Retro: Hospodářská krize, snižování daní a asijská konkurence

Reklama


6. dubna 2009

Jiří Pehe napsal zajímavou úvahu s názvem „Jsme na cestě k post-materialismu?“, která jen jinými slovy popisuje pocity mnoha autorů, z nichž některým jsme dali prostor i na našem serveru. Tento text mě inspiroval k úvaze o několika překonaných neoliberálních mantrách.

Nízké daně jsou již několik let považovány za lék na všechny hospodářské neduhy. Daně jsou označovány za státem organizovanou loupež, neoliberálové tvrdí, že občané utratí své peníze efektivněji než stát. Otázkou je, jestli naopak snižování daní a odbourávání sociálního státu nebylo jednou z příčin současného průšvihu. Lidičky dole přestali mít „sociální polštář či síť“ a vybuzeni reklamou se začali masivně zadlužovat. Patřičnou část výtěžku ze zvýšené produktivity práce neodčerpal stát a nenabídl za ni lepší infrastrukturu, vzdělání, zdravotní péči a penze, ale kapitalisté, kteří s ním částečně (a ještě navíc blbě) spekulovali, napůjčovali ho právě na vybuzení poptávky po svých výrobcích a extenzivně z něj vybudovali nové výrobní kapacity, které přímo vytvořily současnou krizi z nadvýroby, protože o nic jiného se ve své podstatě nejedná.

Nízké daně a snižování nákladů na zaměstnávání pracovníků jsou zdůvodňovány tím, že Evropa ztrácí globální konkurenceschopnost. Není to však jen záminka pro to, aby všechny zisky ze zvýšené produktivity zmizely v kapsách kapitalistů a bankéřů? Nevzniká tím trvalá nerovnováha mezi stále se zvyšující nabídkou a stagnující poptávkou?  Nemá to za následek vážné poruchy ve fungování celého systému, které se řeší účetními triky a podvody a netržním naléváním výnosů z daní do kolabujícího systému?

Kdyby totiž platila ona mantra o ztrátě globální konkurenceschopnosti, musela by být největší nezaměstnanost v zemích s nejvyššími mzdovými náklady. Prostým pohledem do statistik zjistíte, že naopak tyto země jsou na čele v klíčových ukazatelích ekonomického rozvoje, a naopak nejnižší mzdové náklady zpravidla znamenají i vyšší nezaměstnanost a celkově špatně fungující ekonomiku.

Evropa opravdu čím dál obtížněji čelí asijské konkurenci. Není to však kvůli vyšším mzdám a sociálním standardům. Je to způsobeno tím, že není ochotná se důsledně sjednotit, chránit si své sociální standardy a důsledně požadovat, aby se k nim Asie začala přibližovat. Jestliže akceptujeme, že je masově využívána práce dětí a nespravedlivě uvězněných, jestliže akceptujeme nižší standardy v ochraně životního prostředí, jestliže nehlídáme důsledně kvalitu zboží a dodržování hygienických a jiných limitů, tak si to svým způsobem zasloužíme. Chtít konkurovat tím, že se snížíme na jejich úroveň, je sebevražda. My musíme naopak udělat naše standardy přitažlivými pro občany v oněch asijských zemích. A pokud to nebude možné, tak musíme své trhy před takovým zbožím začít chránit.

Klíčovou chybou vlád i podnikatelů je, že se současnou hospodářskou krizi snaží řešit ekonomickými prostředky. Na této úrovni je však, obávám se, krize již neřešitelná. Potřebujeme řešení na bázi společenské a mravní. Potřebujeme, jak správně píše Jiří Pehe, změnu paradigmatu. Bojí se však dodat, že to pravděpodobně nepůjde bez (demokraticky přijatých a schválených) omezení typu zákazu reklamy, milionářské daně, možná i zavedení drastické daně dědické, důsledné demonopolizace a dekartelizace výroby a obchodu, vysokého zdanění dálkové přepravy zboží atd.  Nepůjde to bez návratu k jediné formě kapitalismu, která dlouhodobě prosperovala a zvítězila nad komunismem, tedy k té sociálně-tržní. Nepůjde to bez toho, aby si státy stanovily své priority a podpořily náročné projekty řešení globálních problémů, jako jsou nové formy výroby energie, náročná opatření na ochranu životního prostředí, rozsáhlé programy veřejných prací apod.

Jednoduše řečeno, pokud jsme šli ode zdi ke zdi, a přestali se zabývat otázkou distribuce vytvořeného bohatství s tím, že důležitá je jen jeho tvorba a „neviditelná ruka trhu“ si s tím poradí lépe, zadělali jsme si tím na velký průšvih, protože rostoucí rozdíly ve společnosti vedou k  sociálnímu napětí, a ohrožují základy, na nichž je naše společnost konstituována.

Všechna tato opatření ovšem nejsou možná bez výměny elit, protože jdou proti jejich krátkodobým zájmům. Z dlouhodobého hlediska nastal bohužel ten paradox, že jediným důsledným obhájcem kapitalismu a demokracie je levice. Když to necháme na pravici (a myslím tím pravici Bushova, Sarkozyho, Berlusconiho či Topolánkova typu), zcela jistě tu za pár let nebudeme mít ani demokracii, ani kapitalismus.

Přejít do diskuze k článku 10 komentářů