Retro: Konec kapitalismu, a co dál?

3. 12. 2011

“Chamtivost a soutěživost nejsou výsledkem neměnné lidské povahy …Chamtivost a strach z nedostatku jsou ve skutečnosti stvořené a zesílené… Přímým důsledkem je to, že spolu musíme bojovat, abychom přežili.“

(Bernard Lietaer, zakladatel Evropské měnové unie)

Postdemokracie, neokonzervativismus, neoliberalismus a řada dalších „neo“ a „post“ ismů. Jde o náhodu nebo o reflexi změn v době, ve které žijeme?

Kapitalismus končí. To je neoddiskutovatelné. Krach států zatím nenastal jen díky finančním injekcím jiných „solidárních“ zemí, resp. EU. Spojené státy přežívají na základě masivního kvantitativního uvolňování natištěných papírků, které mají sanovat v další vlně banky (rozuměj: FED virtuálními penězi převezme reálná aktiva bank za cenu dalšího zadlužování americké vlády, resp. občanů).

Když pohlédneme na samotnou podstatu kapitalismu posledních dekád, uzříme jasný příznak rozkladu přímo v něm zakomponovaném: hospodářský systém funguje prostřednictvím virtuálního spekulativního kapitálu, který generuje uměle vyživovaný ekonomický růst (bez něhož kapitalistické subjekty bankrotují). Tato bublina už dosáhla takových proporcí, že je otázkou měsíců, kdy praskne zcela. Její příčinou není žádná nahodilá chyba kapitalismu, ale bankami řízený proces. Úzká skupina elit ovládá nejvýznamnější bankovní domy celého světa. Tento poznatek nevešel ve známost až dnes, jak to kvůli internetu vypadá, ale je znám už několik staletí. Už od 18. století si byli američtí představitelé vědomi, že pokud finanční elity získají kontrolu nad hospodářstvím, kterou nakonec skutečně získaly, dojde k uzurpaci veškeré moci bankami, dokonce i té politické.

„Rothschildové přivedli nadvládu peněz do evropské politiky. Rothschildové byli služebníky peněz, kteří provedli přeměnu světa jako obrázek peněz a jejich funkcí. Peníze a užití bohatství se stalo zákonem života v Evropě. Už nemáme národy, ale hospodářské provincie.“
(Německý historik prof. Wilheim, New York Times, 8. července, 1937)

Americká historie bojů mezi svobodou a otrokářstvím elit

Guvernér Morris, jeden z autorů americké ústavy, roku 1787 varoval před možným zotročením národa: „Bohatí budou usilovat o založení jejich panství k zotročení ostatních. Vždy to chtěli a vždy budou… Dosáhnou toho i zde, pokud je (za pomoci vlády), nebudeme držet v řádných mantinelech.“

Bohužel, apel nebyl zcela vyslyšen a roku 1791 George Washington podepsal zákon o First Bank of the United States. Dostala dvacetiletou licenci. Během prvních pěti let si americká vláda od First Bank půjčila 8,2 mld. dolarů a ceny vzrostly o 72 %.

Roku 1798 Thomas Jefferson prohlásil: „Přál bych si, aby bylo možné přijmout jediný dodatek k Ústavě- odejmout federální vládě její právo si půjčovat.“ Po vypršení licence First Bank roku 1811 nedošlo k jejímu obnovení.

O rok později stanuli Američané opět ve válce s Brity, kteří ustanovení centrální banky požadovali. V roce 1816 došlo k založení The Second Bank of the United States s opět dvacetiletou licencí.

Prezident Andrew Jackson, zvolený roku 1828, byl rozhodnut ukončit činnost centrálních bankéřů ve Spojených státech definitivně. Sloganem jeho kampaně bylo: “JACKSON and NO BANK!” 10. července 1832 Jackson pronesl proslov o nebezpečí centrálních bank: „Nejsou to pouze naši občané, kdo získává z příjmů naší vlády. Více než osm miliónů akcií této banky je v držení cizinců… Nepředstavuje banka žádné nebezpečí pro naši svobodu a nezávislost, když její samotná povaha má na tom pramalý zájem? Kontrolování naší měny, příjmy z našich veřejných peněz a držení tisíců našich občanů v závislosti…by bylo hrozivější a nebezpečnější než armáda nepřítele.”

V roce 1835, Andrew Jackson kompletně splatil americký dluh. Stal se jediným prezidentem v historii USA, který to dokázal. Také vetoval zákon na obnovení licence pro Second Bank. Následně přežil pokus o atentát. Pachatel Richard Lawrence uvedl, že si ho najali „bohatí lidé v Evropě“.

Abraham Lincoln prosadil zákon „Legal Tender Act“ z roku 1862. Na jeho základě emitovala vláda 449,338,902 USD „nezadlužených“ peněz, tedy bez asistence banky.

V reakci na tento krok se objevil v London Times roku 1865 následující článek: „Jestli se tato škodlivá politika, která má původ v Severní Americe, stane pevně zafixovanou, pak si vláda bude opatřovat své vlastní peníze bez nákladů. Zaplatí tím dluhy, bude mít veškeré peníze nutné pro provozování obchodu. Stane se bezprecedentně prosperující, jak to v historii nemá obdobu. Mozky a bohatství všech zemí půjdou do Severní Ameriky. Ta země musí být zničena nebo ona zničí všechny monarchie na světě.“

14. dubna 1865 byl Abraham Lincoln zastřelen Johnem Wilkesem Boothem.

James A. Garfield se stal prezidentem roku 1881. Jakožto horlivý odpůrce bankovní moci prohlásil téhož roku: „Kdokoliv kontroluje objemy peněz v naší zemi, je absolutním pánem průmyslu a obchodu…a když si uvědomíte, že celý systém je velmi snadno kontrolovatelný pár vysoce postavenými mocnými muži, ztratíte přehled o původu inflace a hospodářské deprese.“ Garfield byl zastřelen o dva týdny později Charlesem J. Guiteauem.

Woodrow Wilson, který schválil roku 1913 stoletou licenci pro Federal Reserve – konglomerát soukromých bank (čili platnou do r. 2013!), později vyjádřil hlubokou lítost nad svým rozhodnutím: „Velký průmyslový národ je kontrolován systémem úvěrů. Náš úvěrový systém je privátně koncentrovaný. Růst národa, naše aktivity jsou proto v rukách několika mužů… Stáváme se jednou z nejhůře vládnoucích, jednou z nejvíce kontrolovaných a řízených vlád v civilizovaném světě- už nikoliv vládou svobodných myšlenek, nikoliv vládou z přesvědčení a hlasů většiny, ale vládou postojů a nátlaku malé skupinky nejvlivnějších mužů.“

(Zdroj)

Posledním prezidentem, který se pokusil sáhnout na moc Fedu, byl John F. Kennedy. Rovněž na něj byl spáchán atentát…

Zakotvením Fedu jakožto „centrální“ banky USA došlo k jednomu z největších podvodů moderních dějin, který samozřejmě spřízněná média zarytě zamlčují. Instituce jako IMF, Světová banka, projekt Evropské unie a eura znamenají pokračování a zakotvení protilidského systému i na další kontinenty.

Umělými kampaněmi bank a loutkových národních vlád došlo k situaci, kdy se s vírou ve světlé ekonomické zítřky zadlužili téměř všichni občané. Na první pohled to vypadá, jako by na tom lidé získali. Mohli si přece hned koupit to, na co by jinak museli šetřit. V důsledku to ale znamená, že se stali nevolníky tohoto systému a v nevyhnutelné krizi, která zapříčiní neschopnost splácet půjčky, dojde k jejich ožebračení o všechen majetek.

To samé ve vyšším řádu se stalo jednotlivým státům. Jejich vlády zcela zločinně nechaly zadlužit celé národy biliony dolarů, z nichž mají užitek pouze finanční hegemoni. Lidé jsou najednou nuceni se uskrovnit, platit vyšší daně a celou řadu poplatků, aby vůbec stát mohl splácet poskytnuté úvěry. Přitom jen na úroky z dluhů jdou nemalé části rozpočtů. Za úroky, které by ještě ve středověku vedly minimálně k vyhnání šejdířů z království!

Jde o grandiózní hru, která povede k plánovanému krachu kapitalismu a s tím spojenému bankrotu států a zchudnutí občanů. Domněnka, že kolaps systému není v zájmu elit, je naivní. Naopak dojde k naplnění toho, co chtěly odedávna: konečný transfer bohatství a hlavně moci do jejich rukou a její transmutaci do nového proklamovaného světového řádu.

Média zcela farizejsky prezentují problémy Řecka, Irska, Portugalska, Španělska apod. jako zadlužení těchto zemí, na kterém profitovali občané a teď si musí utáhnout opasky. Jde o flagrantní lež. Ve skutečnosti došlo k tomu, že globálně vlastněné banky vyvolaly spekulacemi krizi (i za vědomého použití „junk“ derivátů) a samy se tak vlastní vinou dostaly na pokraj bankrotu. Stovky miliard eur či dolarů nejdou na záchranu států, ale fakticky těchto institucí prostřednictvím vlád, které neváhaly zadlužit své občany pro záchranu podvodníků.

Zpět k otázce, co vystřídá kapitalismus… Tzv. socialismus se vyznačoval koncentrací veškerého bohatství a moci v rukách nejvyšší třídy ve formě komunistických stran, které tuto praxi kamuflovaly jako socialismus. Nyní nadchází éra soustředění věškeré moci pod plánovanou jednou světovou vládou, která jedině bude disponovat autoritou určovat, co ještě je demokracie a co už ne. Přičemž co se nevejde do stále užší definice režimu, to se dočká postihů jakožto nebezpečné protispolečenské či rovnou teroristické jednání.

Jaký název tato éra získá, nevím. Co je však jisté- půjde o konečné zúčtování se stále se tenčící svobodou. Nejpřiléhavějším termínem se zdá být neobolševismus.

Brzezinski o probouzejících se lidech

Projev Kennedyho

Rothschildové

Převzato z blogu autora na blog.tyden.cz