Regulace „cen“ ve vodárenství I

Dovolíme si položit tři základní otázky a rovnou na ně odpovědět.

Co je hlavní cíl regulace? Co je jejím smyslem? Proč je regulace potřeba? Peníze. Peníze. Peníze!

Systémy prodeje vody a obnovy infrastruktury jsou na sobě vzájemně závislé. Prodej vody generuje peníze, které mají financovat infrastrukturu a infrastruktura umožňuje prodej vody. Základní důvod, proč je třeba regulovat vodárenství, jsou peníze a systém, kterým peníze tečou do odvětví, v odvětví a ven z odvětví. Regulace je potřeba proto, protože do vodárenství byl zaveden zcela nesmyslný systém, který nerespektuje základní princip podnikání. Nejprve investovat, poté dodávat, za to inkasovat a tím tvořit zdroje na obnovu a rozvoj. Až poté přicházejí v úvahu zisky a dividendy.

Informace o nefunkčnosti regulace cen a nefunkčnosti regulace zisků koncernů jsou doloženy a vysvětleny ZDE

Hlavní cíl státu by měl být, aby peníze inkasované z vody v co nejvyšší míře a prioritně sloužily k financování obnovy a rozvoje infrastruktury. Jedině tak se minimalizují potřeby dotací ze státního rozpočtu a požadavky na zdroje z veřejných rozpočtů. Prioritou musí být reinvestování a tvorba zdrojů pro spolufinancování odvětví. Stát ví o svém závazku v odvětví vůči EU[1]. Zná finanční náročnost obnovy infrastruktury. Pokud tedy stát skutečně chce minimalizovat nároky na státní rozpočet, rozpočty veřejné a rozpočty obyvatel, potom musí zajistit zdroje na investice do vodárenského odvětví, z vodárenského odvětví. Byl o tom více informován ZDE

Existují pouze dvě možnosti:

1. Nastavit systém:  infrastruktura – veřejnoprávní prodejce vody – spotřebitel tak, aby peníze od spotřebitele zůstaly v odvětví. Potom je ze systému prodeje vody třeba vyloučit překupníky vody, kteří peníze za vodu zpět do odvětví neinvestují, přitom ovládají 70 % peněžních toků z vody v ČR a inkasují miliardy zisků ročně, protože je politici pustili do pozic prodejců vody. Tam, kde byly uzavřeny protiprávně provozní modely, ukončit provozní smlouvy. Neobnovovat končící smlouvy a neuzavírat nové. Toto je cesta, kterou po 20-30 letech zkušeností s koncerny dnes preferují ve Francii a Německu, protože zjistili, že žádná regulace na „podnikatelské“ uvažování koncernů, hnané povinností vydělat majitelům, nestačí. Pokud tuto cestu vláda dnes zvolí jako svou prioritu, ušetří v dalších letech miliardy státu, obcím a občanům. Nebudeme čekat 20 let na to, že si ověříme to, co dnes již vědí Francie i Německo, že žádná regulace na koncerny fakticky nefunguje, protože ji obejdou. Navíc je drahá a málo efektivní. Když v autě necháte na sedadle tašku a peněženku a auto necháte otevřené, tak vám ji někdo ukrade. Regulace v podobě zákona, že krást se nemá, vám nepomůže, stejně jako to, že máte na parkovišti kamerový „regulační tém“. Nejlépe je tam tašku nenechat. Ve vodárenství to znamená koncerny k penězům za vodu nepustit.
2. Pokusit se regulovat neregulovatelné. Pokusit se nastavit systém: infrastruktura – soukromý prodejce vody – spotřebitel tak, aby soukromý prodejce vody platil za nájem infrastruktury takové peníze, aby tvořil zásadní zdroj obnovy infrastruktury a výše zisků překupníků byla na úrovni provizí, nikoliv na úrovní převyšující nájem (odpisy infrastruktury). Když soukromý subjekt má dokonce státem garantováno inkasovat zisky (někdy 20-30%) bez povinnosti investovat! Dnes je v 70 procentech pro stát strategického odvětví v části inkasa peněz nadřazen zájem koncernu nad zájmu státu a společnosti. Ročně jde o inkaso výnosů ve výši téměř 21 miliard korun.

Regulátor může pomoci, ale nikdy nebude tak funkční, jako když je systém rovnou nastaven tak, aby z něho peníze nikam neodtékaly. Jak dobře víte, stát reguloval prodej akcií vodáren a jejich akcionářskou strukturu – neúspěšně. Reguloval ceny vody – neúspěšně. Reguloval zisky vodáren – neúspěšně. Nyní se pokouší vymyslet a zavést pravidla, jak bude nakládáno s penězi, které generuje vodné a stočné inkasované od spotřebitelů!

21 miliard tržeb z vody kontrolují soukromé zahraniční subjekty, které mají zcela jiné priority než veřejnoprávní vlastníci infrastruktury a spotřebitelé, kteří za vodu platí. Stávající regulace jejich jednání nepokrývá, protože je postavena na regulaci subjektů, které mají jako prioritu veřejný zájem a obnovu infrastruktury. Stát nemá efektivní páky na ovlivnění chování subjektů, kteří v odvětví „pouze“ podnikají, inkasují zisky a investice neřeší.

[1] Kapitola 22 přístupového dokumentu dojednaná před vstupem ČR do EU