Retro: Konec úředního života na pohřebišti

Reklama


5. března 2009

Polomrtvý pacient s mozkovou mrtvicí sotva dýchá, a my, místo abychom jej postavili na vlastní nohy, učili jej správně chodit a pohybovat se, vtloukáme do něj reklamní zaklínadla, středoškolské integrály, bulvární pomluvy, a prodáváme mu značkové sportovní zboží, nový mobil, nezbytnou kolu, hamburgery, tabák, alkohol, trávu, tvrdé drogy a bůhví co ještě. Sice díky podobným obsahům mysli upadl do polovičního bezvědomí, ale nám to nijak nevadí, abychom ve stejné profylaktické léčbě proti životu nepokračovali dál a znovu.

V našem povědomí a ideologickém podvědomí má model vesmíru patriarchální podobu dobrého boha a zlého ďábla. Stojí v něm proti sobě dva muži, Hospodin a Adam, Bůh a Ďábel (Satan). Zdvojené dobro dává vznik zlu. Je to prostý proces rozkladu.

Stejné póly se odpuzují a vzájemným třením se zahřívají a oteplují. Žena stojí jaksi mimo. Zastává podřadnou nevýznamnou úlohu, až někde za domácím zvířectvem. Příroda a zvířata ovšem nemají naši duši, a tak jsou pro nás mrtvá a jsou vhodná jen k práci nebo k snědku. Pokud je nevymlátíme jen tak pro zábavu.

V našem jazyku nemáme vůbec žádný pořádný výraz pro ženský protějšek ďábla. Někdo jej záměrně vymazal z našich písem i mysli? I ta ďáblice je podřadný a nevýrazný výraz pro černou díru v kosmu. Obecně vůbec neuvažujme, že by záporný pól byl ženského původu, ačkoliv vše pro to hovoří. A to nejen pohlavní rozlišení v přírodě, ale i moderní vědecké výzkumy mikrokosmu a makrokosmu.

Každý pravověrný lump i poctivec uctívá dobro, a pudově se žene za vším, co se mu jeví osobně nebo všeobecně dobré. Neuvědomuje si tuto tvůrčí boží vůli, je s ní podprahově ztotožněn. Plně ji prožívá a vůbec o ní neví. Pud sebezáchovy považujeme za konstantní. Podporuje se tím gravitační určení dobra ke zlu, a vytváří i nechtěně zlo. Znalci východní kosmologie se nestačí usmívat nad naší pošetilostí, se kterou ignorujeme opačné určení ke stavu beztíže a uctíváme úřední mrtvá písma a papírové bohy. Tisícileté tuny teologie a vědy umrtvily náš život.

Podle staroindických písem svatých nastal předpovězený černý věk bohyně Kálí. „Věnec lebek a hadů jest zavěšen na jejích zádech; vysílá nemoci mezi lidi; proudy krve, k vykrmení démonů vycházejí z ní, radost a rozkoš, které vzbuzuje, proměňuje opět v utrpení a strastné mlčení, nijaká lítost nepohne její myslí, žehná jen tomu, kdo rozbit leží u jejích nohou. Kult jejího vyvolávání jest plný děsu. Jest nutno ji vyvolávati na hřbitově uprostřed tmavé noci. Kdo ji chce zaklínati, musí vyslovovati kouzelná slova, sedě na mrtvole.“ (Dr. Karel Vogl: Srí Rámakrishna)

Země pod našima nohama je skladištěm mrtvol, pohřebištěm všech živých tvorů. Dokonce i naše vlastní tělo se stalo mrtvým. Aniž to víme, zaklínáme Kálí uprostřed tmavé noci našeho vědomí. Dokonce i atmosféra ztmavla smogem. Svítíme umělým světlem již i ve dne. Média ve dne v noci křičí a zaklínají lidstvo neustálým přívalem reklam a propagandy. Na našem mrtvém těle se odbývá příšerná záhrobní hostina. Když se Kálí zjeví ve své plné kráse a hrůze, tečou proudy slz a potoky krve. A davy kosené bolestí, smrtí, bídou, nemocemi, krizemi a válkami šílí děsem, strachem a utrpením. Dávno předtím se nad budoucím čerstvým hrobem začaly stahovat husté hřbitovní mlhy…

Přejít do diskuze k článku 5 komentářů