10. 11. 2010
Giuseppe di Lampedusa ve svém historickém románu Levhart píše, že věci se musejí změnit, aby zůstaly stejné. Přesně to se stalo 2. listopadu v amerických volbách do Kongresu.
Vývoz pracovních míst do zahraničí, který ve velkém měřítku nastal současně se zhroucením Sovětského svazu, sloučil demokraty a republikány do jedné strany se dvěma názvy. Zhroucení Sovětského svazu změnilo postoje socialistické Indie a komunistické Číny, a otevřelo tyto země s ohromnou zásobárnou pracovních sil západnímu kapitálu.
Před tím, než to proběhlo, obě dvě strany navzdory své podobnosti zastupovaly různé zájmy a navzájem se kontrolovaly. Demokraté zastupovali zájmy práce a byli zaměřeni na provozování sítě sociálního zabezpečení. Sociální pojištění, Medicare, Medicaid, potravinové lístky, pojištění proti nezaměstnanosti, příspěvky na bydlení, vzdělávání a občanská práva, to byly demokratické problémy. Demokraté usilovali o plnou zaměstnanost, a jistá míra inflace pro ně byla akceptovatelná právě v zájmu vyšší zaměstnanosti.
Republikáni zastupovali podnikatele. Zaměřovali se na omezování moci vlády ve všech jejich veřejných projevech – od sociálních výdajů až po regulaci. Republikánská hospodářská politika spočívala v odporu proti deficitům federálního rozpočtu.
Tyto rozdíly vedly k jisté politické soutěži.
Dnes je financování obou velkých amerických stran závislé na penězích z Wall Streetu, vojensko-bezpečnostního komplexu, AIPAC, ropného průmyslu, zemědělsko-potravinářského komplexu, farmaceutických firem a pojišťoven. Kampaně se již nezabývají debatou o problémech. Je to soutěž v tom, kdo na druhého naháže více špíny.
Rozhněvaní voliči vyjadřují svoji nenávist ke kandidátům, jak jsme to viděli v těchto volbách. Kandidáti Tea Party porazili republikánské kandidáty v primárkách a tito noví Republikáni potom porazili Demokraty ve volbách do Kongresu.
Kvalita politiky se však nezmění. Vezmeme-li to čistě početně, Republikáni budou mít větší sklon rychleji rozebrat sociální záchranné sítě než Demokraté, a budou také více inklinovat k okleštění zbytku občanských svobod. Mocní soukromí oligarchové budou však i nadále předepisovat návrhy zákonů, které poté Kongres schválí a president podepíše. Noví členové Kongresu rychle zjistí, že k dosažení opětovného zvolení se musejí sklonit před vůlí oligarchů.
Toto vše může znít drsně a pesimisticky. Ale podívejte se na konkrétní příklad. George W. Bush ve své presidentské kampani kritizoval zahraniční dobrodružství prezidenta Clintona a slavnostně se zavázal, že Amerika omezí svoji roli světového policajta. Jakmile byl však dosazen do svého úřadu, Bush vykonával neokonservativní politiku světového hegemonie Spojených států prostřednictvím vojenských zásahů, okupací, nastolováním loutkových vlád a fianančním vměšováním do voleb v cizích zemích.
Obama slíbil změnu. Sliboval, že zavře vězení Guantanamo a přivede vojenské jednotky domů. Místo toho znovu odstartoval válku v Afghánistánu a spustil novou válku v Pákistánu a Jemenu, a přitom pokračuje v Bushově politice výhružek Iránu a obkopování Ruska vojenskými základnami.
Američané bez práce, bez příjmů, domovů a vyhlídek, plni beznaděje nad budoucími kariérami svých dětí, jsou rozhněvaní. Ale politický systém jim žádným způsobem nenabízí provedení změny. Mohou měnit zvolené služebníky oligarchů, ale nemohou změnit jejich politiku.
Americká situace je zoufalá. Po ztrátě výrobních míst přišla v důsledku vysokorychlostního internetu i ztráta odborných servisních prací, jako například softwarového inženýrství, které bylo žebříčkem ke kariéře pro americké absolventy univerzit. Střední třída nemá žádné vyhlídky. Americký trh práce i rozdělení příjmů napodobuje země třetího světa, s příjmy a bohatstvím soustředěným v několika málo rukou nahoře a většinou ostatních obyvatel zaměstnanou v domácích pomocných službách. V posledních letech bylo čisté vytváření nových pracovních míst soustředěno na nízko placená zaměstnání, jako jsou například servírky a barmani, ošetřovatelky v domácí péči a pokladní v samoobsluhách. Obyvatelstvo a nově příchozí pracovní síly rostou mnohem rychleji, než pracovní příležitosti.
Změnit tento stav vyžaduje více pochopení, než můžeme najít mezi tvůrci politiky, i hlubší krizi. Možná by se to dalo provést pomocí zdanění, které by podpořilo americké firmy, aby na domácím trhu vyráběly to zboží a ty služby, které se prodávají na amerických trzích. Takové změně se však budou bránit globální korporace a Wall Street.
Ztráta daňových příjmů ze ztráty pracovních míst, bankovní pobídky, stimulační balíčky i války způsobily čtyřnásobný skok v rozpočtovém schodku USA. Schodek je nyní příliš velký na to, aby mohl být ufinancován obchodními přebytky Číny, Japonska a OPECU. V důsledku toho Federální rezervní banka nakupuje státní obligace a jiné dluhy. Pokračováním těchto nákupů ohrožuje hodnotu dolaru a jeho roli jako rezervní měny. Pokud by se zjistilo, že tuto roli opravdu ztrácí, útěk od dolaru by zničil zbytky amerických důchodů i schopnost americké vlády financovat svůj provoz.
Zatím ale destruktivní polika pokračuje. Neexistuje regulace finančního odvětví, protože oni sami to nedovolí. Nákladově nepřijatelné války pokračují, protože slouží ziskům vojensko-bezpečnostního komplexu a povyšují vojenské důstojníky do vyšších hodností s vyššími výsluhami a důchody. Někteří vládní činitelé by rádi poslali americké vojáky do Pakistánu a Jemenu. Válka s Iránem je stále na stole. A Čína je démonizována jako příčina amerických hospodářských potíží.
Ti, kteří vynášejí na veřejnost vládní tajemství a kritici jsou potlačováni. Voják, který předá tisku důkazy o vojenských zločinech, je zatčen. Kongresmani volají po jeho popravě. Zakladatel Wikileaks se skrývá a neokonzervativci píší články, které volají po jeho odstranění pomocí vražedného komanda CIA. Médiím, která zveřejňují úniky, je údajně vyhrožováno šéfem Pentagonu Robertem Gatesem. Podle Antiwar.com z 29. července Gates „tvrdil, že nevylučuje, že se zaměří na zakladatele Wikileaks Juliana Assange nebo některá z těch nesčetných médií, která zveřejňují úniky.“
Kontrola oligarchů proniká do médií. Clintonova administrativa povolila, aby se malý počet ohromných společností soustředil v několika rukou. Nikoliv novináři, ale šéfové reklamních oddělení řídí nová americká média, přitom hodnota těchto obřích korporací závisí na vládních vysílacích licencích. Zájmy médií jsou nyní spojené s činností vlády a oligarchů.
Na vrcholu všech ostatních okolností, které činí americké volby naprosto bezvýznamnými, je fakt, že voliči ani nemohou dostat správně informace z médií o současných problémech, kterým oni a tato země čelí.
Jak bude pravděpodobně pokračovat zhoršování ekonomické situace, hněv bude narůstat. Ale oligarchové nasměrují hněv od sebe směrem k bezbranným segmentům domácího obyvatelstva a k „zahraničním nepřátelům“.
Převzato z Counter Punch
Překlad: Clair
