Retro: Lipany – prohrou k vítězství

Reklama


11. října 2009

Největším problémem husitů byla jejich vnitřní nejednotnost. Od samého počátku zde byl konflikt mezi radikální stranou a „stranou mírného pokroku v mezích zákona“, které se dokázaly pouze občas na čas spojit proti společnému nepříteli. Tento konflikt nakonec vyvrcholil bitvou u Lipan. Jak víme, husité nakonec nebyli poraženi cizími vojsky. Ale není zase až tak nutné zdůrazňovat, že u Lipan šlo o bitvu Čechů proti Čechům (třebaže za peníze církevního koncilu). Tento konflikt by se za běžných okolností, jako již mnohokrát předtím, nakonec urovnal.

Vžitým tvrzením je, že k bitvě u Lipan došlo proto, že lidé byli již „unaveni válkou“. Ve skutečnosti byly v té době poměry již značně zkonsolidované – jak víme, byla obnovena i činnost pražské univerzity, v Praze byla položena vodovodní síť, což byla tehdy v Evropě novinka – a po pravdě řečeno, taková válka, kdy poslední dvě křižácká tažení skončila tím způsobem, že v jednom případě křižáci prchli, když uslyšeli zpěv husitů, a ve druhém jej ani slyšet nemohli, protože se dali na útěk, když byli husité ještě asi čtyřicet kilometrů daleko, příliš neunavovala.

Porážka husitů byla možná pouze v důsledku předcházejících dvou let neúrody (roku 1432 nepršelo od dubna do poloviny července, hned na to zase pršelo tolik, že došlo ke katastrofálním povodním), a jejich následkem vzniklého hladomoru. Za situace, kdy v důsledku hladomoru stouply ceny základních potravin na desetinásobek, nebylo nadále únosné vydržovat velké stálé vojsko. Nešlo jen o ceny – potraviny prostě nebylo kde brát, bez ohrožení životů hladovějícího obyvatelstva. Špatně živená vojska neuspěla ani při pokusu opatřit si potraviny za hranicemi.

Když se roku 1433 z jednání na koncilu v Basileji vracela česká delegace, vedená Prokopem Holým, Češi neprozřetelně připustili, aby s nimi do Prahy jeli také vybraní „diplomaté“ koncilu. Tito „poslové“, vedení Janem Palomarem, v Praze v letech 1433-1434 pobývali dvakrát. Podařilo se jim úspěšně získat kolaboranty a Palomare pak přivezl peníze na podplacení české šlechty. (…Nejmenuje se po něm palmáre, honorář právníků, který je u těch lepších tak vysoký také právě proto, že zahrnuje úplatek soudci?)

K vlastní bitvě pak došlo tak, že agenti basilejského koncilu roku 1434 podplacením umožnili zásobování Plzně obležené husity, čímž tam vázali husitská vojska. Toho využila podplacená kolaborantská šlechta, vedená Menhartem z Hradce, k dobytí Nového Města pražského. Husité ihned zanechali obléhání Plzně a přitáhli ku Praze, na její osvobození však neměli dost sil, a tak ustoupili směrem k Českému Brodu. Tam pak došlo u Lipan k bitvě, ve které byla husitská vojska poražena armádou složenou z českých vojáků, najatých za peníze církevního koncilu. V bitvě padl i Prokop Holý, po bitvě došlo k masovému vyvražďování husitů hromadným upalováním ve stodolách, ale pak se situace překvapivě obrátila.

Paradoxně právě pár dní před bitvou u Lipan totiž na basilejském koncilu preláti opět zle vyběhli se Zikmundem, který si ve svém velikášství, tentokrát jako novopečený císař (od roku 1433), opět myslel, že to bude zrovna on, kdo se postará o nápravu římské církve – že když s ním „vyběhli“ na kostnickém koncilu, tak tentokrát uspěje.

Pravděpodobně v důsledku tohoto „vyběhnutí“ pak roku 1436, při podpisu jihlavských kompaktát, Zikmund ochotně souhlasil s tím, že v Českých zemích nebudou žádné „restituce církevního majetku“. Majetek, který byl za husitských válek církvi zabaven – a to byl téměř všechen, zůstal těm, kdo jej právě měli. O tom, že by se církvi „vracel“ majetek, který jí předtím nepatřil, ani nemluvě. Zikmund dokonce potvrdil majetkové poměry vzniklé válkou a zakázal návrat či „odškodňování“ „odsunutých“ Němců. O nějaké omluvě opět ani nemluvě. Následně byl Zikmund přijat za českého krále.

Paradoxně tedy byla po prohrané bitvě u Lipan, na rozdíl od II. světové války, kdy jsme byli na vítězné straně, situace taková, že Němci nemohli pomýšlet na návrat nebo prosazovat nějaké majetkové nároky. …A navíc v době, kdy se všichni hlásili ke křesťanství – na rozdíl ode dneška, kdy se hlásí ke všem náboženstvím, včetně všech sekt, a všech orientálních a duchovědných směrů nanejvýš 7 % obyvatel – nebyl církvi dáván žádný majetek.

Jinak ovšem byla Jihlavská kompaktáta, která Zikmund před svým přijetím za českého krále roku 1436 podepsal, jen velmi slabým odvarem čtyř pražských artikul. Požadavek právního státu ani tehdy neprošel. Proto byla v Čechách nazývána komprdáta.

Přesto se tehdy Čechům podařilo to, co se později stalo výsadou pouze Němců – vydělat na prohrané válce. Odchodem Němců se České země staly opět ryze slovanským územím. Čeština byla úředním písemným jazykem, i jazykem liturgickým. A nejen v Čechách. Čeština se stala hlavním literárním jazykem i na Slovensku, dokonce se tam uchytila i jako spisovný jazyk. V následující době se čeština stala nejrozšířenějším písemným jazykem západních Slovanů a poněkud tak nahradila dřívější staroslověnštinu. Nejen tím, že Češi obstáli v konfliktu s římskou ideologií, ale i díky novým majetkovým poměrům, se Čechy staly, hlavně za Jiřího z Poděbrad, skutečným středem Evropy, a ještě dlouho trvalo, než tento střed Evropy vstoupil na evropskou periferii.

Převzato z blogu autora

Přejít do diskuze k článku