Retro: Minulý režim byl špatný, dnešní je mnohem horší

Reklama


5. 9. 2011

Když se mne moje máti zeptala těsně po převratu: „Honzo, a proč se dělá ten převrat, však lidé se mají dobře,“ tak jsem začal blekotat něco ve smyslu, že už nebude žádná cenzura a že budeme moci cestovat do západních států a vůbec kamkoliv do světa, což jsem tehdy prostomyslně považoval za úplně nejdůležitější věci. A když můj otec hned po převratu pronesl: „…a nadělajú chudoby,“ a paní Hoffová zase: „A bude jak dříve, žebráci, nezaměstnaní, milostpaničky a služky…,“ tak jsem si v duchu říkal, že jsou už přece jen staří a vzpomínají na První republiku, a vůbec mne nenapadlo, že by mohli mít pravdu. Vždyť přece dvakrát do stejné řeky nelze vstoupit (Hérakleitos z Efesu), vždyť vracet se o půl století nazpět, to bylo pro mne naprosto nepředstavitelné. Ale stalo se.

V prvních letech po převratu jsem byl přesvědčený, že se dá dohromady to nejlepší ze socialismu, například plná zaměstnanost, zlepšení pracovních podmínek, třeba i snížení pracovní doby na pět, šest hodin, jak to navrhoval kdysi Chruščov, vždyť technika nahrazující lidskou dřinu je neskutečně dokonalá, že lidé budou mít spousty volného času na kulturní činnosti, protože jedině z volného času mohlo vzniknout umění, filosofie, vynálezy, věda, ta tzv. nadstavba, a že nepřebereme žádné zhovadilosti kapitalismu jako např. prostituce, porno, krváky, žebračenky, bezdomovci, sebevraždy z bezvýchodných životních situací, zločinnost…

Zajisté se zavede soukromé podnikání, ale ne vláda monopolů, korporací a banksterů, že bude vláda práva a ne právní chaos a právo pouze pro několik vyvolených. Tož tak jsem si představoval, že bude vypadat popřevratový svět, věřil jsem, že se naplní ideály Pražského jara z roku 1968, vždyť tomu uskutečnění už nic nebránilo, žádné překážky nestály v cestě. A když začala kuponová privatizace, přesvědčoval jsem kolegy ve sborovně, že ti privatizéři musí nutně skončit v base. Ale když začal tehdejší ministerský předseda (či byl tehdy pouze ministrem financí?) dávat tyhle zloděje a velkotuneláře za vzor, zbystřil jsem pozornost.

Panebože, jak jsem mohl být tak naivní? Moji rodiče a paní Hoffová měli naprostou pravdu.

Musím se přiznat, že jsem naprostý ekonomický analfabet, ekonomii rozumím asi tak stejně jako kvantové fyzice, tedy vůbec nijak, nechápu, o co v ní jde, přesto celý tento článek bude vlastně o ekonomii. Kdysi dávno, když jsem se pokoušel číst knihu – Rudolf Hilferding, Finanční kapitál: studie o nejnovější fázi ve vývoji kapitalismu (z něm. orig. Das Finanzkapital přel. Vladislav Svěrák Praha: ČSAV, 1961) – jsem přišel k závěru, že tomu vůbec ani za mák nerozumím, a že tedy číst další knihy o ekonomii by pro mne nemělo smysl. Z Hilferdinga mne pobavila a utkvěla v paměti stránka, kde popisuje, že stačí mít pouze 15 % akcií v některé z akciových společností, abych se stal pánem podniku, který pak můžu naprosto ovládat a rozhodovat o všem, což mi připadalo docela neuvěřitelné, ale fakta uváděná Hilferdingem to dokladovala. Je moje velká chyba, že jsem tuto myšlenku nevyužil v době kuponové privatizace.

Dnes si občas kliknu na blogy proslulých ekonomických expertů Sedláčka, Kohouta, dokonce i Ševčíka, a žasnu, jak prázdné a bezobsažné věty lze chrlit, to Popelka Biliánová je lepší. Nebo že bych k chápání a porozumění těchto blábolů ještě nedorostl? Asi.

Zato jsem docela rád četl o latinskoamerické teologii osvobození, kde se také mluvilo o ekonomii, ale naprosto jasně a všem srozumitelně, že totiž nejdříve musíme dát lidem najíst, a teprve potom můžeme kázat Slovo Boží. To se ovšem velice hrubě nelíbilo papežské kurii a papežům, ani Wojtylovi to neznělo nějak libě, prosazovali jiný, opačný názor, že totiž nejprvnější a nejdůležitější je hlásat Slovo Boží, a teprve potom, pokud něco zbude, se dá lidem i najíst, a na to bohatě dostačuje charita! Jídlo počká, Slovo Boží je přednější. (Wojtyla prosadil totéž v Polsku – nejdříve demokracie a svoboda, jídlo až pak, na to je a dostačuje dobročinnost a sbírky pro chudé.) A kněží, kteří neuposlechnou, budou z církve vyobcováni. Je proto nějak nepochopitelné, proč Hugo Chavez po svém druhém zvolení prohlásil: „Ať žije království Ježíše Krista! Ať žije socialismus!“

Další překrásný „ekonomický“ zážitek mám z advokátní kanceláře v Hodoníně, kde jsem vyřizoval pozůstalost po rodičích, a kde v čekárně na čelní stěně bylo vyvedeno výrazně barevné heslo (ne, nebylo to heslo Se Sovětským svazem na věčné časy, ani Buduj vlast, posílíš mír), ale: „Od doby, kdy byly vynalezeny peníze, jsou slova díků zbytečná.“ Pěkná charakteristika naší doby, že?

S ekonomikou souvisí i „světonázor“ mého známého Mirka X. Ten při každé příležitosti nadává na komanče, jací to byli zločinci, a že měli hned po převratu viset na lucernách, a že veškeré dnešní nepravosti, neduhy, zlodějny, tunely apod. zase dělají oni převlečení komunisté, to jenom převlékli kabáty a zase škodí. Má v tom naprosto jasno – za vše špatné můžou komunisté. Má se přitom daleko hůře než za tzv. socialismu, je bez práce, žije z podpory, ale vinu za to přikládá nikoliv svobodnému demokratickému režimu, to kdepak! ale komunistům – ano, ještě i po dvaceti letech! Na pivo nechodí, v hospodě stojí dvacku, kupuje lahváče, jsou mnohem lacinější, za pouhých šest korun, na cigarety taky nemá, balí tabák (jak za Protektorátu), a příčinou toho všeho jsou převlečení komunisté a estébáci ve vládě. (Holt Cibulkovi se podařil husarský kousek – nefinancují ho náhodou některé pravicové fašizující strany?)

Musím uznat, že naše sdělovací prostředky pracující v žoldu bohatých podávají vynikající výkony, dokonale vymývají mozky, kam se hrabou komunističtí propagandisté, těm nikdo nevěřil, ale těm dnešním se věří na slovo. Umí chlapci a děvčata redaktorská! Je akorát otázkou morálky, zda je to tak dobře. Ale proč by si ohledně morálky dělali nějaké skrupule? Neslyšel jsem třeba ony disidenty v čele s Vaculíkem, že by se nějak kriticky vyjadřovali ke stavu lidských práv u nás, asi jsou s tím stavem naprosto spokojeni a vyhovuje jim. Tož to za takováhle lidská práva disidentovali? S morálkou si nedělají žádné problémy, stejně jako kdysi dávno, když Hermann Göring na otázku, zda nelituje svých činů, odpověděl: „Nelituji, proč bych měl litovat, těch dvanáct let stálo za to!“ Ti naši dnešní také nelitují, určitě později také řeknou, že těch dvacet let stálo za to. Inu, nejen morálka, ale i pud sebezáchovy je u nich silně zakrnělý.

Musím také předeslat, že mým oblíbeným filosofem-ekonomem je Karel Marx, rád si v jeho spisech čtu, protože některé jeho věty dokonale vystihují i dnešní situaci, třeba tato: „Člověk, který nemá ani minuty volného času, člověk, jehož celý život, kromě přestávek na spánek, jídlo apod. vyvolaných čistě fyzickými potřebami, je pohlcován prací na kapitalistu, takový člověk je níže tažného zvířete. Fyzicky zlomený a duševně otupělý, je pouhým strojem pro výrobu cizího bohatství.“ Neoliberálové takové lidi nazývají lůzou a lidmi druhé kategorie (a to nejen senátor Sobotka).

Nemíním se tady zabývat žabomyším sporem o pojmy komunismus a socialismus, to přenechávám kabinetním filosofům, ale ten reálný socialismus, co jsme tady měli celých čtyřicet let, a který byl prohlášen za zločinný, byl pro běžného pracujícího člověka mnohem vhodnější a výhodnější, než je dnešní svobodná demokracie. Jako doklad může posloužit i anketa provedená 2. 7. 2010 v Britských listech (Současné názory v ČR na režimy z doby před rokem 1989 a po něm. Pozoruhodná míra nespokojenosti s režimem. Jan Čulík), z níž vyplývá, že minulý režim byl špatný, a ten dnešní je ale mnohem, mnohem horší.

Také mne velice příjemně překvapil text ekonoma Františka Nevařila – Včera, dnes a možná zítra, dokončený v květnu tohoto roku (lze jej nalézt na http://nakladatelstvi.tode.cz/)

Ač je to kniha o ekonomii, četl jsem to jako napínavý román. Autor se v knize docela nelichotivě vyjadřuje o vládnutí komunistů v letech 48 – 89 a ukazuje přímo konkrétně na chyby a omyly (a zajisté uvádí i justiční tragédie), a jelikož uvádí strohá statistická data, nelze to nějak obkecávat, omlouvat či bagatelizovat. Z pravicových pozic kritika také není možná, neboť jediná eventualita by byla ona statistická data z veřejně přístupných zdrojů vyvrátit, prokázat, že jsou lživá, že jsou falšována, což by ale jaksi nešlo, že? Nařknout a obvinit statistický úřad ze lži, z vědomého falšování údajů, to by vyžadovalo značnou dávku odvahy k vlastnímu zesměšnění.

Autor na strohých datech detailně ukazuje, co a jaký majetek komunisté v roce 48 přebrali, tedy i to, co znárodnili a co „ukradli“, a jaký majetek předávali v roce 1990 nové vládnoucí demokratické vládě. Tedy přesná čísla o tom, s jakým majetkem začali, a s jakým majetkem po čtyřiceti letech skončili.

Stejným způsobem ukazuje, jak svobodní demokraté s volnou rukou trhu začali v roce 1990, co tedy bez jakéhokoliv násilí přebrali po komunistech, a jaké mají po dvaceti letech hospodaření výsledky.

V celé knize (a i v předcházejících) nenajdeme jediné ideologicky podbarvené hodnocení nadržující či zavrhující ten či onen režim, pouze suchá statistická data – a ta jsou výmluvnější než nějaké ideologické výkřiky ala zločinný režim – svobodný režim, diktatura – demokracie, totalita – svoboda apod.

Taky co může být ideologického například na statistických údajích, že v posledním dvacetiletí socialismu bylo spácháno x vražd, objasněno x %, a během dvacetiletí demokracie bylo spácháno x vražd a objasněno x %? Pro mne takto postavená data byla akorát šokujícím zjištěním o schopnosti či neschopnosti policie.

Pro jistotu ještě jeden příklad z mnohých: za posledních dvacet let vládnutí komunistů bylo postaveno x bytů v panelácích-králíkárnách a x bytů svépomocně či družstevně, a za dvacet let demokracie bylo postaveno x bytů soukromně (většinou v satelitních sídlištích pro majetné), a x bytů v už zmodernizovaných panelácích-králíkárnách. Tato suchá data jsou docela šokující, teda aspoň pro mne, pro volnou ruku trhu šokující určitě nebudou (vždyť lidi se mohou přece svobodně rozhodnout, zda chtějí či nechtějí stavět). Kniha má skoro 300 stránek, takže dalších srovnávání statistických údajů je tam nespočet.

Kniha naprosto jednoznačně boří postuláty neoliberálů o tom, že stát je mizerný hospodář, že volná ruka trhu nejlépe rozhoduje a že státní regulace je nežádoucí. Strohá fakta statistik ukazují, že tomu bylo naopak, že volná ruka trhu a nezasahování státu do ekonomiky má nesrovnatelně horší ekonomické výsledky (neschopnost neuvěřitelná, ba přímo devastující), než ono totalitní centrálně řízené hospodářství.

Samozřejmě že není možné se vrátit k zastaralému a dnes už naprosto nepoužitelnému státnímu direktivnímu plánování, ale nelze ani pokračovat v naprosto neregulovaném volném trhu (což by zanedlouho způsobilo totální kolaps), musí se holt najít nějaký přijatelný konsensus, něco mezi tím.

A to by měla sociální demokracie navrhovat – ale nedělá to. A komunisté mlčí, také nemají žádné návrhy, což většina obyvatel bere jakože se chtějí vrátit ke stejnému dřívějšímu modelu, což zajisté nejde a ani nepůjde.

Závěrem knihy pan Nevařil pokládá otázku:

„Je čas na kladení jiných naléhavých otázek, než jaké nám vnucuje soudobá propaganda. Skutečně selhal komunismus(?), nebo ne? Selhal jen ve srovnání s původními ideály nebo snad ve srovnání s kapitalismem? Vyčerpal své rozvojové možnosti nebo ne? Musíme počítat s tím, že v případě reálných společenských snah o nastolení sociální spravedlnosti dojde znovu k tvrdostem a možná i přehmatům jako v dobách začínajícího komunismu nebo ne? A má se s tím počítat nebo se tomu dá čelit?“

Přejít do diskuze k článku 13 komentářů