Retro: Kritika slov VIII

8. prosince 2009

XLIII

HMOTAŘSTVÍ

čili materialismus je prý nemoc naší doby a definuje se jako uctívání hmoty. Avšak nejnápadnější rys dnešní doby je, že právě hmotu naprosto neuctívá; že ji spíše znehodnocuje, než uctívá. Starý řezbář ctil dobré dřevo, ale velkoobchodník dřevem nemá za mák vážnosti k dřevu, jež prodává; udělejte si z toho mouku nebo rotační papír, ale metr stojí tolik a tolik. Starý kameník uctíval dobrý kámen, ale dnešní kameník uctívá svou politickou stranu nebo nemocenskou pokladnu nebo docela nic, snad proto, že ani nedostane do rukou dobrý kámen, nýbrž jen kamennou náhražku. Ano, naše doba ctí tak málo hmotu, že se obklopuje samými náhražkami hmot. Je tak málo hmotařská, že nemá žádného vážného a solidního přátelství ke hmotě. Konzumuje hmoty, ale nectí je. Ctít víno neznamená chlastat láhve po padesáti nebo stu korunách, nýbrž ulévat vína bohům, skládat anakreontské písně nebo aspoň vidět nebesa otevřená. Ctít ženu neznamená koupiti si ji, nýbrž milovati ji. Zbožňovat hmotu znamená vyřezávat a tesat, malovat, stavět chrámy, krásně tkát, vzdělávat půdu jako Booz, pást ovce jako Paris, básnit, mít rád přírodu, zpívat při práci, klanět se stvořiteli a mít spoustu laciných a velikých požitků očima, ušima, jazykem, nosem i hmatem. Ctít hmotu znamená pořizovat si nábytek věčný jako modly a krásný jako kostely. Hmotu ctí mistr a umělec; nectí ji ani fabrikant, ani dělník. Fabrikant i dělník neuznávají hmotu, nýbrž peníze, které vynese; peníze však nejsou počestná hmota, nýbrž nejubožejší a nesmyslná náhražka hmoty. Snad se v naší době najde tu a tam nějaký idealismus ducha; podstatněji nám však schází idealismus hmoty. Kdybych v tenhle okamžik dostal božskou moc, vzal bych lidem veškerou ryzí a ctihodnou hmotu a nechal bych jim jen dvoje: slova a peníze. A snad by většina ani nepostřehla, že se ve světě něco změnilo.

XLIV

HRÁTI

Na tomto slově není nic špatného než jeho zneužití ve rčení “hráti roli”. Tak třeba Napoleon “hrál vynikající roli” v dějinách světových nebo cukr “hraje znamenitou roli” v exportu z naší republiky. Je pochybno, že Napoleon “hrál”; je možno, že bral své poslání v dějinách docela vážně a bez přetvářky. Ale jestliže “hrál”, pak se má o jeho hře říci něco více. Nestačí říci, že Vojan “hrál vynikající (nebo titulní) roli” v Kupci benátském; i nejhorší referent poví něco víc, jak ji sehrál. Představte si, že by historik napsal: Pan Napoleon sehrál výstižně, nenapodobitelně svou vynikající roli v dějinách světových; bitevní scény podal se strhující vervou, jeho maska císaře byla znamenitá, avšak na Svaté Heleně hrál mdle a bez tempa. Nebo že by se psalo o cukru: Cukr tentokráte nesplnil všeho očekávání; hrál svou znamenitou roli v exportu chabě, neuměl ani svou úlohu a byl by propadl, kdyby zahraniční obecenstvo neholdovalo stále jeho sladkému vystupování. – Tím nechci vytýkat, že se Napoleon nebo cukr nebere vážně, nýbrž že se hra nebere dosti vážně, neboť v tomto odstavci jde mi o přednosti hry. Línému pracovníku říkáte: “Nehrejte si tak s tou prací.” Kdyby si s ní opravdu hrál, tu by to dělal se zápalem dítěte, jež zapomíná na čas a všechny síly své věnuje dokonalosti své hry. Neboť ve hře jde ještě více než v práci o dokonalost; hra je zaměstnání ryze kvalitativní. Při hře svrchovaně záleží na tom, aby byla dobře dělána; proto je hra matkou ctižádosti, prvním a věčným polem závodění a sebezdokonalování. Nebereme hru dosti vážně – to je vidět i na neúspěších naší civilizace. Kdybychom si s prací “jen” hráli, získala by tím naše práce úžasné dokonalosti. Kdybychom “hráli svou roli” v životě, nebyli bychom takoví všelijací slamotrusové a mravně tak beztvární, jako býváme. Konečně hra by nás naučila úctě k pravidlu, jež každou hru váže, a ke skutečné schopnosti, jež hru vyhrává.

XLV

BŮH

Toto vymírající slovo nechalo své mocné stopy ve dvou slovech, která budou aktuální i v časech sebenevěrečtějších. Vždy budou lidé nebozí, to jest patrně zbavení Boha, dalecí od Boha, a zase lidé bohatí, kteří mají podle všeho – aspoň etymologicky – k Bohu jaksi blízko. A tu je zajímavo pomysliti si, jak málo asketičtí byli ti slovanští předkové, kteří do těch dvou slov vložili myšlenku na Boha, jenž je dalek člověka nešťastného a přichází s pozemskými statky k člověku šťastnému; byli tak málo asketičtí jako staří Latinci s jejich zatracenou příbuzností “divus” a “dives”. Ovšem v té poetické době, kdy se vyráběla slova, “bohatý” člověk nebyl někdo, kdo mnoho vydělává a utrácí, nýbrž někdo, kdo mnoho užívá; kdo mnoho, velmi mnoho jí, má mnoho, velmi mnoho žen a dětí a sedě slavně ve stanu kraluje stádům převelikým. Nikoliv majetek, ale božské a slavné užívání věcí vložili naši veselí předkové do posvátného slova “bohatý”; a kdybychom si jednou umínili zas pořádně zeslovanštět, museli bychom si snad říci: Dejte nám pokoj s proletářstvím, což dokázaně není slovo slovanské; mějte nás rádi s takovými nevěreckými pojmy, neboť tuhle máme slovanský a nábožný program: odstranit nebohost, jež znamená opuštění od Boha, nedostatek Boha, bezbožný omyl ve slovanské obci; a zavést pravé, zbožné, věřící bohatství, bohatství bohumilé, bohatství nejrůznějšího druhu: hojnost a veselí, bohatství smyslů a myšlenek, slavné králování zde na zemi i tadyhle v říši ducha, božské bohatství všech, Boha pro všechny; neboť tolik je Boha na zemi, kolik je na ní hojného, bohatého štěstí. A především protestujeme proti tomu, abyste napořád z úsilí o hmotné zlepšení světa i lidí dělali názor chmurný, zasmušilý a bezbožný; rcete raději, že tím usilujete o Boha, o toho štědrého a prastarého boha, který až do našich hmotařských dob se udržel etymologicky zaklet do všeho bohatství světa.

Převzato z Karel Čapek on line