Retro: Jak jsme vyhráli

27. května 2010

Vítězství mne velmi zajímá. Jsem slušný a poctivý občan, a tak chci pochopitelně vždy vyhrávat, a nikdy prohrát. Mimoto podporuji ekonomiku, abychom měli blahobyt. Zatím se mi pořád vyhýbá. Na tu příčinu pořád nemohou přijít. Proto studuji teorii a praxi vítězství.

Zrovna nyní byla dobrá příležitost, neboť mne tuhle v noci probudil jeden vožarlý idiot, který na ulici řval: „Naši vyhráli!“

A za chvíli opět: „Vyhráli jsme!“

Udivilo mne to. Že by již skončila 2. světová válka? Vždyť jsem mimo toho opileckého řvaní neslyšel žádné nálety ani bombardování. A ani na obloze se dosud nezablýskl výbuch atomové bomby.

Každá válka totiž končí, teprve když nová začíná. V mezidobí je velmi výhodné, aby si poražení mysleli, že zvítězili, a své zajetí považovali za mír.

Nová válka to nebyla. Byl to jen nějaký hokej. Přesto mi to nedalo, abych se nezamyslel nad tím, kdo jsou to „naši“, a kdo jsme to „my“, zvláště když jsme my a naši vyhráli.

Vědcům se dosud nepodařilo zjistit, kdy přesně, v kterém čase se vítězství mění na porážku. A velice obtížně určují dobu trvání vítězství.

Co se týče Čechů, tak ti jsou poražení již několik století. Pouze se občas vyskytne nějaký hejhula, který jim v té příšerné nudě dokáže nakecat, že zrovna vyhráli. Pak šílí radostí, zatímco změny názvů, transfery majetku, okupace území, utužování závislost a zdaňování vesele pokračuje dál.

Ten hokej je něco podobného. Po pěti letech porážky na pár minut křičíte orgasmem, že se vám imaginárně podařilo vsítit do virtuální dělohy puk.

A až vás po oslavě té úžasné potence a toho, že si jiný místo vás zasouložil a nakradl, přestane bolet hlava, tak zase půjdete poctivě pracovat na tu ekonomiku, abychom měli ten blahobyt. Není nad dobře vsítěné sperma do branky. Víte, mám v hlavě takovou ideu nekonečného vítězství.

Na tom, že všichni chtějí vítězit, není nic špatného. Každý má v kalhotách pár puků a v hlavě takového malého Adíka. Je přece také jeden z nás. Pouze se mu naskytla lepší příležitost vsítit více branek. Nás jenom mrzí, že jsme to nebyli my, že to nebyli naši.

Když to tak vezmu, a přemýšlím, kdo jsou ti „naši“, tak jsou to pěkné svině. Chovají se na nás hůře, než na cizího. Co mohli, to rozkradli, a dluhy budou platit okradení. Kdo jsme „my“, to je jasné. Jsme skvělí vítězové.

Typický vítěz platí hypotéku; je zaměstnán na HPP i VPP a navíc pěstuje králíky na nedělní oběd; okradl jej převlečený výběrčí poplatků za elektřinu; má na krku desetitisícovou exekuci za jízdu na černo v MHD; jeho nezletilá dcera je na jehlách a starší syn již jenom hulí trávu, ale také nepracuje; zaplatil si konečně pořádnou dovolenou, ale cestovní kancelář kupodivu zkrachovala; celý život si platit na důchod, který nedostane; nadšeně se zúčastnil kolektivizace a privatizace, ale vždy měl z toho hovno; poctivě sází, aby si přilepšil; buduje monarchii, republiku, protektorát, socializmus, kapitalizmus, demokracii a tak dále.

Jistě přijdete na spoustu dalších výhod, kterými se může honosit vítěz, mistr světa. Nyní dokonce může i volit, jestli bude volit nebo nebude. Je to úžasná svoboda, ale vyjde to nastejno. Vítězství je však jisté. Jednou se to za těch několik staletí přece musí podařit. Pak si zase na chvíli zajásáme a zakřičíme: „Máme hole (holé) v ruce! Góóóóóóóóóóól!“