Retro: Izraelci, Rusové, Arabové…

Reklama


14. května 2010

Jsem v Izraeli už skoro půl roku, a tak se mě známí z jiných končin občas ptají, jak to tam vypadá. Zejména je zajímá součásná vláda, která prý je ovlivněná „ruskou mafií“. Nijak moc pozorně místní média nesleduji, a když ano, tak pochopitelně ta, co vychází v ruštině, což znamená trochu jednostranný pohled. Mohu tedy něco napsat pouze na základě rozhovorů s lidmi a z vlastní zkušenosti, to bude ovšem také trochu jednostranné. Spíš než politickou analýzu nabízím několik bodů, které jsou důležité pro pochopení toho, čím je současný Izrael.

  1. V první řadě, abych dodal to správné měřítko, zmíním myšlenku jednoho izraelského blogera, kterou jsem kdysi četl a se kterou se plně ztotožňuji. Napsal, že 80 % Izraelců nejsou žádní političtí či náboženští fanatici, ale obyčejní středomořští jižané: hluční, veselí, milovníci života, dobrého vína, krásných žen (to má manželka určitě potvrdí) a příjemného povídání. Asi jako v jižní Itálii či Řecku.
  2. Neznám v Izraeli skoro nikoho, kdo by nebyl nadšeným vlastencem této země – ani mezi starousedníky, ani mezi čerstvými přistěhovalci. (Úplně přesně řečeno, znám jednu rodinu z Ukrajiny, která nemá Izrael v oblibě a tvrdí, že se vrátí, až vyrostou děti.) Mezi nimi jsou nejen Židé, ale i etniční Rusové. Známe například jednoho pravoslavného diákona, který, přestože nemá židovský původ ani občanství, tu žije skoro trvale, dělá průvodce pro ruské poutníky a učí na univerzitě. To ale neznamená, že Izraelci nenadávají na vládu. Nadávají na ni asi stejně rádi jako v Rusku, ale jsou tu dva podstatné rozdíly: V Rusku na vládu nadávají v první řadě prozápadně orientovaní liberálové a ve velké míře jí vyčítají „nadbytek vlastenectví“, tj. nedostatečnou ochotu jít vstříc Západu a západním hodnotám. V Izraeli vládě vyčítají hlavně „nedostatek vlastenectví“, tj. údajnou zradu národních zájmů ve prospěch Arabů pod nátlakem Západu. V Rusku ti, kdo nadávají na vládu, obvykle nadávají i na ruský národ. S tvrzením, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“ v Rusku souhlasí skoro všichni. Hodně Rusů si vážně myslí, že ruský národ je nějaký „pokažený“ – jak liberálové, kteří to říkají přímo, tak konzervativci, kteří si to sice myslí pouze v hloubi duše, ale tím vášnivěji se to snaží popřít v debatách. Jinak je to v Izraeli. Občasné vtipy na svůj národní svéráz mají Židé také rádi. Ale přesto jsem dosud nepotkal Žida, ať byl jakýchkoliv politických a náboženských názorů, který by pochyboval o tom, že Židé jsou vyvolený boží lid. Vojenská služba je zde dosud velmi vážená (zejména při hledání práce). Do zvláštních jednotek je konkurz, a mladíkům, kteří volí civilní službu, se často dostává veřejného opovržení. Mimochodem, tady člověk nemůže jako v Evropě prostě říci, že je pacifista, a nastoupit civilní službu místo vojny. Jako důvod zde platí hluboká náboženská zbožnost, ta je tu brána vážně. Například jeden mnich z Emauz sloužil jen pár měsíců. Pak ho propustili, protože dokázal, že mu vojenská služba překáží v plnění náboženských povinností, zejména v tom, že se nemůže zúčastňovat nedělních mší. Když však nějaká dívka tvrdí, že nechce na vojnu, protože je zbožná Židovka, ale pak ji vidí v krátké sukničce na diskotéce, tak to berou jako podvod (o takových případech jsem slyšel v televizi, vyprávělo se dokonce, že armáda zaměstnává soukromé detektivy, aby ověřila zbožnost takových slečen.). Jednou jsem viděl reportáž o tom, že jeden vysoký armádní úředník zjistil, že v jedné škole je procento děvčat, která nejdou na vojnu kvůli náboženství, příliš vysoké ve srovnání s ostatními školami. Vyvolalo to skandál, v reportáži ředitel školy mumlal něco nesrozumitelného na svou obhajobu a žáci hájili čest školy vlastním způsobem, když odpovídali: „Mezi mými spolužáky nikoho takového neznám, já osobně chci sloužit jako výsadkář.“ Dodal bych k tomu něco o přistěhovalcích z bývalého Sovětského svazu. Vlastenectví je hlubokou vnitřní potřebou jak ruské, tak židovské povahy. Po všem, co se stalo a za perestrojky bylo zveřejněno, hodně bývalých sovětských občanů ztratilo vnitřní možnost milovat svou zemi. Mnozí z nich přenesli tento cit na jiný objekt a stali se vášnivými vlastenci Izraele. Několikrát se mi stalo, že se mi náhodní známí po čtvrt hodině rozhovoru vyznávali ze svého vlasteneckého vztahu k Izraeli.
  3. Navzdory vleklé válce s Araby a skutečně vážné teroristické hrozbě se Izraelci většinou nechovají nijak moc podezíravě. Naopak, jak jsem psal výše, kontakty mezi neznámými lidmi jsou tady docela běžné. Na rozdíl od klidného a bezpečného Česka tu (alespoň v Haifě) obvykle nezavírají vchody do domů. Jedni naši známí nemají na pozemku vůbec vrata! Také autostop tu přes veškeré teroristické hrozby funguje podstatně lépe než v Česku nebo Rusku. Jezdíme pravidelně stopem 10 kilometrů do Emauz z nejbližšího nádraží a zpátky, a dosud se nám to pokaždé podařilo.
  4. Speciálně o „ruské“ mafii se teď nijak zvlášť nemluví. Mluví se ale hodně o korupci jako takové. Skandálů je hodně, k nejznámějším patří korupční skandály kolem bývalého premiéra Ehuda Olmerta a obvinění bývalého prezidenta Mošeho Kacava ze znásilnění svých podřízených. V Izraeli probíhá přirozená, ale docela nepříjemná generační výměna. Politiku (a život) opuští generace romantiků sionistické ideje, kteří vybudovali novou vlast, proměnili neúrodnou poušť a malarické bažiny v kvetoucí zahradu a vybojovali nezávislost proti podstatně mocnějšímu nepříteli ve válkách v letech 1948, 1967 a 1973. Z hlediska mezinárodního práva se dá o tomto hnutí říci cokoliv, ale nelze popřít, že to byli upřímní a poctiví idealisté a jejich energie (nebo použijme moderní slovo „drive“) byla obrovská. Kdysi první premiér Ben Gurion řekl, že Izraelci budou jako ostatní národy, až když mezi sebou budou mít své zloděje a své prostitutky, protože tehdy žádní nebyli! Posledním aktivním politikem této generace byl bývalý premiér Ariel Šaron. V politice zůstává ještě prezident Šimon Peres, ale jeho funkce je spíše reprezentační. Na jejich místo přicházejí politici nové generace – pragmatikové, mírně cyničtí, kteří dbají více na své zájmy než na národní – stejně jako jinde ve světě.
  5. Je třeba brát v úvahu, že Židé, stejně jako Rusové, jsou euroasijským národem. Nezapomínejme, že více než 2000 let (od Makabejského povstání) Židé vedli trvalý boj proti evropské civilizaci, která se je pokoušela asimilovat. Samozřejmě, že se Židé za posledních 200 let pořádně poevropštili. I když pouze ti euroameričtí, protože Židé v arabských zemích žili v úplně jiných podmínkách. A rozdíl mezi potomky přistěhovalců z Evropy a islámských zemí je v Izraeli dosud dobře znát. Ale i Židé západního původu se liší mírou „evropanství“. To závisí na osobním národnostním cítění, politických a náboženských názorech. Asijská část izraelské mentality se projevuje zejména ve výrazně větším významu etnické a náboženské příslušnosti, rodiny a dětí, smyslu pro národní pospolitost, menším komplexu viny a jiném postoji vůči válce.
  6. Nakonec musím něco říci o samotném konfliktu s Araby. Jeden známý, tvrdý sionista, řekl, že podle něho jde o věčný konflikt, protože oba národy mají dobrou historickou paměť. To znamená, že oba si pamatují, že jim tato země kdysi patřila celá. Musím dodat, že smíření bohužel nepatří k hlavním ctnostem obou kultur, zvlášť ne té islámské. Za ctnost se považuje opak: odhodlanost, nekompromisní boj za národní či náboženskou ideu. Nezávislá Palestina, o které mluví diplomati na světových konferencích, by ve skutečnosti nebyla životaschopným státním útvarem, protože by byla kompletně závislá na Izraeli nebo jiných sousedních státech. Neměla by vlastní vodu, plyn, elektřinu, dostatek orné půdy, aby se uživila, nedostávalo by se jí pracovních příležitostí. Navíc je oficiálně rozdělena na dvě samostatné části, Gazu a západní břeh Jordánu, které jsou dostupné jen přes izraelské území. Na západním břehu jsou navíc dost pomíchané židovské a arabské obce, proto je ve skutečnosti Palestina rozdělena ještě na více enkláv. Kdyby se všechny měly spojit, jak to předpokládá mezinárodní diplomacie, vedlo by to k vyhnání desítek tisíc Židů: Palestinci by nenechali žádného živého Žida na svém území. To ovšem žádná izraelská vláda nemůže dovolit. Mezitím Arabové žijí na územích kontrolovaných Izraelci sice hůř než samotní Izraelci, ale nejspíš lépe než v sousedních arabských zemích. Často slýchám, že před začátkem intifády (masového palestinského odboje) žili Palestinci podstatně lépe. Měli alespoň mír, práci, relativní svobodu pohybu.

Zkrátka nezávislá Palestina by reálně mohla existovat jen v případě dobrých přátelských vztahů s Izraelem (asi tak jako Vatikán, San Marino, Monako a jiné trpasličí státy v Evropě). Ale v dohledném budoucnu jsou přátelské vztahy pouhou fantazií. Možným řešením, alespoň pro Gazu, kde je situace nejhorší, by bylo její připojení k Egyptu. Ale Egypt má plné zuby svých vlastních fanatiků a své vlastní nezaměstnanosti, proto to důsledně odmítá. A tak obě strany konfliktu hrají svou hru a potichu sabotují mírové rozhovory, protože každá potřebuje podstatně více, než nabízejí světové mocnosti. Občas před nějakým důelžitým mírovým jednáním začnou Arabové ostřelovat Izrael raketami (jak to bylo po odchodu Izraele z Gazy) či izraelská vláda vydá další povolení k rozšiřování židovských osad na palestinském území (jak tomu bylo nedávno) a dohoda se znovu odsouvá do nekonečna. V Jeruzalémě v obchůdcích pro turisty se prodávají trička s nápisem: „Peace at the Middle East?“ a obrázkem lidiček, kteří přímo umírají smíchem. Tak vidí situaci velká část Židů i Arabů. Jsou pochopitelně i jiné názory. Známe zde jednoho divadelního režiséra, který organizuje všelijaké společné židovsko – arabské kulturní akce a říká o tom s opatrným optimismem: „Možná za 300 let se naučíme spolu žít v přátelství.“ Třista let je dost dlouhá doba, ale jiná cesta k trvalému míru asi nevede.

Převzato z Umlaufovin

Přejít do diskuze k článku 5 komentářů