pro druhé. Je to pouze realizace privilegovaného postavení určitých fyzických a právnických osob a kolonizace veřejných rozpočtů těmito osobami. Přitom v souladu se zájmem těchto dostatečně vlivných fyzických a právnických osob se moderní renta „dere na trůn“ dominující formy společenského přebytku (Švihlíková, cit. dílo, na stejných místech, odkazy na Evu Klvačovou tamtéž). Podle ekonomky Evy Klvačové (zemřela v únoru 2010), bývalé rektorky Newton College, a.s., která se tématu moderní renty věnovala zásadně a naplno, je už moderní renta (významně utkaná z veřejných výdajů) dominující vlastností současné vyspělé ekonomiky.

Jak Ilona Švihlíková také naznačuje, mohly by se (zhodnocované?) daně stát dominující formou společenského přebytku (viz Přelom, str. 235-237), zatímco separátní převis hodnoty dílčího produktu nad hodnotou soukromých dílčích nákladů, tedy soukromý zisk, ustoupí do pozadí – i jako přebytek, i jako zdroj. A privátní moderní rentu, která zisk vytlačuje, by podle mého názoru mohly v případě progresívního vývoje spolu s razantními daňovými změnami (obsaženými například ve zmiňované Pikettyho knize) nahradit jiné, systémově účelnější a společensky funkční formy podílu na daních (i moderní renta je do značné míry utkána z veřejných výdajů), které by zohledňovaly, nakolik případný příjemce poskytuje z hlediska celospolečenské účelnosti a „ekonomické solidarity“ výrobní a pracovní příležitosti jiným a kolik daňových výnosů od jiných než jen od sebe takto v Systému vytváří. Tyto „partfiskály“ by mohly fungovat podle staré indiánské zásady vzájemnosti (mutuality) a sounáležitosti „chceš-li brát, musíš nejprve dát“. A protože v případě takové změny, by už nová dominující forma společenského přebytku nebyla s pracovním příjmem společenských většin propojena hlavně vztahem trade-off , tedy „čím méně jednoho, tím víc druhého a naopak“ (jakože v případě zisku tento vztah trade-off mezi ziskem a mzdou či jiným druhem pracovního příjmu existuje) … obecná tendence „závodů ke dnu“ by mohla zvolna slábnout … a snad i vyhasínat …

Agenda možných politických vystoupení

Obsah politických vystoupení a strategií stoupenců alternativ a systémových změn by se v této souvislosti pak zřejmě mohl týkat zejména

a) boje o suverenitu a svobodu lokální veřejnosti a jejich demokraticky zvolených zástupců určovat normativní systém na svém území (dnes symbolizováno bojem s vnucovaným mechanismem arbitrážního řešení sporů ISDS v rámci Transatlantické dohody, který by neměl akceptovat ani ten, kdo se zbytkem – podle mne i jinak problematickým – návrhem této dohody souhlasí … pokud si ovšem jen trochu váží sebe jako občana a příslušníka komunity)

b) boje o emisní finanční suverenitu společnosti, kdy peníze by měly čím dál více (větším podílem !) vznikat prostřednictvím emancipovaných veřejných rozpočtů a čím dál méně (menším podílem !) jako soukromý dluh z půjček od soukromého peněžního ústavu, který beztak nepůjčuje peníze v bance uložené, ale vytváří nové peníze z „fraktální mezery“ (a těží z nich úrok), což si může bez nebezpečí runu na banku dovolit jen díky veřejné sféře a jako součást spojené sítě bank v čele s emisní bankou (i kdyby emisní banka byla soukromým ústavem s veřejnou delegací jako je to u Federálního rezervního systému v USA).

V případě, kdy peníze vznikají hlavně jako dluh, jako je tomu dnes (endogenní peníze), následné splácení půjček znamená splácení nejen jistiny, ale také úroků (které riziku klienta soukromé (dílčí) komerčních banky nebudou nikdy nízké, i kdyby u samotné emisní banky byly mizivé), takže při placení celého dluhu (i s úrokem) dochází k odsávání více peněz (které vznikají hlavně jako dluh), než kolik peněz bylo konkrétní půjčkou v systému vytvořeno. Takže jako kompenzaci tisíců těchto jednotlivých procesů si pak ten současný systém celkem logicky vynucuje – v živém světě nepřirozenou a dlouhodobě nenormální – exponenciální expanzi dalšího a dalšího soukromého a veřejného dluhu, aby v kterémkoli „průřezovém okamžiku“ bylo v systému peněz (vznikajících jako dluh) dostatek – i když jich je v každém jednotlivém případě více zlikvidováno větším (o úrok zvýšeným) splácením než jich bylo předtím (půjčením) v tomto případě vytvořeno …

c) boje se „závody ke dnu“ a mechanismy, které tyto závody ke dnu vyvolávají

d) boje o stlačení nerovnosti ve smyslu shora uváděné Pikettyho knihy

e) boje za potlačení rostoucího vlivu až dominace celospolečensky kontraproduktivní moderní renty a jejich nositelů (podobně jako kdysi ve Francii po r. 1789 došlo k likvidaci hegemonie renty pozemkové a zčásti ještě feudální)

V Chrudimi dne 8. 6. 2015.

Přejít do diskuze k článku 13 komentářů