Retro: Jiná krize, nová křižovatka

Reklama


31. ledna 2009

Současná hospodářská krize je jiná, říkají mnozí renomovaní ekonomové. Snaží se tak zdůvodnit, proč ji standardní ekonomické poučky a modely nedokázaly předpovědět, vysvětlit, ani řešit. Události posledních šesti měsíců otřásly důvěrou investorů a veřejnosti v současný mezinárodní finanční systém i v budoucnost vlastní domácí ekonomiky. O způsobech řešení současné krize se vedou spory mezi odborníky i politiky za silného tlaku postižených finančních institucí, podniků a nejrůznějších zájmových skupin. V boji s krizí se tak svět ocitá na nové křižovatce. Není vyloučeno, že se z krize zrodí systém značně odlišný od toho, který jsme donedávna znali.

Jak se to stalo

Počátek lze vidět v měnové a fiskální politice USA, která se uvolnila v roce 2000 jako odpověď na to, že praskla internetová bublina. Amerika snížila úrokové sazby na rekordně nízkou úroveň, snížila daně a zvýšila vládní výdaje. K rostoucím vládním deficitům pak později přispěly také války v Afgánistánu a Iráku.

Kdyby byl po roce 2000 svět zůstal takový, jaký byl v 80. a 90. letech, následovala by inflace a růst úrokových sazeb, což by zpomalilo investice a omezilo prostor pro bubliny na trhu.

Na počátku 21. století ale svět začal fungovat jinak.

Zaprvé, v roce 2001 Čína vstoupila do WTO a s velkým přispěním zahraničního kapitálu znásobila svůj vývoz levného zboží. Čína byla obviněna, že vyváží deflaci. Protiinflační tlak levných čínských výrobků ale umožnil pokračování nízkých úrokových sazeb v USA. Život na dluh se stal příjemnou samozřejmostí.

Zadruhé, některé země, zejména Čína, Japonsko, Německo a vývozci ropy, začaly vytvářet obrovské obchodní přebytky a zvyšovat devizové rezervy. Devizové rezervy hromadně investovaly do amerických vládních dluhopisů, které zaručovaly minimální riziko. Asijským zemím měly devizové rezervy sloužit jako ochrana domácí měny po krizi roku 1997. Americe poskytovala sílící mezinárodní poptávka po dluhopisech levné financování deficitů a dluhu.

Nízké úroky, život na dluh a bublina na trhu s nemovitostmi tak v USA mohly pokračovat mnohem déle než by tomu bylo o deset, dvacet či třicet let dříve.

V tomto prostředí navíc Amerika pokračovala v deregulaci finančního sektoru, která umožnila finančním institucím kreativně využívat finančního inženýrství tak, aby mohly dále uspokojovat rostoucí hlad po levných úvěrech a investicích. Úlohou finančního inženýrství bylo například oddělit, „zabalit“ a přesunout úvěrová rizika. Bez účinné regulace a dohledu byly takové balíčky ohodnoceny a prodávány jako nízko-rizikové (i do zahraničí).

S poklesem cen nemovitostí se začala projevovat rizika vázaná k hypotečním úvěrům. Z nízko-rizikových balíčků se stala toxická aktiva, jejichž skutečná rizika se ukázala neznámá. Spustila se řetězová reakce, která postihla mnohé finanční instituce, a zavládla panika. Americká vláda poté, co několika finančním institucím zprostředkovala pomoc, nepředvídaně nechala padnout slavnou instituci Lehman Brothers. Vládám ostatních zemí, včetně EU a G7, také určitou dobu trvalo, než jednoznačně vysvětlily svoji pozici a zahájily záchranné zásahy. Nejistota a panika tak dále rostly. Výsledkem nyní je, že finanční instituce naprosto omezily nové úvěrování. To neblaze zasahuje podniky a další subjekty na trhu. Obavy investorů i veřejnosti vedou k omezení poptávky v zasažených ekonomikách, které se přelévá do zemí závislých na exportu, jakou je do značné míry i Česko.

Otřásají se základy důvěry

Před několika týdny Alan Greenspan (donedávna idol mezi centrálními bankéři, který v letech 1987-2006 vedl měnovou politiku USA) ve svých odpovědích americkému Kongresu přiznal, že jeho víra ve spolehlivé fungování tržních sil ve finančním sektoru byla mylná. Není sám, kdo teď přehodnocuje svoji pozici vůči trhu a vůči úloze státu, zvláště v oblasti regulace a dohledu.

Ukázalo se totiž, že ve finančním a korporátním světě často chybí zodpovědnost za dlouhodobé výsledky. Bez účinného regulačního rámce a dohledu jednají instituce v zájmu rychlého zisku za cenu nadměrných rizik, která mohou mít v budoucnosti zhoubný dopad nejen pro ně samotné, ale pro celý systém. Finančníci získávají okamžité peníze a slávu na základě dosažených výnosů. Nejsou ale adekvátně postiženi, když způsobí ztráty či dokonce krach. Rizikům tedy nevěnují patřičnou pozornost. Situace je komplikována tím, že mnohdy nejsou schopny ani finanční instituce samotné přesně měřit a řídit svá rizika, a slabý regulační rámec je nenutí rizika vykazovat.

Nedostatek osobní zodpovědnosti je problémem také v politice. Politici v Americe v uplynulých 9 letech nedbali na ekonomické analýzy o neudržitelnosti růstu zadlužení, cen nemovitostí a rizik. Činili tak nejen ve víře, že si trh nějak poradí, ale také pod tlakem nejrůznějších zájmových skupin, které ovlivňují zákony a státní zásahy. Například o rizicích hypotečního trhu se v americkém Kongresu hovořilo dlouho před jejich realizací. Návrhy na okleštění pravomocí a nastolení finanční disciplíny v hypotečních institucích, jako Fannie May a Freddie Mac, však neprošly díky jejich lobby. Posílení regulatorního rámce a dohledu vůbec vyžaduje politické odhodlání. To je ale cizí těm politikům, jejichž hlavním cílem je politická kariéra a tudíž dobré vztahy se silnými lobby. I neokonzervativní politici, kteří hlásají víru v trh, mají úzké vztahy k lobby. Nedostatek odhodlání a neochota jednat ve veřejném zájmu se ale v politice většinou netrestá. Ovlivnění politiky úzkými zájmy a klientelismus jsou samozřejmě výraznější v těch zemích, ve kterých jsou politici měřeni podle nižších etických měřítek.

Analytikům a mezinárodním institucím chybí ochota jít proti proudu. Navzdory dostupným analýzám neudržitelných trendů a rizik, nebili analytici ani mezinárodní instituce na poplach. Proč? Částečně proto, že víra podobná té Alana Greenspana je mezi ekonomy rozšířená. Částečně z nedostatku představivosti, že by k tak obrovskému krachu vůbec mohlo dojít. A částečně také z neochoty stát se nevítanými nositeli špatných zpráv, kteří mohou přispět ke vzniku paniky a nakonec být i označeni za spoluviníky.

Náchylnost k panice. V prostředí zlomených ideologických pravd, odhalené nezodpovědnosti, opacity rizik a nepředvídatelnosti státních zásahů rychle vyprchala důvěra v mezinárodní finanční i celý hospodářský systém. Masová krize důvěry tak nyní svými následky dále prohlubuje hospodářskou krizi. Masová krize důvěry je právě to, s čím snad ani nejprozíravější analytici nepočítali. I ekonomové, kteří bravurně varovali před možným tvrdým přistáním amerického života na dluh, věřili, že celkový dopad nebude tak kritický. Bez paniky a hromadné ztráty důvěry by nejspíš nebyl.

Křižovatka

Nasměrování cesty ven z krize určí její délku a ovlivní jaká bude příští konjunktura. Hlavní otázkou je, jestli budou země dělat všechno proto, aby zachraňovali minulost, anebo se zaměří na vytváření lepších podmínek a příležitostí pro budoucnost.

Zaměří se stát v zoufalém pokusu o zachování minulosti na pomoc existujícím výrobcům a finančním institucím směrem k jejich přežití v dnešní podobě, na podporu existujícího exportu a ochranu domácího trhu? Finanční podpora exportu a protekcionismus by byly globálně zhoubné, tak jako tomu bylo před 80 lety. Téměř každá země zvažuje jako první obranný reflex v současné krizi podporu exportu a ochranu domácího trhu. Toto by však dostalo svět do zhoubné spirály globálního protekcionismu. Tak jako tomu bylo již několikrát v historii by mezinárodní nárůst dotací exportu, celního zatížení, antidumpingových opatření i technických a administrativních překážek proti dovozu ve svých důsledcích všem hlavně uškodil.

Anebo stát podpoří investice směrem k budoucí konkurenceschopnosti, napomůže k vytvoření lepší rovnováhy v domácí ekonomické struktuře, posílí institucionální uspořádání směrem k vyšší zodpovědnosti ve veřejném i soukromém sektoru, a zlepší podmínky pro podnikání a k vytváření nových pracovních příležitostí? To by byl způsob, jak se připravit na rychlý start při následujícím globálním oživení. Znamenalo by to například podporu investic do vědy a výzkumu směrem k posílení inovace a ke snížení cen a zlepšení kvality výroby.

V Česku by cesta k budoucnosti mohla obnášet posílení sektoru služeb, včetně služeb pro podniky (např. doprava a spoje, distribuce, poradenství a dodávky software) a služeb pro spotřebitele (např. opravárenství, pečovatelské služby, úklid, a domácí cestovní ruch). Dostupnost levnějších a kvalitnějších služeb poskytuje konkurenční výhodu pro výrobce, pro které doprava, distribuce, reklama, marketing a prodej často tvoří podstatnou část konečné ceny výrobku. Navíc je při překonávání krize výhodou, že v sektoru služeb lze s malými kapitálovými investicemi vytvořit mnoho pracovních míst.

Především ale česká ekonomika potřebuje nápravu prostředí pro poctivé podnikání. Mezi 185 zeměmi hodnocenými Světovou bankou v kvalitě prostředí pro investice a podnikání se Česká republika letos umístila na 75. místě a společně s Polskem má nejhorší podmínky pro podnikání v EU. Na cestě k hospodářskému oživení bude Česku působit obtíže to, že například založení podniku obnáší v průměru třikrát vyšší náklady než na Slovensku, postavení obyčejného skladu vyžaduje 36 byrokratických procedur (ve srovnání s 13 na Slovensku nebo 6 v Dánsku), registrace majetku v průměru trvá 123 dní a stojí 3 % hodnoty majetku (ve srovnání se 17 dny na Slovensku a 2 dny v Dánsku a nulovými náklady v obou zemích), plnění daňové povinnosti a platby sociálního pojištění zaberou průměrnému podniku 930 hodin ročně (ve srovnání s 325 hodinami na Slovensku a 59 hodinami v Lucembursku) a uplatnění kontraktu v průměru trvá 820 dní (ve srovnání s 565 dny na Slovensku nebo 150 dny v Singapuru). Reformy směrem k zefektivnění státní správy a posílení základů právního státu by byly do budoucna velkým přínosem pro hospodářský rozvoj a důvěru investorů i občanů.

Svět potom

Směr, kterým se vydají země na výše uvedené křižovatce, ovlivní to, jak bude vypadat svět po překonání krize. Jsou dvě mezní možnosti: jedna horší a jedna lepší.

Tou horší je svět zemí a regionálních seskupení, které bojují proti cizí konkurenci, což vede k postupnému omezování inovace a snižování růstu produktivity, k růstu cen, a ke stagnaci koupěschopnosti a životní úrovně. Obchodní války ochromí mezinárodní spolupráci v řešení naléhavých problémů, jako je energetická nejistota a globální oteplování. Situace se může vyhrotit v růst nacionalismu. Jak už to bylo v minulosti, malé země utrpí uzavíráním mezinárodních trhů a rostoucím nacionalismem nejvíce. Výsledkem krize 30. let byla válka. Je těžké si představit, že podobně extrémní situace by mohla nastat znovu. Opatrnost je však na místě.

Tou lepší je, že svět vyjde z krize očištěn a posílen. Globalizace bude pokračovat a ve zdravém prostředí pro podnikání se budou tvořit nové příležitosti. Mezinárodní dohody zlepší podmínky pro zahraniční obchod a investice, vytvoří účinný globální regulatorní rámec a dohled, a pomohou odvrátit globální hrozby. Strukturální změny, které si postupující globalizace vyžádá, budou usnadňovány politikou částečného přerozdělování od těch, kteří na globalizaci vydělávají, těm, kteří se musí nákladně přizpůsobovat. V politice se místo ideologie 20. století prosadí pragmatismus a rozhodování na základě odborných analýz. Nadnárodní instituce omezí možnosti temného propojení byznysu s politikou. Národní politika tak bude skýtat méně možností k prosazování parciálních zájmů a více prostoru pro uplatnění veřejného zájmu.

Kde ve spektru mezi těmito krajními možnostmi svět skončí, záleží tak trochu na každém z nás.

Tento text navazuje na některé předchozí články na tomto blogu a je původní, redakčně neupravenou verzí článku, jenž vyšel v příloze MF DNES Kavárna 24. ledna 2009.

Převzato z blogu autorky na www.aktualne.cz

Přejít do diskuze k článku 10 komentářů