Retro: Mat

25. května 2009

Mat

Zbůhdarma voláš do tmy, můj pane. Už je pozdě.
Bílý rytíř zasmušile projíždí polem.
Jeho kopí je ostré jako bolest uvnitř mého srdce.
Padá sníh a mráz se vkrádá do příbytků spravedlivých.
Okna se pokryla jinovátkou
a smrt se snesla na mé rty.

Viděl jsem těla v tratolištích krve,
a hlavy poražených králů naražené na kůlech.
Viděl jsem požáry a vyhořelé tváře starců.
Zoufalé oči matek, výkřiky jejich němých úst,
a lásku malých beznohých dětí,
co se o berličce klátí po žebrotě.

Viděl jsem peklo bohatých
a jejich bezesné noci na polštáři.
Orchideje bez vůně a bezduchá těla krasavic.
Vakuum duší naplněných nudou.
Jemnost na povrchu,
a odumřelou krutost predátorů v kleci.

Viděl jsem svět a nenašel jsem na něm, co by stálo za řeč.
Všechno dění – pouhá shoda náhod,
a život jako smrt,
dvě odvrácené strany stejné mince.

Všechno je ztraceno i co se neustále opakuje.
V čase se sčítá, odčítá a nakonec i anuluje.
Adventní večer padá na krajinu odsouzenou k bídě.
A svíčky ve skořápkách plují po řece.
Opilý Bůh nás neslyší.
Potácí se úhorem jako otrhaný vandrák.

A já se vzdávám! Padám tváří na zem.
Už není kam bych šel a co bych toužil poznat.
Na dně mojí duše skomírá láska
a já se modlím, abych se naučil
milovat.

Dominika Dery, © 2003

Přejít do diskuze k článku 13 komentářů