30. 12. 2011
Letos mezi Vánocemi a Novým rokem nastal mrtvý týden. Lidé si vzali dovolené a odjeli někam „na lepší“ – rozhodně mimo republiku. Pokud na to ovšem mají. Názory, že je to „zavšivená“ republika, se výrazně množí a mohutní. Zvláště ty upřímné. A hlavně pocházejí z oblasti zazobaných a vyšších příjmových skupin.
Veřejný sektor domovské destinace slouží partě tzv. „horních deseti tisíc“ pouze k rabování, těžbě, využívání a tvorbě zisku nebo příjmu. Jsou vysmátí. Jsou přece chytří a ostatní jsou obyčejní pitomci, kteří se nezmůžou na to, co oni. Vše mimo jejich ego je přece pouze mrtvým prostředím, materiálem a výživným substrát pro záhrobní život.
Pracuji v mnohapatrové budově, která je plná firem. Celý týden je zde mrtvo. Chodby jsou prázdné. WC nejsou obsazené. Odpadkové koše nejsou plné. Nikde ani živáčka. Před vchodem se neválí vajgl ani žvýkačka. Pouze náš podnik maká, neboť je před krachem. Jako celý stát, Evropa, Amerika a vlastně celý svět.
Trvá to již týden a nic se nestalo. Vesele fungujeme dál. Trpíme krizí, nadbytkem, umělým nedostatkem a potměšile zinscenovanými dluhy a závazky. Celý umořený svět si potřebuje odpočinout. Je již dlouho zapřažený. Práskání bičem nepomáhá. Chuť na vidinu cukru umořený dobytek již dávno přešla. Únava klíží víčka. Všeho je dost, přebytek, příliš, plné zuby, až po krk.
Mrtvý týden světa je jistě delší, než mrtvý týden v roce. Vyhlásit dva roky prázdnin by nebylo špatné. Snědli bychom kazící se zásoby potravin. Spotřebovali kvanta nadbytečného a zbytečného zboží. Uklidili bychom. Vyspali se. Zhubli. Ozdravěli. Přišli ke zdravému rozumu. Uklidnili bychom se…
Není však toho, kdo by vyhlásil moratorium. Možná by se ukázalo, že není co a komu splácet. Tak nezbývá než čekat, že to ještě chvíli vydrží. Možná rok, možná než umřeme. Nebo až to spadne. Samo, či z vyšší moci, kterou neuznáváme, ale ve kterou doufáme. No, prostě je mrtvo nad mrtvo a nic než mrtvo… (už to dávno spadlo)
