Retro: Devatero řemesel

Reklama


14. září 2009

V jednom malém horském údolí bylo malé království, kde byla příroda štědrá, počasí vlídné a lidé také vlídní a pracovití, rodili se tam chlapečci se zlatýma rukama, a tak měli všeho hojnost a žili si tam spokojeně. Jak už to ale tak bývá, nic netrvá věčně a blahobyt přitahuje závist a chtivost jiných.

Stalo se , že se zatoulala do těch končin ohavná rudá saň, rozhlídla se a moc se jí zachtělo dobrého bydla na úkor těch dobrých lidiček. Našla si ve skalách nad královským městem pěknou sluj a hned se tam zabydlela. Pak začala pěkně dýmat, pouštět z huby sirné plameny, aby oznámila svoji přítomnost a hned taky všechny postrašila. Za chvíli se tam objevil zvědavý pasáček koz a koukal, co se děje. Saň vystrčila jen jednu hlavu a povídá: “Odteďka jsem tady paní, a ty to běž hned oznámit vašemu králi. Každý den ráno mi přinesete pořádný dlabanec, abych se zasytila, nebo jinak vylítnu ven, zamořím celé království sirným dechem a všechno spálím na prach.“ A na důkaz, že to myslí vážně, vypustila mrak kouře a šlehla plamenem , ale jen z jedné odporné tlamy a jen na půl plynu.

Toť se ví , že polekaný pasáček vyrazil jak střela a rovnou za králem. Tam hned vyklopil tu hroznou novinu. Král a dvořané mu však nechtěli věřit. Tak je vybídl, ať vylezou na věž a podívají se směrem východním.

A opravdu , bylo vidět rudou záři a od ní šel směrem k městu žlutočerný kouř a za chvíli byl i cítit ohavný puch. Co teď? Rádci s králem dali hlavy dohromady , ale nic nemohli vymyslet.

Rádci měli šedé brady a už dávno z nich vyprchal bojovný duch mládí, král už měl taky nejlepší léta za sebou, tak se dohodli, že to zkusí po dobrém, diplomatickou cestou. Však o jídlo u nich nebyla nouze, a tak je moudřejší trochu si utrhnout od úst, než prolévat krev v marném boji se stvůrou. Rádci sepsali uctivou nótu, dali ji podepsat a zapečetit králi, připravili královský kočár, král si navlékl hermelínový plášť, posadil korunu na hlavu. Rádci vsedli do druhého kočáru, nótu a červený koberec s sebou, doprovázeli je trubači na koních.

S velkou slávou dojeli až před sluj, ze které vycházel jen smradlavý kouř a hromové chrápání. Nejstarší rádce uctivě zakašlal, ale nic. Král povídá: “Zkusíme to se slavnostní fanfárou.“ Pokynul trubačům, ti předjeli a spustili své tradá.

Chrápání jak když utne, trochu to zadunělo, jak se probuzená saň postavila na své ohromné nohy, a vzápětí se vysoukala ven z jeskyně jedna strašidelná hlava, pak druhá a za ní třetí. Všichni hrůzou ucukli. Saň zakoulela očima velikosti talířů a pak řekla: “Aha, konečně jste tady! Tak s jakou jste přišli?“ a udělala hrozivý kukuč. Všem spadlo srdce hrůzou do kalhot.

První se vzchopil král, poručil sloužícím, ať rozbalí červený koberec směrem k jeskyni, trubačům, ať ještě jednou zatroubí, pak poslal nejstaršího rádce s nótou v ruce, aby předstoupil před saň. Pod ubožákem se třásla kolena, ale co naplat, královský rozkaz je královský rozkaz.

Pomalu došel před saň a zhroutil se na kolena, ne úctou , ale protože mu nohy ochromil strach. Duchaplně natáhl před saň ruku s nótou. Saň na něho zasykla: “Naopak! Nebo si myslíš, že umím číst vzhůru nohama?“ Potom si smlouvu pomalu a rozvážně přečetla a kývla hlavami: „Tak se mi to líbí, jen musíme stanovit přesné množství dodávané stravy. Já sežeru tři voly nebo deset ovcí, k tomu dvacet pecnů chleba, vypiju sud piva, ale dobrého piva, a pak něco sladkého na zakousnutí. Jinak mi smlouva vyhovuje. Za svou stranu prohlašuji, že v případě jejího nedodržení z vaší strany za sebe neručím, vylítnu jako saň a co nespálím a neotrávím, to sežeru. Tečka.“

Rádce uctivě sklonil hlavu: “Jak si račte přáti , můžeme připojit malý dodatek , nejdřív se však musí vyjádřit náš pan král.“ A už couval se smlouvou v ruce ke královskému kočáru.

Saň na něj ještě houkla: “Dobře , udělejte ještě jeden opis a pak ať to ještě jednou podepíše ten váš pan král Nebojaksetomenuje!“

„Jeho Veličenstvo se prosím pěkně jmenuje Scarabeus Nultý“, zahlaholili rádci sborem.

„Co to je sakra za jméno, nemůžete mi to přeložit?,“ rozčílila se saň.

Tak jí to přeložili a ještě jednou pro jistotu přeslabikovali, což já vám napsat nemůžu , protože by z toho vylezl buď *****vál, nebo ***nivál, přeberte si to podle svého.

No zkrátka, nakonec se dohodli, král podepsal znovu, saň zpečetila svým smradlavým dechem a královská výprava se vrátila na hrad vydat patřičné příkazy k řádnému plnění smlouvy. Zrána už drkotal do kopce pod slují velikánský žebřiňák, plně naložený potravou, že ho stěží utáhlo dvanáct statných pivovarských koní. Saň už dychtivě vyhlížela a když viděla to nadělení, spokojeně si pomlaskávala třemi jazyky, velkými a dlouhými jako padací most, k hradu. Od té doby to tak chodilo každý den. Koně už znali cestu zpaměti, a tak jednoho dne poslal stájmistr svého synka Filipa, který se učil mládkem, ať dračí menáž vyřídí za něj.

Předjel před sluj, s pomocí chasníků vyložil maso, chléb a pivo a taky lavor zmrzliny. Saň líně vylezla, prohlídla a očuchala všechno, a pak překvapeně zírala na ten lavor se zmrzlinou.To ještě nikdy neokusila! Dychtivě se na to vrhla a zarazila se.Ono se to najednou pod jejím horkým jazykem rozteklo!Chtěla zařvat a vypustit dým na protest. Ale ono to nešlo!

Hubu měla celou zmraženou.Byla z toho nesvá a když už se jí jazyk zase natolik rozmrazil , že ho mohla ohýbat , zeptala se: “Co to bylo?“

Chasníci se tetelili strachem, jen stájmistrův syn se zmohl na odpověď: “Jako moučník jsme přivezli zmrzlinu.“ A dodal omluvně: “Abyste měla nějakou změnu.Je to v naší kuchyni úplná novinka a všichni se po tom můžou utlouct.“

„Tak utlouct?“, zařvala naštvaná saň, která se už zase dostala do ráže. “Do žaludku nepřijde vůbec nic a zmrazí mi to celou hubu i nozdry. To mám být dneska bez zákusku? Tak to tedy ne , holenkové!“

Hrozivě se přitom dívala na Filipa , který se ještě smál, jak na tu obludu vyzrál. Najednou její pohled zjihnul, prozrazoval zalíbení: “Jaktože máš takové krásné zlaté ruce, ty jsou pěkňoučké, ty budou asi slaďounké“, oblízla se všemi třemi jazyky.

„Tak jsem se už narodil a nejsem sám.U nás se rodí chlapci se zlatýma rukama a z těch pak vyrůstají šikovní řemeslníci“ , vysvětloval nezáludně Filip.

„Tak to musíme vyzkoušet“, pravila saň a vmžiku chňapla po mladíkovi se zlatýma rukama a už ho měla ve chřtánech. Slastně přivřela očiska a pomlaskávala si. Pak houkla na ohromené chasníky.“ A teď alou zpátky a vyřiďte panu králi, že chci nový dodatek ke smlouvě, a že ode dneška už nechci nic jiného jako dezert než chlapce se zlatýma rukama. A jestli to neudělá, budu to považovat za akt nepřátelství a zatočím šeredně s celým tím vaším slavným královstvím!!!“

Tak se opět začalo vyjednávat a smlouvat, král s rádci byli nakloněni novému dodatku, rodiče chlapečků se zlatýma rukama protestovali na nádvoří královského hradu, ale nebylo jim to nic platné. Přišli tam podpořit královskou rezoluci rodiče obyčejných dětí, kterých bylo mnohem víc, a kteří nehodlali pro zájem několika jedinců riskovat vlastní bezpečí a existenci celého království. Zkrátka nakonec saň prosadila svoji a na závěr oběda požírala po jednom všechny řemeslníky i adepty na tuhle životní dráhu. Tak to trvalo celých dvacet let, až tenhle lidský druh v onom království takřka vymizel. Umřeli staří rádcové, král už měl taky šedivou bradu a dospěla tělesně i duševně (a to především) i jeho dceruška Radana. Měla za ušima, byla bystrá a tvrdohlavá.

Moc se jí nelíbilo, že pantáta král tak poslouchá zlou saň, a chtěla všemu přijít na kloub.

Chodila na procházky stále blíž k dračí k sluji, pozorovala vše a přemýšlela. Jednoho dne se odvážila a zašla za tatíčkem králem: “Veličenstvo tatínku, jestlipak jste si všimnul, jak jste zestárnul?“

Král pokýval hlavou: “Aby ne , nohy mi už tak neslouží, ani se mi nechce slézt s trůnu , vidím všechno rozmazaně, špatně slyším, v hlavě mi hučí a ani mi už tak nechutná jíst.“

„No vidíte, tatínku“, přitakala chytrá dcera, “tak to přeci musí stárnout i ta saň, nemyslíte?“

„I jakpakby“, zrozpačitěl král.

Radana významně pozvedla ukazováček: “Já jsem totiž chodila ke sluji a všimla jsem si, že mě kolikrát ani neslyší, ani nevidí, taky pořád chrápe, nedští oheň, toho kouře je taky míň, a už tak nesmrdí.“

Král se vylekal: “To se nebojíš takhle riskovat? Ty bys ale zasloužila! Víš to bude asi taky tím, že my jsme si už na ten smrad tak zvykli, že ho skoro už ani necítíme.“

Dcera energicky zavrtěla hlavou: “Ale taťko, člověk musí zkoušet pořád, protože život je neustálá změna. Ty nevěříš na dialektiku? Takhle by nedošlo k žádnému pokroku. A ten za trochu rizika rozhodně stojí.“

„Kampak s dialektikou na draka!“, mávnul král bezradně rukama.

„Ach jo“, vzdychla nezdárná dcera. “Ty holt potřebuješ hmotný důkaz a máš ho mít. “Dala králi velikánskou pusu a už mazala ven z audienčního sálu.

Druhého dne zrána bylo slyšet velký šum na královském nádvoří a pak vtrhla do sálu jako velká voda princezna Radana, za ní hlouček lidí. “Podívej tati!“, ukazovala na mohutného zbrojnoše, který nesl v náručí nějaký velký žlutavý kámen.

„Co to je?“

Princezna se vítězoslavně zasmála: “To je špičák naší saně! Ten je nejmenší a nejlehčí!“ A otočila se na zástup za sebou. “Museli byste vidět, kolik zubů se tam válí! A taky hromady kostí, protože naše saň taky zestárla, už nemá apetýt a taky sílu! A vy byste jí dál sloužili až do roztrhání! Že se nestydíte! Vemte rozum do hrsti, odhoďte zbabělost a pojďme se zbavit té ponižující poroby. Popadněte hrnce, pokličky, měchačky, řehtačky, zvonce, uděláme veliký randál, vyplašíme saň jako při štvanici. Ať zaleze až do hloubi jeskyně, když už nemůže ani létat. My zatarasíme vchod kameny a ona nenajde dost síly, aby je odvalila a bídně tam zhyne.“

Lidem se ten nápad moc líbil, což o to, ale kdo ho provede, kdo vykročí první? Nakonec se k princezně přidalo pár dětí, jinochů a dívek, bubeníci a trubači z královské kapely a vydali se na cestu a rámusili, až se to rozléhalo po celém království.

Do setmění byli zpátky a pěkně zvesela líčili, jak to bylo snadné a jak se té saně zbavili, už nikdy více je nebude sužovat.

Král vyhlásil velké oslavy a generální pardon a všichni se těšili na ten nový život v pravdě , svobodě a štěstí. Nějakou dobu to trvalo, ale pak začal zase běžný všední život. Všichni se vrhli s chutí do práce, leč časem se ukázalo, že poslední řemeslník ulehl, a že takhle to dál nejde, to by jim vymřela řemesla. Král svolal svoji prořídlou radu, přizval pár vážených občanů, a společně koumali, co s tím. Nakonec král rozhodl, že vyšle do světa trubače s výzvo , že jejich království přijme řemeslníky za velice příhodných podmínek. Sezval je na veliký konkurs o úplňku příštího měsíce a sliboval hory doly.

Když se měsíc pěkně zakulatil, vyzdobili slavnostně celý hrad, vyvěsili fábory, bránu ozdobili chvojím a květinami, a namalovali velikánský nápis : VÍTEJTE – WELCOME!

V královské kuchyni byl shon a linula se odtud vůně pečeného masa a koláčů, v hodovní síni pobíhala děvčata s bělostnými ubrusy, talíři a poháry. Na věži hlídal trubač a pokaždé, když zahlédl z dálky pocestného, zatroubil, služebnictvo vybíhalo hostům naproti a uvádělo je do připravených komnat.

V určenou hodinu oznámila dělová rána zahájení mezinárodního konkursu, trubači spustili fanfáry, nastrojení zájemci se odebírali v doprovodu přiděleného služebnictva do královské síně a za nimi se hrnuli zvědavci. Na hradě bylo jak v úlu. Rádci a jejich pomocníci usazovali hosty na židle a vydávali poslední pokyny. Když se konečně všichni uklidnili a sál ztichl v očekávání, otevřely se dveře a přišel král. Všichni se mu hluboce poklonili a čekali, až se uvelebí na trůnu. Potom předstoupil nejvyšší rádce, prohlásil jednání za zahájené a vybídl zájemce, ať po jednom předstoupí a představí se.

Chvilku do sebe strkali, ale pak předstoupil nejkurážnější z nich. Vysekl králi poklonu asebevědomě oznámil, že je koželuh.

„Tak nám pověz , mistře koželuhu , co umíš?“, zeptal se laskavě král.

„Já sedřu z lidí kůži a vydělám ji na buben.“

„Zajímavé“, podotkl král, další!“

Teď přišel na řadu pucifous, který všechny ostříhá a oholí dohola. Pak přišel krejčík, který šije boudu na lidi, drvoštěp, co dříví štípe na lidech a vráží jim klíny do hlavy. Následoval tunelář, co umí vyfouknout poklady a peníze skrze tunely. Za ním tiskař, co lže, jako když tiskne. Mastičkář zas tvrdil, že si umí namastit kapsu a ostatním namazat schody. Lakýrník slíbil všechno nalakovat narůžovo a metař zase všechno zamést pod koberec.

Král si promnul vous, pokyvoval hlavou, rádci pokyvovali hlavami, lidi zas jimi kroutili a čekali, co z toho vyleze.

Pak král vyhlásil přestávku s občerstvením v hodovním sále a odročil vyhlášení výsledků s vyloučením veřejnosti – po hostině. Lidi trochu remcali a šeptali si, co je to za divná řemesla, kdo něco takového kdy slyšel a viděl, a taky se jim zdálo divné, že řemeslníci nemají zlaté ruce, jenom špínu za nehty. Ti optimističtější je těšili, že třebas nemají zlaté ruce, mohou mít ti zahraniční řemeslníci zlaté srdce. Nakonec však zamířili do svých domovů a tam si šli po svých.

Po vydatné krmi a znamenitém víně se odebral král s hosty a rádci vyhlásit výsledky.Vzal to zkrátka a bez cirátů. Přijal je všechny bez výjimky, odpustil jim daně a přislíbil každému postavit na královské útraty dům i s dílnou, do počinku dal každému vyplatit hrst dukátů z královské pokladny. Jen je požádal, aby si vybrali z místních hochů učedníky a vychovali nové mistry. Jenom škoda, že už se v zemi nenajde jediný se zlatýma rukama. Mistři prohlásili, že jim to nevadí, že si budou vybírat podle špíny za nehty. Podepsali smlouvu a král podal další návrh o vytvoření Královské rady kutilů, sdružující zde přítomné mistry a protože přišli z ciziny, doplnil o druhý název – Professional Royal Directory. Přečteno, schváleno , podepsáno , orazítkováno.

Teď už jen všichni zvědavě čekali na změny k lepšímu, které si slibovali od těch devatero řemesel. Brzy se ozval velký stavební ruch na pozemcích přidělených mistrům, bylo čilo, všude bylo vidět hodně hotové práce. Časem bylo radost pohledět, jak přibývalo zdí, pak už se nad nimi tyčily střechy, domy se plnily nábytkem, vůní vyvařovaných dobrot a drahých voňavek, mistři se zakulatili a vyšňořili a začali se vrtět. Lidi už se těšili, jak teď bude teprve to jejich království rozkvétat.

Jenže ouvej, ono spíš rozkvétalo jen u těch mistrů, ostatní začínali skojíkat, že jim je stále hůře. Zkrátka to vypadalo, že s těmi slavnými mistry jde království od deseti k pěti. Když už se to nezdálo ani králi, dal svolat Královskou radu kutilů neboli Professional Royal Directory a sdělil své obavy zde přítomným váženým členům, neboli memberům. Ti se moudře zatvářili a pak pravili: “Jak chcete tak rychlé úspěchy, když se nám nedostává peněz na zakoupení surovin a na výplaty? Ta hrstka z královské pokladny zmizela jak žert, to chce pořádnou injekci, nejmíň měřici dukátů na každého.“ Králi se to zdálo rozumné a s těžkým srdcem přikázal královskému pokladníkovi, aby vydal žádaný obnos.

Pak se ještě přihlásil tiskař, který byl považován za nejvzdělanějšího z řemeslníků, a řekl: „Řemesla nestačí na překonání vaší zaostalosti, dneska v cizině všichni pěstují vědu, bez té není žádný pokrok možný.“

Král se zatvářil zahanbeně a požádal mistry o pomoc i v tomto směru. Nakonec mu slíbili povolat z dalekého Bibrebentina slovutného vědce, profesora a doktora věd všelikých, ctihodného pana zvučného jména Clever aus Offsham. Poslali pro něj posla se zvacím dopisem a měšcem dukátů, a taky pohodlný kočár se šestispřežím.

Než dvakrát zapršelo a uschlo, už tu byl kočár zpátky na hradě. Lokaj otevřel dvířka a z nich vystoupil muž v černém taláru a černém biretu, na krku zlatý metál na tlustém řetěze.

Blahosklonně pokynul rukou přihlížejícímu davu, přikázal lokajovi, ať popadne truhličku, uloženou na sedadle, a pomalým vznešeným krokem se jal stoupat po schodech do královské síně. Tam už ho očekávali rádci spolu s mistry, ucitvě ho pozdravili, on jen nedbale nechal sklouznout ze suchých rtů své “Salve“. Za chvíli se přišoural král, korunu trochu nakřivo. Ctěný vědec se nenamáhal poklonit hlouběji než co by se jeho krátce střižená šedá bradka dotkla prsou. “Ten asi musí být slavný a vážený!“, pomysleli si přítomní, zaražení tou nestoudností.

Král to přešel, přivítal s nadějí věhlasného vědce. Ten se představil a hned poručil lokajovi, ať otevře tu truhličku, a začal z ní vytahovat ruličky svázané stuhami a se zavěšenými pečetěmi. No bylo jich aspoň tucet, každá z jiné země, z jiného města a univerzity. Vědec se nafoukl hrdostí a rozhlížel se, co ti druzí na to. A vskutku , všichni oněměli úžasem.

Tak se ujal slova sám: “Přijel jsem na vaše pozvání a, věřte mi, nebylo to snadné, jsem velice vytížen, mé přednášky a rady jsou žádány po celém světě, a tak jsem, skromně řečeno, v jednom kole.

Král se vlídně usmál a vyzval vzácného hosta k odpočinku a osvěžení po té dlouhé štrapáci. Host bez okolků přijal, jen se ještě cestou dotazoval, zde mají v království k dispozici dostatečně velký přednáškový sál a zda jsou schopni po přednášce doplatit celkovou sumu ceny této přednášky. Poslední jeho starostí bylo, zda mají připravený kámen a gramotného kameníka, který by přednášku zaznamenal trvale a bezchybně. Na všechno mu přitakali, a tak se už upokojen pustil do nabízených dobrot. Po krátkém spánku vyskočil zcela svěží a nedočkavý na své auditorium.

Král, mistr koželuh a nejvyšší rádce jej vyvedli na královský balkon, odkud shlíželi na nádvoří natřískané napjatými posluchači. Profesor se polichoceně usmál, zamával rukou na dav a spustil svou řeč z níž uvedu jen krátký, kratičký výtažek :

„Sličné dámy, vážení páni, sprostní kmáni!

Seznámím vás se svou zbrusu novou teorií, která je implicitní , koherentní a imanentní. Budu se snažit o stručnost a jednoduchý výklad, abych vám umožnil pochopení. Jde o úžasnou novou vědu, která nám umožňuje úplně novátorský a progresivní aspekt, existimaci, ehm look, inspection, zkrátka perspektivu pohledu. Dal jsem tak vzniknout novému vědnímu oboru, který zvu optikou. A teď , abych vám to přiblížil, vysvětlím vám praktické použití.

Prostým zrakem se nám něco jeví malým a znepokojuje nás to. Například tady ten měďáček. Vezmeme si zvětšovací brýle“, vytáhl z kapsáře dvě vprostřed spojená kolečka a nasadil si je na nos. V ruce ukazoval malinký měděný penízek, “teď je to správné, je to mnohem větší. Račte se přesvědčit, vaše veličenstvo. “Podal králi brýle a přidržel mu před očima tu minci.

„Zázrak!“, vykřikl nadšeně pan král.

Vědec se vítězoslavně rozzářil, schoval brýle i minci a pokračoval: “Něco se nám ale zase naopak jeví být příliš velkým jako třeba bradavice tady s odpuštěním na nose pana rádce. Vezmu zase jiné brýle a hleďme, bradavice je pojednou docela maličkatá, malinkatá. Prosím vaše veličenstvo, zkuste .“

Král si nasadil druhé brýle a ani nechtěl věřit svým očím, jak to fungovalo.

Pochválený profesor pohladil medaili na svých prsou a zdůraznil: “A je to prosím všechno transparentní, jenom musíte správně zabrousit sklíčka brýlí. Může však nastat jiná situace, kdy něco nechceme vidět ani moc velké, ani moc malé. Tady jsem vynalezl jinou vědeckou metodu. V takovém případě použijeme statistiku a všechno bude hned průměrné. Vezměme třeba, že ve vašem království je příliš mnoho starých lidí a příliš mnoho malých dětí. My uděláme vážený nebo nevážený průměr a už tu máme obyvatelstvo v nejlepším věku! Anebo tu máte hodně bohaté a hodně chudé. Zase bimsalabim, uděláme si statistický průměr a máte tady zlatou střední třídu!“ Pro velký potlesk se musel odmlčet.

Pak zase nabral dech a hovořil o situacích, kdy něco vůbec nechceme vidět. Tu kvalifikovaně doporučil dvě možnosti – buď zavřít oči, nebo zhasnout světlo.

Hovořil dlouze a obšírně, že ani kameník nestačil tesat, a na závěr sklidil velké ovace.

Král mu vřele stiskl ruku, dojat k slzám, hned poslal královského pokladníka pro pytel peněz a připnul na dmoucí se vědcova prsa čestnou medaili s velkým smaragdem. Pak jej vyhlásil čestným prezidentem Královské rady kutilů, takto Professional Royal Directory, a pozval ho na další trachtaci.

Profesor odejel s velikou slávou, ale ani jeho přednáška a rady moc nezafungovaly, s královstvím to šlo dál s kopce. Když už to šlo od pěti k nule, náhle se přes noc vypařili i mistři řemeslníci a s nimi zmizelo všechno, co mělo v království nějakou cenu. Jako moli nebo sarančata odtáhli do jiných krajů a nechali všechno vyžrané. Po devateru řemesel přišlo řemeslo desáté – bída. Tak teď nezbylo skoro nic a kde nic není, ani smrt nebere.

Jenže to by tak hrálo , aby pohádka měla špatný konec! My jsme taky zapomněli na princeznu Radanu, která se zrovna vrátila z vandru na zkušenou a koukala, co se to s tím jejich královstvím stalo. I král byl z toho tak nešťastný, že ulehl na lože. Princezna neztrácela hlavu, obešla celé království a dala rozum do hrsti. Pak všechny svolala na nádvoří a řekla:

“Buďte rádi , že ti vypečení řemeslníci jsou pryč. Naše úroda je sice od nich ohlodaná a vyžraná, ale to nejcennější nám zůstalo. Zbyla nám matička země a naše vlastní ruce, srdce i hlavy máme na svém místě, sluníčko dál svítí a deštíček přináší vláhu! Buďme vděční a pokorní, přiložme ruce k dílu!“

To byla slova hodná krále. Však si lidi pomysleli , že by Radana byla dobrou královnou,a šli to hned zatepla povědět králi. Ten měl velkou radost, že se může zbavit tíže královské koruny a zodpovědnosti, taky se styděl, že měl na všem svůj díl viny. Hned se dohodli, že po žních udělají slavnou korunovaci a všechno řádně oslaví. A my teď budeme s nimi čekat, jak ty žně dopadnou, a taky se pustíme do svého díla.

Přejít do diskuze k článku 9 komentářů