Retro: „Austro-marxisté“ naší doby…

Reklama


19. února 2010

Někteří levicoví radikálové dokonce paradoxně nacházejí styčné body s čím dál významnější (ale ne mainstreamovou) školou ultraliberálních „rakušanů“, která všechno makroekonomické zlo spatřuje v úvěrové expanzi a multiplikaci depozit v bankách (peníze out of air). I tito levičáci se po vzoru rakouské školy vydávají do boje se „zvrhlým rozhazovačným populismem“ politiků, nekrytými penězi, částečnými rezervami u bank umožňujícími expanzi úvěrových peněz prostřednictvím zmíněné multiplikace depozit (viz články mr (asi Milan Rokytka) a šéfredaktora Pavla Šafránka v komunistických Haló novinách). Jejich slovník je ovšem radikálně levicový a z estetického hlediska vše dohromady působí neotřelým, svěžím dojmem.

Stopy pozitivního vztahu zde existují – i když v nesrovnatelně menší míře – občas i v opačném směru. „Rakouští“ anarcholiberálové, jako je např. Murray Rothbard, se k určitému okruhu levice vyslovují vlídně a celkem kladně. Ukazuje to například Rothbardův článek Levice či pravice – vyhlídky pro svobodu. Ale dokonce i jiní, ne tak výstřední univerzitní ekonomové rakouské školy jako Rothbard, občas zdůrazní styčné body například mezi marxistickou či Lexisovou ekonomií na straně jedné a rakouskou školou na straně druhé. Logika jejich názorové školy je totiž vede k tomu, že hlavní rozdíly spatřují mezi – podle nich „zrůdným“ – makro-přístupem keynesiánců (a také monetaristů) na straně jedné a tou svou školou na straně druhé. Přitom hlavním protivníkem v keynesiánském táboře je keynesiánský mainstream – postkeynesiánci a neoricardiánci jsou rakouskou školou vnímáni o něco vlídněji (jak o tom svědčí níže uvedený de Soto a společný zdroj eknom George Schackle)…

Celý tento postoj je dobře znát v případě španělského ekonoma současné rakouské školy, teoretika hospodářských cyklů Jesúse Huerta do Soto (zásadního stoupence stoprocentních rezerv v bankách), který je schopen napsat i taková slova:

„…Podle rakouské školy neleží marxistický omyl v diagnóze příznaku nemoci (ty jsou v podstatě správné), ale v analýze příčin, které rakušané vidí v úvěrové expanzi, jež je odvozena od porušení pravidel kapitálové přiměřenosti (úvěrové angažovanosti).“

(viz článek Hospodářský cyklus: marxisté, rakušané, neoricardiánci a neoklasikové z jeho knihy Peníze, bankovní úvěr a hospodářské cykly“, vydané v roce 1998, který byl uveřejněn v českém internetovém časopise Terra Libera na stránkách Liberálního institutu)

***

Pokud jde o samotného zakladatele marxistického učení, tady je situace poněkud komplikovanější.

Marx – jako hlavní názorový zdroj výše zmíněných levicových radikálů (alespoň těch, kteří působí v komunistické straně) – sice často používal květnatý slovní ohňostroj o „svobodně sdružených individuích“ a o tom, jak budou celospolečensky a plánovitě vynakládat svou práci. Jeho představy o cestě, po které lidstvo dospěje k pokrokovějšímu výrobnímu způsobu (socialismu a komunismu) byly ale jednak mocenské (násilná revoluce proti hrstce „vlastníků světa“), ale zároveň liberální – a to liberální nikoli ve spojení s averzí k úvěru…

Karel Marx měl k úvěru vůbec zvláštní vztah. Bez ohledu na svou kritiku proudhonovců a spol. a občasné (nepříliš časté) zmínky o centrálním plánování považoval Marx v V. kapitole III. dílu Kapitálu právě úvěrový systém za něco, co spolu s národními sítěmi družstevně řízených továren znamená překonání kapitalistického výrobního způsobu.

Sám úvěr byl pro Marxe přitom zjevně pilířem systémové transformace – a to v kombinaci s jakousi hellerovskou „družstevní továrnou“, rozrůstající se jako typický rys ekonomiky v národním měřítku (Josef Heller – protagonista koncepce samosprávného tržního socialismu v KSČM, „polodisident“ a terč útoků ortodoxních „milovníků starých pořádků“ v KSČM). Do podrobností se sice Marx zrovna příliš nepouštěl, ale jeho slova – na těch několika místech, kde je vyslovil – byla vcelku jasná:

„Bez továrního systému, vyvěrajícího z kapitalistického způsobu výroby, stejně tak jako bez úvěrového systému, vyvěrajícího z tohoto způsobu výroby, by nemohla vzniknout družstevní továrna. Úvěrový systém, tvořící hlavní základ postupné přeměny kapitalistických soukromých podniků v kapitalistické akciové společnosti, dodává právě tak i prostředky k postupnému rozšiřování družstevních podniků ve více méně národním měřítku. Na kapitalistické akciové podniky stejně jako na družstevní továrny je třeba se dívat jako na přechodné formy mezi kapitalistickým způsobem výroby a způsobem sdruženým, jenže u jedněch je protiklad překonán negativně a u druhých pozitivně. Až dosud jsme zkoumali rozvoj úvěru a v něm obsažené latentní překonání kapitalistického vlastnictví (tučně – i dále vyznačil M.T.) – hlavně se zřetelem na průmyslový kapitál…

zhodnocování kapitálu, založené na protikladném charakteru kapitalistické výroby, dovoluje skutečný, svobodný rozvoj jen k určitému bodu a tvoří tedy ve skutečnosti imanentní pouta a meze výroby, které úvěr ustavičně prolamuje …Dvojaká povaha, která je imanentní úvěrovému systému: že totiž na jedné straně z hybné síly kapitalistické výroby, z obohacování vykořisťováním cizí práce, dělá nejryzejší a nejúžasnější systém spekulace a podvodu a stále více omezuje počet těch, kdo těží ze společenského bohatství, že na druhou stranu tvoří přechodnou formu k novému způsobu výroby – tato dvojakost propůjčuje hlavním hlasatelům úvěru od Lawa po Isaaka Pereira jejich příjemný charakter napůl podvodníků a napůl proroků.“

(Karel Marx, Kapitál III/1, SNPL, Praha, 1955, str. 462 – 3)

Jak ukazuje poslední uvedená věta, Marx byl sice poněkud skeptický vůči nejrůznějším experimentům, které měly prostřednictvím úvěrů překonat různá omezení „monopolu soukromého vlastnictví“, ale jeho sarkasmus byl sarkasmem toho, kdo zároveň – i když skepticky – samotnému principu úvěrování PŘIKYVUJE a přikládá mu naprosto zásadní důležitost, pokud jde o překonání samotného historického kapitalismu…

A jak ukazují věty naopak na začátku citované pasáže, považoval Marx roli úvěrového systému za klíčovou, zásadní a nesrovnatelně závažnější, než byla kdy schopna pochopit valná většina z těch, kteří se jeho ideje pokusili uskutečnit v tzv. reálném socialismu…

Je ale třeba si uvědomit, že ony transcedentní a hranice systému prolamující vlastnosti nese úvěr jako mechanismus (od slova důvěra, uvěřit).

O úroku jako ceně (zejména kapitálových) peněz řeč nebyla…

V Chrudimi, dne 25. 2. 2009

Přejít do diskuze k článku