Retro: Drancuj, drancuj, vykrúcaj…

22. 11. 2010

Úvodní poznámka

Účelem příspěvku je – jako dost často u tohoto autora – jistá provokace.

Autor příspěvku samozřejmě nepředpokládá, že by člověk ve vyspělých zemích musel být podroben historicko-ekonomickému scénáři, kdy by výslovně hladověl a pak dokonce snad fyzicky slábnul.

Autorovi jde spíš o zamyšlení nad tématem reprodukce určité dosažené životní úrovně a nad tím, co je vlastně kdy jisté.

Jde mu o zamyšlení nad skutečností, že průměrný občan té nejvyspělejší země světa už 30 let není schopen reprodukovat životní úroveň alespoň na stejné úrovni, ale neustále klesá…

…Níž a níž…

Preludium

Dnes nám připadá samozřejmé, že i kdyby díky nepříznivé vyjednávací síle neprivilegovaných docházelo k utahování šroubu globálním kapitálem sebevíc, musí hodnota vyráběného statku či služby obsahovat reprodukci životních sil.

Ale dokonce i lidské bytosti a jejich životní síly bylo kdysi možno nevratně vyčerpávat a drancovat.

I v zemích vyspělých…

A nejen to.

Nevratné drancování lidských životů dokonce i mohla být podmínka reprodukce statu quo příslušné společenské soustavy…

-.-.-.-.-.-

Agresívně rostoucí střední a pozdní republika s obrovskou záplavou a tedy nabídkou otroků na trhu byla pochopitelně společností s velmi stlačenou cenou průměrného otroka – ovšem v té míře, v jaké tyto podmínky trvaly. Pokud to tak ovšem bylo, vyplatilo se ekonomicky vzato otroka doslova vyždímat jako citron a dodělávajícího někam zahodit – vždyť trhy na otroky byly napěchovány k prasknutí (později za císařství už určité státní, právní zásahy do zacházení s otroky být mohly)…

Masové otrokářství zejména pozdní římské republiky kvetlo, ale zejména do té doby, dokud existoval „nereprodukční přísun“ otroků z pernamentních válek.

Po ustálení velkého římského míru „Pax Romana“, TENTO přísun v potřebném rozsahu vyhasínal a bylo třeba stále nákladněji reprodukovat generace dalších a dalších otrockých pracovních sil, což bylo nákladnější – a stále víc.

Všezahrnující otrokářství se takto ukázalo jako nestabilní, nerovnovážná situace, pokud nemohlo parazitně a „externalitně“ čerpat z pernamentních válek a z nízkých cen otroka takto vzniklých.

Nová situace si začala vynucovat jinou formu spojení výrobních sil mezi sebou a latifundista nakonec spontánně začal v pozdním Římě reformovat původní model hospodaření do podoby zvané kolonát…

(Obraz)

Reprodukce a drancování

Pozdní římská republika.

Všude se válčí …

Když Crassovy legie v sedmdesátých letech před naším letopočtem zlikvidovaly Spartakovo povstání, byly trhy narvány záplavou otroků a Crassa (podle Howarda Fasta) údajně podplatili někteří bohatí podnikatelé trhů s otroky, aby nevrhl zajaté otroky na trhy, které by rozvrátil, ale aby je ukřižoval, aby nabízené množství nezlikvidovalo cenu.

Ale to jsme se zakecali.

Protože stroj času právě přistává. A my teď jen tiše přibouchneme dvířka a proplížíme se k ville patricije Marca Licinia Reducta …

-.-.-.-.-.-

Vážený patricij Marcus Licinius Reductus ve své tóze právě dává příkazy svému galskému villicovi Cloxidovi, otroku-správci, který třebaže Gal, vyrostl mezi vzdělanými massilijskými Řeky (dnešní Marsseille – pozn. M. T.) … A vznešený Reductus už ani neskrývá podrážděnost nad nedůvtipným správcem:

„Já myslím, že snad mluvím srozumitelně a nevím, co je tu k nepochopení. Říkám to snad jasně, ne?

Nebo si snad myslíš, že jako patricij neumím počítat?

Nepochybuj, hochu o tom, že já počítat umím a možná líp než polovina equitů v celé republice (Equiti: podnikatelská vrstva (jezdci) ve starověkém Římě – pozn. aut.)…

 Takže ještě jednou a naposled, a už mně neštvi – snížíš dávky pro ergastulum (kobky otroků) o pětinu. Drž hubu, teď mluvím já … to je mně taky jasný, že vesnický otrok, kde je silný výdej energie, nevydrží takhle o moc déle než půl roku.

Jenže Crassovi důstojníci prý nesplnili kvótu pro ukřižování. Na trhy bylo nakonec vrženo tolik otroků, že se trhy skoro zhroutily, protože i trhy mořských pirátů jsou napěchované k prasknutí. Féničtí piráti pod Gadesem u Herkulových sloupů teď prodávají doslova a dopísmene za hubičku. Dnes jsem se cestou z veřejných lázní stavil u Egypťana Reclandama v jeho kanceláři. Visí tam tabulky se situacemi na všech velkých trzích, nejen italských.

Už jsem to tedy (Reductus si hlasitě a jakoby odevzdaně povzdechl) propočítal sám, Cloxide – když ty se, jak vidím, neobtěžuješ udělat pro familii a latifundii něco trochu přínosného. Ta pětina snížených dávek je úspora, která vydělá na dalšího otroka plného síly při dnešních směšných cenách otroků už za čtyři a půl měsíce. A já vycházím z toho, že ještě pár měsíců přes ten půl rok bude otrok, hlupák, zoufale usilující přežít, fungovat – než si ho vezmou bozi z tohoto pro něj nedobrého světa…  Teď mluvím já, Cloxide, už jsem ti to jednou říkal… To vím taky, že otrok bude fungovat čím dál hůř a bude slabší a slabší – u primitivních prací to ale neudělá takovou škodu, a dozor si s tím poradí.

No a pro mě to všechno je už čistý zisk – každý měsíc nad ten půl rok, co bude fungovat. Moje bohatství, hochu, totiž není nekonečné – já nejsem Crassus, Cloxide. Mně se bude, hochu, hodit každý sestercius –  víš přece, že příští rok budu usilovat o kvesturu…“

Vznešený Reductus vstává s tím, že audience je u konce:

„Do březnových Kalend mně připravíš propracované návrhy. A teď vypadni, čeká mně koupel. A řekni Ridoně, ať mě přinese do lázně falernské.“

A vznešený Reductus si ještě při odchodu bručí „…abych taky všechno zařizoval sám, kolem mám samé takové ‚kam ho postavíš, tam ho najdeš‘…“

(Konec obrazu)

Také na začátku kapitalismu bychom našli jevy, které jsou hraničními jevy mezi „pouhým“ vykořisťováním a vyčerpáváním a drancováním pracovní síly…

Koneckonců slábnutí neznamenalo tenkrát ještě smrt hladem.

Slábnoucí a vyčerpávaný dělník získával alespoň životní čas, než mu – tehdy klasický – ekonomický cyklus v (tehdy nestagnující) ekonomice zas možná poskytne novou šanci…

Někdy si říkám, jestli to byli skutečně „citliví a humanističtí intelektuálové“ a ne (vedle vládních továrních inspektorů) britská armáda, kdo řekl dickensovskému kapitalismu:

„Tak už dost – s tímhle „materiálem“ Imperium neudržíme“…

-.-.-.-.-.-

Buď jak buď, původní externalitní drancování pracovních sil popsané v Marxově Kapitálu jako ve Starém světě časté (i když ekonomické zákony přece jen neurčující), přešlo na stacionární dráhu pouhého vykořisťování.

A dokonce ani tam se nezastavilo.

Reálné příjmy pracovníka (tedy příjmy vztažené k cenám ostatního zboží) rostly a v jisté době znatelně překročily hranice reprodukce životních sil – dokonce i tu nabobtnalejší reprodukci u současného moderního člověka.

Italský ekonom Pierro Sraffa je protagonistou tzv. neoricardiánské ekonomie, která navazuje na klasickou a marxistickou ekonomii, což jsou ekonomické směry spojující mzdu s poněkud historicky modifikovaným reprodukčním minimem. Na rozdíl od svých klasicko-marxistických duchovních předchůdců už ale Sraffa sebevědomě vychází z toho, že zaměstnanec (i ten „obyčejný“ – bez výrazného lidského kapitálu) se podílí (málo či více) na přebytku, nadproduktu…

Pierro Sraffa své klíčové dílo napsal v roce 1960…

…a zemřel skoro před 30 lety.

-.-.-.-.-.-

A obrovský tanker globální ekonomiky mezitím začal zvolna, ale neúprosně obracet dosavadní kurs…

Ve skutečnosti neexistuje nic křehčího než reálná úroveň mzdy v kapitalismu…

V Chrudimi dne 13. 11. 2010