Retro: Jak z krize

Reklama


29. ledna 2009

Dnes už je snad každému jasné, že to, čemu teď čelíme, jsou důsledky tzv. poptávkové ekonomiky zavedené bývalým presidentem USA Ronaldem Reaganem začátkem 80. let v zájmu a ve prospěch pečlivě vybraných jedinců – držitelů největších světových majetků. To a nic jiného nás dovedlo do krize, ve které teď jsme. Příjmy horních několika procent populace – ředitelů zeměkoule a jejich rodin – se za třicet let od nástupu reaganomiky o dva řády znásobily, zatímco příjmy středních tříd celá léta stagnovaly. Všechny ty hrátky s hypotékami a jinými tzv. finančními produkty měly tuto situaci zakrýt a vyvolat ve středních třídách nereálný pocit, že i ony mohou, když se budou dost snažit atd. Veřejná i skrytá vládní podpora rozežranosti těch nejbohatších a předhazování virtuálních náhražek blahobytu většině však vyčerpala svůj potenciál a další provoz ekonomik již nemůže zajistit.

To hlavní, co je teď potřeba dělat, jsou tato opatření:

  1. Zvýšit koupěschopnost a zaměstnanost středních a nižších tříd snížením jejich zdanění a zahájením masivního zadávání veřejných zakázek – do obnovitelných zdrojů energie, do energetické a infrastruktury veřejné dopravy, do izolací budov apod. Pro tyto účely nehledět na zadlužení státu.
  2. Natvrdo restriktivně zdanit největší majetky (za New Dealu ve 30. letech byly největší příjmy zdaněny až 90%) a finanční spekulace včetně výdělků z finančních investic a tím očistit měnovou soustavu od virtuálních peněz, které nejsou podloženy žádnými reálnými hodnotami.
  3. Zrušit daňové ráje.
  4. Daňové úlevy naopak směřovat právě do oblasti obnovitelné energetiky, veřejné dopravy, udržitelného zemědělství a  lokální výroby potravin apod.
  5. Řešit podstatu měnových systémů založených na dluhu. Jako dobrý návrh vypadá myšlenka dvojí měny. V nové měně podložené reálnou výrobou věcí a poskytováním služeb by se platily třeba potraviny a energie a nesmělo by se s ní spekulovat. Trochu to vypadá jako přídělové poukázky, ale když to necháme tak, stejně k těm přídělům jednou dojde. A starou měnu nechat na dožití, v ní by se mohlo klidně pokračovat ve spekulacích – ať se virtuální spekulanti vyřádí, tuhle hračku bych jim nechal.
  6. Podporovat LETS – Local Exchange Trade Systems, systémy místních měn a výměnného obchodu – zatím je vždycky zlikvidovaly vlády a centrální banky pod záminkou, že jde o daňové úniky.
  7. Podporovat návrat k pestřejšímu odvětvovému složení národních ekonomik zaměřenému na co největší podíl místní výroby životních nezbytností. Podporovat snahu o dosažení národní a místní soběstačnosti ve výrobě a distribuci pitné vody, potravin, energií, textilu, oděvů a obuvi, prostředků hromadné dopravy, výstavby bytů, energetické a dopravní infrastruktury apod. Od r. 1989 jsme např. vodovodní a kanalizační systémy zcela převedli pod nadnárodní molochy. Kdyby nebylo dovozu bot z Číny, budeme v bývalé obuvnické velmoci chodit bosi, atd. Uvědomme si, že velké země EU jako Německo nebo Francie jsou v těchto oblastech soběstačné. My jsme do roku 1989 byli taky. Po roce 1989 vytvořená – já tvrdím, že především z pohledu německých firem záměrně  – struktura našeho průmyslu z nás udělala v rámci EU téměř rozvojovou zemi s nejzranitelnější strukturou  průmyslu, která rizika krize přenáší v největší míře právě na nás. Zlikvidovali jsme výroby s vysokou přidanou hodnotou, zlikvidovali jsme schopnost dodávat investiční celky – to, co nás ještě v 60. letech stavělo např. nad úroveň Rakouska a proslavilo po celém světě (montáže elektráren, rafinérií, cukrovarů apod.) a co i v době normalizace zajišťovalo slušnou technickou úroveň aspoň některých výrob (třeba kolejových vozidel). Tohle všechno bylo zlikvidováno a nahrazeno montovnami, které budou po vyčerpání daňových úlev uzavřeny a tím se krize dále prohloubí. Proto je nutno aspoň se pokusit na tyto tradice navázat, ještě než vymřou všichni ti staří schopní inženýři. Což znamená investice do tuzemského technického školství na všech úrovních a do technického výzkumu a vývoje. A zase – obojí by mělo být zaměřeno na klíčové oblasti, tj. obnovitelnou energetiku, hromadnou dopravu apod
  8. Podporovat obory zpracovávající tuzemské suroviny a odpady. Nemáme moc tuzemských surovin, k těm mála zbývajícím patří např. sklářské písky nebo lesy, tj. dřevo. Stejně tak zde jsou značné zdroje recyklovatelných odpadových surovin. Přesto si úspěšně likvidujeme poslední fabriky, které jich využívají. Jde nejen o sklárny – s mnohem menším mediálním humbukem probíhá podobný vývoj např. v tuzemské výrobě papíru. Tam je to o to horší, že krachují hlavně zpracovatelé sběrového papíru.

Znovu opakuji, že na shora uvedené účely je zadlužování státu účelné.

Pokud jde o státní podporu zaměstnanosti, bydlení apod., snad není potřeba zdůrazňovat, že vznik zástupů nezaměstnaných, bezdomovců a jiných ztracených existencí není v objektivním zájmu nikoho – ani těch, kdo je považují za asociální živly, které se do své situace dostaly vlastním zaviněním.

Když si čtu odborářskou analýzu a podívám se do svých starých článků, zjišťuji, že o některých věcech jsem psal už před třemi lety. Těší mě, že konečně někdo na této úrovni uvažuje podobným způsobem. Teď už zbývá „jen“ namlátit to do palic politikům od vlády (ne téhle garnitury, ta je úplně k ničemu, ale té, co ji, doufám, co nejdřív vystřídá) až po obce. Těžko řešitelný úkol, ale teď konečně nastává doba, kdy i jim snad něco začne docházet.

Takhle komplexní společnost, jakou jsme, potřebuje řešení nejen na úrovni individuální, ale hlavně na úrovni obcí, regionů a státu. A příslušné struktury do nich musíme my, občané, daňoví poplatníci, všemi prostředky tlačit.

Převzato z diskusního fóra Zlom ropy

Redakčně upraveno

Přejít do diskuze k článku 29 komentářů