Retro: Dveře ve zdi 32

Reklama


28. 3. 2012

podpis smlouvy

Abychom se v té složitosti neutopili, nebudeme se do ní vrhat po hlavě, ale zkusíme se ponořit hezky pomalu, abychom jí lépe procítili a lépe pochopili. Už jsme v té složitosti po kotníky, udělejme tedy další krok a smočme v ní i naše kolena.

Jedním z největších omylů je všeobecné přesvědčení, že v mezinárodních vztazích existuje něco podobného „solidaritě“. Zjednodušeně řečeno, lidé věří tomu, že tak zvaní „komunisté“ budou vždy pomáhat komunistům, a tak zvaní „kapitalisté“ budou pomáhat kapitalistům, i kdyby čert na koze jezdil. V SSSR bylo toto přesvědčení ze všech sil podporováno propagandou, zobrazující soutěž „systémů“ jako boj solidárního „kapitalismu“ s o nic méně solidárním, jednotným světovým „komunismem“.

Zdálo by se, že takovýto primitivní popis skutečnosti musel být výjimečně přesvědčivým, právě díky své jednoduchosti. V praxi ovšem samotný ideologický fenomén jménem „Čína“ stačil k tomu, aby se z nohou kolosu sovětské propagandy staly nohy hliněné.

Když už jsme se rozhodli hrabat se ve „Versailles“ (ještě jednou zopakuji, že to čemu říkáme „Versailles“, je nejen mimořádně zajímavé, ale také mimořádně důležité, protože tam byl zrozen náš dnešní svět, svět ve kterém žijeme), pojďme se podívat, jak to vypadalo se solidaritou tam. Připomínám, že socialismus jako model státního uspořádání v praxi ještě neexistoval. Socialismus existoval pouze v teorii a izolované kousíčky této teorie, její fragmenty, velmi, ale skutečně velmi opatrně aplikovaly státy tvořící páteř stojících proti sobě koalic – Anglie-Francie a Německo.

Než se objevil socialismus, byl „levou“ ideologií liberalismus. Socialismus byl dalším krokem lidstva, a byvše „aplikován“, rušil tím liberalismus, činil ho nepotřebným, zastaralým, když ne fyzicky, pak určitě morálně.

Dá se říci, že Amerika byla, ze všech států účastnících se První světové války, státem „nejliberálnějším“. Dnešními slovy řečeno, byla tím „nejlevějším“ státem, tím nejsvobodnějším. Tím „nejpokrokovějším“.

Amerika ovšem nehodlala odpočívat na vavřínech a, pozorujíc změny, které probíhaly v Evropě (kterýmžto změnám Spojené státy všemožně napomáhaly), Američané, držíc nos po větru, jali se přebudovávat i vlastní domácnost. Pro začátek, okamžitě po skončení První světové války, byla vyvolána veřejná debata (vyvolaná smrtelně vážně, v celostátním měřítku, Američané vůbec berou vážně to, co dělají), jejímž cílem bylo předělat (přeformátovat) společenské vědomí. Přeformátování bylo nutné, protože na světě se fakticky objevil nový stát. Ta Amerika, kterou známe, je dítětem První světové války, stejně tak jako SSSR, který známe, byl dítětem Druhé světové války. A nový stát potřeboval nový pohled na „věci“.

Do vědomí mas byl vhozen slogan New Era – Nová Éra, kteréžto slovní spojení naše hlava nutně pochopí jako „Naši Éru“. Zpětně tak vytváříme jakýsi předěl, rozhraní. Historie se dělí na to, co bylo „do nás“ a na to co se stalo „našim“.

Fakticky Nová Éra znamená, že všechno co bylo před „námi“, se dělo „do našeho letopočtu“, minulost se stává anachronismem. Veliká minulost se stává sice velikým, ale anachronismem, a cizí minulost se stává cizím anachronismem, který se ještě ke všemu udál do NAŠÍ éry.

Liberalismus jako ideologie, navíc ideologie, která Americe výborně posloužila, nebyl vystaven pochybnostem, kdepak, veřejnost byla vyzvána, aby liberalismus „pochopila“. Ke slovu liberalismus se objevily tři prefixy – „new“, „old“ a „false“. Američané museli pochopit, že neexistuje prostě liberalismus, ale „nový“, „starý“ a „falešný“ neboli „padělaný“, a poté se rozhodnout co vlastně chtějí. Pochopitelně, něco „starého“, nebo „falešného“ nikdo nikde nechce, a nechtěli to ani Američané. Jako každý jiný na jejich místě, chtěli nové.

A poptávka přece vyvolává nabídku, že. „Chtěli jste nové? Berte!“

Jakmile se slovo „nový“ stalo formou společenských očekávání, novým se stalo naprosto všechno. Všichni si přáli „mladého vína“ a staré bylo nuceno reagovat na „touhy lidu“. Tak se kromě „nových“ (čestných) mezinárodních vztahů a „nové“ diplomacie objevily i new nationalism, new individualism, new art, new literature, new morality a new economy, a dokonce, nebudete tomu věřit, se objevila i new freedom. Ano-ano. I svoboda se stala novou.

Amerika se vědomě a velmi promyšleně připravovala k následujícímu kroku. Vzpomínáte si, jak ho nazvali? Jestli jste zapomněli, tak vám připomenu – New Course neboli New Deal. Rooseveltovy reformy. Ty reformy byly bezpochyby socialistické, ovšem vyhýbali se tomu je takto nazývat, takže místo socialistických se staly jednoduše „novými“.

A proměna tehdy ještě neutrálního slova „socialismus“ ve slovo tabuizované měla také své důvody. Amerika se nechtěla se svou „vyvoleností“ s nikým dělit, Nová Éra měla být érou americkou. „Nové“ a „Amerika“ se měly stát synonymy, zatímco slovo „socialismus“ bylo sice novým, ale tento termín nebyl americkým.

Z tohoto důvodu byly pojmy „socialistický“ a „nový“ rezolutně odděleny. Tehdy, na samém počátku 20. let 20. století, také přišel na svět nyní již pozapomenutý obrat tehdejšího politického slangu Red Scare neboli „rudá hrozba“. Amerika vědomě a systematicky dovedla věc s „rudým“ do úrovně společenské hysterie. A důvody pro to byly politické, nikoliv ekonomické, a politika, ať si o tom myslí kdo chce, co chce, ve vztahu k ekonomice není rovnocenná, je dominantní.

A nyní, když už si dokážete ten „kontext“ trošku představit, pojďme se vrátit k víře v solidaritu. Pohleďte – naši bílí byli liberály, byli Americe „ideologicky blízcí“, ale přesto Wilson, představující liberalismus v jeho krajní podobě, nabídl ruku Leninovi, zavádějícímu v Rusku krajní podobu socialismu. Ideologicky blízké „bílé“ Američané vyhodili na smetiště dějin. Stalo se tak proto, že mocenské zájmy USA vyžadovaly existenci jednotného a silného Ruska, a ve srovnání s mocenskými zájmy se ideologická, sociální nebo jakákoliv jiná solidarita ukázala býti jen nic neznamenající prkotinou, kterou s lehkostí přehlédli.

Kdo si dnes vzpomene na to, že počátkem roku 1918 bylo „14 bodů presidenta Wilsona“ v Rusku vytištěno v počtu více než milión kusů jenom v tehdejším revolučním Petrohradě, a že sto tisíc z tohoto počtu bylo vylepeno po zdech domů?  „14 bodů“ bylo opublikováno v novinách Izvěstija vycházejících v nákladu přesahujícím milión kusů, celkově bylo vytištěno více než tři a půl miliónu „bodů“, které byly kromě Petrohradu rozšiřovány též v Moskvě, Oděse, Kyjevě, Tbilisi, Omsku a Jekatěrinburku.

Ponořme se do té složitosti ještě trochu hlouběji: dnes nikdo nechápe, že Lenin a Wilson byli objektivně spojenci provádějící „přeformátování“ politického prostoru Evropy, které při tom prováděli z diametrálně protikladných „nástupních prostorů“, z diametrálně protikladných geografických, politických a ideologických pozic.

Málokdo si všímá fakticky identické „revoluční diplomacie“ Lenina a Wilsona, kteří se současně začali obracet přímo k národům světa přes hlavy „národních vlád“. Oba byli radikálními demokraty, z taktických důvodů spojivšími své úsilí na zničení „starého světa“. Extrémy (Lenin jako radikální sociál-demokrat a Wilson jako radikální liberál-demokrat) z protikladných pozic bourali konzervativní („reakční“) svět.

Zkuste si nevšímat toho, co se při tom říkalo, sledujte pouze to, co DĚLALI. Jakmile pohlédneme na činy, nemůžeme nevidět, že Lenin a Wilson bourali Evropu.

Poznamenáme, že naprosto stejná konfigurace sil se zformovala i za Druhé světové války. No a vůbec nikdo si nevšímá toho, že stejný obrázek se skládá i dnes.

Jacques Bainville (novinář a historik) varoval (zřejmě se naivně domníval, že nevědí, co činí) Lloyd George a Wilsona, že si hrají s ohněm. Měl při tom na mysli takzvanou „novou ideologii“ (new ideology), jejímž nadšeným zastáncem byl Wilson. Lloyd George sice jejím stoupencem nebyl, ovšem byl nucen brát v potaz dech času, vyžadující „demokracii“ a Společnost národů.

Lloyd George nevyužil (což mu bylo později vyčítáno) možnost rozdmýchat ze zárodku občanské války v Německu skutečnou občanskou válku, a zachoval se tak, jak se zachoval, nikoliv z důvodů lidskosti, ale proto, že Londýn, za prvé, neměl jistotu, kdo nakonec vyhraje, a za druhé nepřál si přílišné oslabení Německa, které automaticky posilovalo Francii, a navíc, vzhledem ke geografickému sousedství, jí dávalo možnost „hry“ ve vnitroněmeckých záležitostech.

Co se týče Ruska, pak Amerika vytěžila z únorové revoluce dvojí výhodu – okamžitě zaujala v rámci Dohody místo Ruska a okamžitě včlenila tehdejší ruskou revoluční rétoriku (stejně jako později bolševickou) do ideologického kontextu boje mezi „pokrokem“ a „reakcí“, výhodného především pro USA.

Z pohledu Angličanů byl problém také v tom, že Wilson začal spojovat ideje liberalismu a sociál-demokratismu a dělal to na bázi internacionalismu, což v té době byl vůbec ideologický skok do budoucnosti. Britské impérium nemělo samo možnost takový skok učinit vzhledem k imperiální struktuře svého státního útvaru (tváří v tvář stejnému problému stál i pozdní SSSR).  Následujíc Ameriku, BI by také bývalo mohlo skočit do budoucnosti, ovšem v tom skoku by s sebou mohlo vzít maximálně tak Australany. A co mělo dělat s indickými muslimy, bantu, bušmany a ostatními andamanci? Proto BI, ač mu to vůbec nebylo podobné, snažilo se Versailles co nejdříve „hodit pod stůl“.

Nastalo „dvacet let příměří“.

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Převzato z Ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 1 komentář