Retro: Ekonomie – věda nebo náboženství?

Ekonomie je dneska nedílným kamenem všech zpráv a komentářů. Je to obraz doby – máme tady totiž krizi. V dobách prosperity se o ekonomiku nikdo nestaral.

Co je vlastně ekonomie?

Všichni se tváří, jako by ekonomie byla věda. Jenže věda musí každou větu dokazovat mnohokrát opakovanými pokusy. Jedním z problémů ekonomie je to, že na rozdíl třeba od biologie svoje předpoklady nikdy nedokazuje v praxi. Když se pak něco nepotvrdí, ekonomové začnou tvrdit, že nějaká teoretická podmínka nebyla splněna, nebo šlo o jinou situaci. To kritizují i lidé zevnitř ekonomické hierarchie – například Joseph Stiglitz. Další argument, proč ekonomie není věda, je to, že existuje mnoho v podstatě protichůdných teorií. Každá věda se vyvíjí, ale v přírodních vědách většinou staré poznatky stále platí. Ne tak v ekonomii. Každý „ekonom“ si vytváří svoji teorii a potírá tím teorii svého soka na hlavu.

Současná převládající ekonomické ideologie je způsob myšlení, který zjednodušuje náš svět ve snaze vtěsnat ho do šablon standardních ekonomických pouček. To je také důvod, proč ji někteří myslitelé přirovnávají k náboženství. Ne proto, že by byla duchovní, ale proto, že je dogmatická. „Modely ekonomů jsou příliš zjednodušené. Musíme jim připomínat, že vycházejí z neudržitelných hodnot a že „jejich věda se snaží řídit celý svět, i když mu nerozumí,“ říká Naďa Johanisová, jedna ze zakladatelek občanského sdružení Trast pro ekonomiku a společnost.

Aby ekonomická teorie mohla vůbec něco předvídat, musí silně abstrahovat od skutečnosti a strašně ji zjednodušovat. Něco jiného zažíváme a něco jiného se nám říká. Není to tak markantní jako za komunismu, ale rozdíl mezi slibovanými zářivými zítřky blahobytu, a tím, co vidíme kolem sebe, je ale příliš jasný. Ekonomie není věda, která by hleděla do budoucnosti. Je to obor, který ex-post neboli zpětně hledá vysvětlení ekonomických situací. Ekonomové totiž nejsou žádní vědci – jsou to jen slouhové kapitálu a svoje teorie vymýšlejí, aby podpořili co nejefektivnější vykořisťování lidí. Ekonomové nejsou vědci, jsou to jen loutky přežvykující schválené dogma. Ale musíme jim uznat, že se snaží (nakonec proč ne – za ty peníze). Navzájem se předhánějí ve vymýšlení teorií, jak lépe a rychleji vymačkat z lidí poslední peníze do kapes těch vyvolených. Ale ekonomové si myslí, že jsou vědci. Takže přicházejí s tím, čemu říkají zákony. Nejsou to ale zákony. Zákon gravitace, to je zákon. Cokoli s čím přišel Isaac Newton, je zákon. Ale to, s čím přicházejí ekonomové, je názor, myšlenka, a ta může fungovat, ale taky nemusí. Ovšem všichni si myslí, že to jsou zákony. Proto na nich staví svoji činnost. A proto to vypadá tak, jak to vypadá.

Před 50 lety je nemohlo ani napadnout něco takového jako 15% daň a zrušení minimálních mezd. Na záda jim totiž dýchal Sovětský svaz a socialistické zřízení. Ekonomický systém, ve kterém byla stoprocentní zaměstnanost a školství bez školného. V takové situaci se nedalo dělat nic jiného, než budovat silný sociální stát. Snažit se vybudovat konkurenceschopný systém oproti socialismu. A je nutno říci, že se jim to podařilo. Vytvořili dokonalý systém s vysokými mzdami a se sociálním zajištěním, jaké ani v socialismu nebylo. Podařilo se to dokonce tak, že lidem, žijícím v socialismu, se zachtělo žít v kapitalismu. Jenže – všeho do času. S pádem Sovětského svazu ukázal kapitalismus zuby. A ekonomové začali novou vědeckou éru. Zahodili všechny teorie svých předchůdců a objevili éru nízkých daní a privatizace veřejných služeb.

Slouhové, říkající si ekonomičtí vědci, nám říkají, že jedině privatizací všeho bude na zemi blahobyt. Neříkají už pro koho. V minulosti jsme měli mnoho ekonomů. Např. pánové Friedmann, Hayek a další. Mnoho z nich dostalo Nobelovu cenu. Ale všichni svoje teorie zpracovávali zpětně a nevymýšleli nic dopředu. Stávající situaci brali jako dogma, které nelze změnit. Myslíte, že nemám pravdu? Jak je tedy možné, že tito geniální ekonomové nepřišli již v padesátých letech na tak geniální a jednoduchou myšlenku, že nejlepší stimul ekonomie je 15% daň a likvidace sociálního státu? Pamatuji si na slova profesora Šika ze šedesátých let. Na příkladě Holandska nám ukázal fungování kapitalismu. Tehdy holandští – a nejen holandští – kapitalisté platili svým zaměstnancům výborné mzdy, ale poskytovali jim i další výhody. Ve svých továrnách měli pro ženy kadeřníky, nákup do tašky. Platili lidem dopravu do zaměstnání a další výhody, o kterých se nám v socialismu ani nesnilo. A profesor Šik se ptal: „Proč to ti kapitalisté dělají? To jsou takoví lidumilové?“ a hned si odpověděl: „Nejsou to žádní lidumilové, ale mají na výběr. Buď to dají svým lidem, nebo státu na daních“. A to byl základ sociálního státu na západě.

Kapitalista měl na výběr: Buď daně nebo vyšší platy. Oni žili v době, kdy byly např. daně v USA až 80 %. V Evropě sociální služby jako zdravotnictví, školství, důchody byly plně v rukou státu. A nikde v jejich díle nenajdete jedinou větu, že nejlepší daně jsou 15% (nebo raději nulové), že zdravotní a sociální pojištění je nutno dát do soukromých fondů, nebo že by se mělo platit školné. Jak je to možné, že na to nepřišli? Že na to přišli teprve dnešní geniální „ekonomové“?

Bylo mnoho ekonomických teorií. Zpočátku se hospodářství řídilo starými dobrými zkušenostmi. Existovala jen tzv. pozitivní ekonomie, což byl objektivní rozbor a popis stavu a chování reálné ekonomiky bez kvalitativního hodnocení. Teprve později se vyrojili teoretici, kteří začali s kvalitativním hodnocením ekonomiky. Hledali ideální stav ekonomického systému. Jenže – tento systém je subjektivní, neboť se v něm odráží morální a sociální kořeny společnosti. To je ale Achillova pata jejich teorií. Výsledkem je vlezdoprdelismus ekonomů, těchto slouhů kapitálu.

Zakladatelem počátků moderní ekonomie se stal Adam Smith (1723–1790) svým dílem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“. Ekonomika je dle jeho teorie ovládána svými vlastními zákony a jejím základem je „neviditelná ruka trhu“. S tou už máme svoje zkušenosti. Jeho teorie prosazuje zásady ekonomického liberalismu. Od té doby všechny ekonomické teorie jsou liberální. Žádají svobodu podnikání a hlavně podnikatelů. Jediný Angličan John Maynard Keynes, který reagoval na hlubokou hospodářskou krizi třicátých let, definoval svoji teorii, ve které prosazuje stabilizaci kapitalistických ekonomik za pomocí státních zásahů. Ovšem, když krize pominula, všichni se vrátili ke svobodě neviditelné ruky trhu.

Dříve existovaly různé politicko-ekonomické směry. Dnes už jen jeden. Vrcholem všech liberálních ekonomických teorií je nejnovější trend – neoliberalismus. Jeho otcem a matkou jsou president Reagan a Margaret Thecherová. Vrcholu ale dosáhl až po pádu Sovětského svazu. Neoliberalismus puštěný ze řetězu je nejotřesnější způsob vlády. V něm kapitalisté ztratili všechny zábrany a rozhodli se maximalizovat své zisky na úkor svých zaměstnanců. Rozkradení východoevropských ekonomik jim nestačilo. Rozhodli se zaútočit na sociální stát vybudovaný po válce.

Neoliberalismus je zjevení boží. Nikdo nevysvětlí jiný než božský původ poznání, že nízké daně, snižování platů a podobné nesmysly jsou to nejlepší pro ekonomiku a lidi. Dneska společenské vědy charakterizuje soustavné využívání vědeckých metod, pro které je charakteristická tvorba falzifikovatelných hypotéz, které jsou testovány empiricky, tj. hodnoceny jinými experty. Díky tomu se ekonomie dostala do role služky panujících režimů a podílí se na udržování falešných ideologií, jejichž úkolem je zajišťovat setrvačnost stávajících společenských systémů. Signifikantní je proto situace z roku 1990, kdy se mnozí marxističtí filozofové přeorientovali, a tak staří marxisté lehce konvertovali k dnešnímu ekonomickému mainstreamu. To nesvědčí o vědeckosti dnešních společensko-vědních disciplín, ale o bezcharakternosti těchto ekonomů podle hesla kam vítr, tam plášť.

Cílem neoliberálů je privatizace zdravotnictví a důchodového systému. (Školné je jen třešinka na dortu.) Tam jsou schovány stovky miliard korun pro jejich volné použití. Tam je možno tunelovat a vykrádat. Ale i bez toho jsou výborným zdrojem zisku. Např. zdravotní pojišťovny v USA vynakládají na zdravotní potřeby jen 50 % z vybraných peněz. Zbytek jim jde do kapsy. Stejné je to u zdravotnických zařízení. Jak se to dělá, můžete vidět na internetu ve filmu Michaela Moora „Sicko“. Být vážně nemocný ve Spojených státech je vstupenkou pod most. Takoví lidé ztratili všechno, když zaplatili nemocnicím. A skončili jako bezdomovci. Jediné, co jim zůstalo, byla jejich nemoc.

Finanční krizí v roce 2008 vstoupil neoliberalismus do své konečné fáze. Státy musely do bank nasypat stamiliardy dolarů. Většinou marně. Krize nekončí. Situace obyčejných lidí je den ode dne horší a horší. Nezaměstnanost roste. Po celou dobu vlády neoliberalismu ekonomika stagnuje. Mzdy na Západě jsou už dlouho na stejné výši i přes stále rostoucí inflaci. 40 milionů Američanů žije v bídě a další desítky milionů v kategorii nazývané „téměř bída“.

Před lety lidé protestovali proti zasedáním G7 a podobným akcím. V současnosti je to stále obtížnější. Státy vymýšlejí stále nové a účinnější zákony proti terorismu. Ale zatýkají podle nich i lidi, protestující proti jejich politice. Ti nemnozí, kdo zvedají hlasy proti účasti na předepsaném nadšení, jsou obviňováni z terorismu, a podle protiteroristických zákonů odsuzováni ke drakonickým trestům – pokud nejsou uvězněni na doživotí bez soudu. Současná krize je krize kapitalismu a neoliberalismu zvláště.

To, v čem žijeme, stále více připomíná Orwellovu Oceánii. Média se nás snaží přesvědčit, že Orwell v románu 1984 popisoval Sovětský svaz. Není to pravda. Popisoval kapitalismus a hlavně kapitalismus, který přichází. Newspeak slyšíme denně v televizi. „Válka je mír“ – desítky let už žijeme v permanentních válkách. A ta poslední – válka proti terorismu – má trvat desítky let. K dokonalosti přivedený Orwell. Mluví o šťastných zítřcích, zatímco jsme postupně zbavováni práv, peněz a vlivu. Sledují nás tisíce kamer na každém kroku, sbírají o nás data z kreditních karet. Orwel by zbledl závistí, kdyby viděl, co se dnes děje.

Neoliberalismus není věda, ale je to vědecky propracovaný systém, jak ožebračit stamiliony lidí a učinit z nich otroky. Současná ekonomie stojí na dvou základních pilířích: volný trh a růst. Nejlépe růst růstu. Když si pustíte TV nebo rádio, hned slyšíte, že zase roste hrubý domácí produkt (HDP), a to je dobře. Kdyby HDP klesalo, bylo by to špatně. Nejhorší je, že je to pravda, protože při poklesu HDP se zvyšuje nebezpečí nezaměstnanosti, hyperinflace, atd. Politici říkají, že musíme zvyšovat spotřebu: ekonomika musí pořád růst, jinak nastane krach. A když se bavíme o ekonomice ,tak růst o 1 % je úžasný. Ale pokles o 1 %, tak to je strašné. A při tom je to jen rozdíl 2 %. Jak může mít rozdíl 2 % takový dopad na svět kolem nás. Rozdílu plus nebo mínus 1 % si normální člověk ani nevšimne. Ovšem ekonomové šílí.

Růst a minimální mzdy mají ještě jeden háček, o kterém nikdo nechce ani uvažovat. Když lidé nemají peníze, nemohou nakupovat. A to se těžko zvyšuje spotřeba. Potom jdou všechny teorie o „růstu růstu“ k vodě. K čemu růst, když není odbyt? V kapitalismu nelze vyrábět na sklad. Stále méně lidí vyrábí stále větší množství zboží, pro které není odbyt. Musí se propouštět. Ale tím se zvětšuje množství lidí, kteří nebudou nakupovat. Bude se muset zase propouštět. Tak se dostáváme do kolotoče, končícího úpadkem. Co na to říkají naši geniální ekonomové? Nic, mlčí. K tomu opravdu není co říct.

Lidé si zvykli na neustálý růst a zrychlování. Ale od 90. let tu byl jen vzrůstající počet hospodářských a od roku 1994 i finančních krizí. A pokaždé, když to zpomalilo, vláda do toho vstoupila, a stimulovala průmysl snížením úrokových sazeb – přesně jako to dělá nyní. Takže máme růsty a kolapsy – a lidi nemají rádi kolapsy. Takže se levně půjčí peníze a to donutí průmysl znovu růst. Jenže pokaždé jsou výkyvy větší a větší. Nikdo neví, co by se mělo správně udělat. Snaží se stimulovat ekonomiku pokaždé, když to vypadá, že přestává růst. Ale to nejde do nekonečna. Nic nejde do nekonečna. A to je další obrovský rozpor, o kterém se také nediskutuje. Při diskuzi by se totiž přišlo na to, že není možné růst do nekonečna. I při několikaprocentním růstu se totiž během několika let výroba zdvojnásobí. A přitom už dnes není odbyt pro množství vyráběného zboží. A žádný ekonom se nezabývá situací, co se stane, až teorie růstu zkrachuje. To se bude vymýšlet ex-post jako vždycky.

Dogma volného trhu vychází přitom z teorie komparativní výhody, kterou vymyslel anglický ekonom David Ricardo v roce 1817, a která tvrdí, že pro každou zemi je prakticky vždy výhodné se specializovat a své produkty vyvážet. Ale i tato teorie má své omezení. V dnešní době je to situace, že by všichni chtěli vyvážet a okruh těch, co kupují, se zmenšuje. Velmi dobře na tento problém ukazuje Čína. Ta je v situaci, ve které zahlcuje celý světový obchod svými lacinými výrobky. Výsledkem je krize v Evropě a v USA.

Nemožnost konkurovat čínskému zboží a neochota omezit dovoz z dumpingových oblastí znamená pokles výroby a nezaměstnanost. Ve spojení s touhou podnikatelů na maximální zisky je to třaskavá směs. Proto se také kapitál neschopný konkurovat Číňanům snaží proniknout do sféry veřejných služeb. Tam má totiž poslední možnost „seberealizace“. A na krátkou dobu je to oblast, kde není konkurence silného zahraničního kapitálu. Ale všeho dočasu. V okamžiku, kdy pustíme soukromý kapitál do sféry sociálních služeb, se brzy dočkáme situace, kdy nám (ale i Němcům nebo Američanům) budou důchody vyplácet Číňané. Možná. Možná, že budou jenom vybírat peníze, ale vyplácet už nebudou – proč taky? To bude vrchol současné ekonomické vědy. A také její konec. Zbývá odpověď na položenou otázku.

Je tedy ekonomie věda nebo náboženství?

Z uvedených skutečností je jasně vidět, že ekonomie má blíže k náboženství, než ke vědě. Jen víra, že se situace zlepší, může udržet situaci pod kontrolou. A takovou víru se dnešní ekonomové snaží vytvářet. Jenže jak dlouho jim někdo bude ještě věřit?