Retro: Novoroční projev prezidenta očima věčného kverulanta

1. 1. 2011

Vážení a milí spoluobčané,

dovolte mi pozdravit Vás v tento slavnostní den a popřát Vám štěstí, radost, elán a zdraví do roku 2011. Lze očekávat, že rok příští bude rokem klidnějším a v jistém smyslu i nadějnějším než roky minulé, a že se to pozitivně projeví i v našich osobních životech.

Z čeho pramení Vaše očekávání, pane prezidente? Jak se pozitivně v našich osobních životech projeví zvýšení daní, zdražení energie, zvyšování nájemného v bytech, snížení platů státních zaměstnanců, osekání práv zaměstnanců, rostoucí nezaměstnanost, snižování podpor v nezaměstnanosti, omezování porodného, rodičovských příspěvků, sociálních příplatků a příspěvků na péči či snížení důchodů pro většinu důchodců?

V uplynulém roce jsme měli troje volby, v nadcházejících dvanácti měsících snad volit nepůjdeme. Nebudou tedy předvolební kampaně a různé nevraživosti z nich pramenící. Jistou změnu loňský rok přinesl. Do parlamentu se dostaly dříve neznámé politické strany a jak na centrální úroveň, tak do vedení obcí a měst přišly nové osobnosti. Dejme jim příležitost, aby ukázaly, co umějí.

Ano, pane prezidente, dejme klid na práci lidem, kteří už od prvních okamžiků po svém nástupu do funkcí dokazují, že krást a tunelovat umějí opravdu skvěle, a nechme je, ať si v klidu ze státní kasy doplní vyplundrované stranické pokladny.

Rok 2011 – stejně jako ten právě skončený – bude zřejmě rokem ekonomického růstu, ale důsledky nedávné hospodářské krize budou i nadále citelné.

Nemůže tomu být jinak. Žili jsme bez rezerv a na dluh. V letech 2004–2007 jsme nevyužili příznivé situace k tomu, abychom zahájili potřebné změny. Rok 2009 a velkou část roku 2010 jsme propásli čekáním na vládu, která by se do nich pustila. Teď přišly nepříjemné rozpočtové škrty, které však – samy o sobě – nezaručují, že se v budoucnu k podobným opatřením nebudeme muset vracet. Neměli bychom se sice – a už vůbec ne v dnešní den – strašit, ale musíme vědět, že reformy jsou nezbytné. Jedině s jejich pomocí se dá zajistit, abychom se ani my, ale ani naše děti či vnuci nedostali do takových problémů, jakým dnes čelí některé země našeho kontinentu.

Vsadím dolar proti bobu, pane prezidente, že rok 2011 nebude rokem ekonomického růstu. A pokud by i náhodou k nějakému růstu došlo, bude to růst, z nějž se bude radovat jen menšina „vyvolených“. Pro většinu totiž, jak již bylo výše ukázáno, bude v tomto roce pouze „výše do žlabu“.

A když Vás tak poslouchám, jak se oháníte nezbytností reforem, tak se obávám, že rok 2011 bude také rokem, kdy česká ekonomická a politická galérka pod Vaším vedením (tedy pokud jim v tom nespokojení občané nezabrání) dokončí velkolepou loupež na tomto národu. Ještě tu máme jakž takž fungující zdravotnictví a školství, ještě tu máme státní České lesy, polostátní ČEZ a několik dalších státních aktiv, které se již tak dobře osvědčenými metodami mohou dostat do zahraničních rukou. A politickým krytím budou „zdravotní a důchodová reforma“ v režii úplně stejných lidí, kterým ani tak nejde o peníze, jichž si mohou natisknout, kolik chtějí, ale o reálný majetek, o výrobní prostředky, půdu a lesy, protože vědí, že jenom globální vlastníci těchto skutečných hodnot budou v ne tak vzdálené budoucnosti opravdu vládnout.

A ještě poznámka k té, u našich politiků tak profláknuté, frázi o dětech a vnucích. Ano, problémům, kterými nás strašíte, děti a vnuci Václava Klause skutečně čelit nebudou muset. My, naše děti a vnuci už jsme v nich až po uši, a to i kvůli Vám a Vašim vládním přátelům, kterým projevujete tak dojemnou podporu.

Svět se rychle proměňuje. Buď se k tomu přidáme, nebo si toho ještě chvíli nebudeme všímat, ale pak pocítíme důsledky probíhajících změn s daleko větší intenzitou než dosud. Nedávná krize, o které se mluví jako o celosvětové, byla spíše krizí euro-americkou. Zvláště Evropa zaostává a bude-li to pokračovat, brzy se dostane do problémů ještě větších – a my s ní.

Ač to tak mnozí necítili, v první dekádě tohoto století jsme si – spolu s celou Evropou a Amerikou – žili nad poměry. Žili jsme na dluh, který nikdo nesplácel. V roce 2000 byla naše míra domácího zadlužení vůči HDP 13 %, příští rok to bude procent 40. Po nastupující „ozdravovací“ kůře proto nesmí nastat žádné lehkomyslné rozdávání veřejných peněz.

Máte pravdu, svět se rychle proměňuje. Nedávná krize, která ještě ani zdaleka neskončila, však nevznikla proto, že bychom si žili nad poměry my, občané tohoto státu. Vznikla celosvětovým uplatněním těch principů, které jste Vy vždy reprezentoval, vznikla tím, že do ekonomické a politické praxe byly jako hlavní principy uvedeny sobectví, bezohlednost, neúcta k zákonům, lež a přetvářka. Vznikla jako důsledek korupce, vlády velkých firem, nesmyslných intervencí a válek. Pokud se toto neodstraní, žádné škrty, žádná úsporná opatření, ani žádné „reformy“ nás nezachrání.

V první den nového roku chci podpořit současnou vládu, která se ze své předvánoční krize – doufejme – poučila. Potřebujeme vládu stabilní a funkční. Vládu, kterou bude držet pohromadě zájem země jako celku a která nebude ohrožována jakkoli legitimními, přesto však příliš úzkými stranickými zájmy. Provede-li vláda reformy odvážně, rychle a racionálně a dokáže-li je občanům srozumitelně vysvětlit, jsem přesvědčen, že je česká veřejnost, která je společenstvím převážně rozumných lidí, pochopí a podpoří. Očekávám to i od opozice, i když vím, že to vyžaduje pocit spoluúčasti, nikoli pouhé přetlačování se a trumfování se bonmoty před televizními kamerami. Nepopulární opatření, která vláda dělá, stejně jako reformy, které připravuje, by musela provést každá vláda, která by byla na jejím místě.

Vy, i lidé, kteří sedí v současné vládě, jste nikdy nemysleli na zájem země jako celku, ale pouze na své úzké skupinové a osobní zájmy. Společně jste udělali z původně kladně vnímaného slova reforma jedno z nejnenáviděnějších slov. Reforma není zhoršení stavu s tím, že pokud jej nezhoršíme teď, bude později ještě hůře. Pod pojmem reforma bylo v našem civilizačním okruhu po celá staletí myšleno opatření, které se dělá pro nápravu nevyhovujícího stavu, pro lepší život občanů.

Pokud nás chcete, pane prezidente, společně s vládou zreformovat na současnou životní a společenskou úroveň Indie nebo Číny, znamená to, že chcete významným způsobem zhoršit naši životní úroveň a omezit naše politická a sociální práva. Znamená to také, že chcete zvrátit všechno, co v Evropě i u nás dokázaly generace skutečných společenských reformátorů 19. a 20. století. Taková „nepopulární opatření“ rozumná vláda nedělá a rozumní lidé nechápou a nepodporují.

Vím, že je těžké přesvědčovat veřejnost o nutnosti přijmout rozpočtové škrty, když například stát ve stejné chvíli – kvůli minulé, tak zvaně „zelené“ politice podpory solární energie – připravil zdražení elektřiny, při kterém se budou peníze miliónů lidí přesouvat do státem garantovaných zisků donedávna zcela neznámých a jenom za tímto účelem vytvořených firem. Snad jsme se z tohoto případu dostatečně poučili. Nešlo a nejde o žádné velké ideje, ani o záchranu údajně ohrožené planety, ale jen a jedině o byznys. Vyvarujme se opakování podobných chyb.

Vláda podporu a důvěru potřebuje. Nemyslím tu důvěru, o které se před 10 dny hlasovalo v Poslanecké sněmovně, ale důvěru občanů. Veřejnost je právem pohoršena případy, kdy veřejní činitelé zneužívají svých funkcí k osobnímu prospěchu. Věřím, že vláda k těmto věcem nebude lhostejná či nedůsledná.

Se solární energií máte bohužel pravdu, pane prezidente. Těžko však bude o potřebách rozpočtových škrtů občany také přesvědčovat někdo, kdo všechny Vámi kritizované programy jako prezident republiky podepsal. Někdo, kdo má sám máslo na hlavě z doby, kdy musel odstoupit z funkce premiéra kvůli černým stranickým fondům. Někdo, kdo otevřeně obdivoval a hájil ty nejhorší tuneláře a podvodníky. Někdo, kdo ani prstem nehnul proti nelegálním obchodům s LTO, jichž je fotovoltaika „důstojným“ nástupcem.

Žádný stát nemůže svým občanům zajistit blahobyt, i když to leckdy slibuje či na dluh provádí. O to důležitější je uvnitř společnosti vytvářet pevné a solidární vztahy. Často zdůrazňovaný význam péče a starosti rodičů o děti, má i svou druhou stranu – starost dětí o rodiče. Teprve tím dostane skutečný smysl pojem „mezigenerační solidarita“, který mnoha lidem připadal prázdný a překonaný. Je velmi aktuální. A týká se nás, nikoli státu.

Tady se, pane prezidente, hluboce mýlíte. Rozumně a poctivě spravovaný stát může občanům blahobyt zajistit, což nám ukazují země, jejichž vlády cíleně nerozbíjejí společenskou strukturu a skutečnou společenskou solidaritu rozvíjejí a podporují. A je skutečně komické, že o starosti dětí o rodiče mluví člověk, který současně zaštíťuje a hájí vládní koalici, která se k moci dostala mimo jiné i předvolebním vyvoláním něčeho, co nápadně připomínalo „mezigenerační válku“.

Občanskou solidaritu vnímejme v co nejširších souvislostech. A držme při sobě. Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet „za lepším“ do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu.

Vidím, pane prezidente, že jste oprášil známý Dykův verš „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš“. Chybí mi jen přesnější popis toho, jaká opatření Vy osobně, ministr zdravotnictví i vláda navrhnete, abyste tomuto „nepřijatelnému vydírání“ zabránili. Jsou tady totiž ještě lidé, kteří si pamatují, jak podobně nesmiřitelná slova plynula z úst normalizačních představitelů, jakým způsobem a proti komu byl tento citát používán, a jaké následky tato slova měla pro ty, kteří republiku opustili, chtěli opustit, či pouze měli příbuzné v zahraničí.

Pokud nežijeme jen katastrofickými titulky médií, víme, že rok 2010 přinesl mnoho pěkného. Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru. Po celé naší zemi se potkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat.

Ano, rok 2010 jistě přinesl občanům také mnoho pěkného. Bohužel, od politiků, včetně Vás, takřka nic pěkného nepřišlo. Pouze prošustrované miliardy, korupční skandály, nenávistná volební kampaň, porušené předvolební sliby a tajné dohody, jichž jste Vy hlavním garantem. Potkáváte se jistě se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, protože od skutečných lidí práce, kteří se dostávají do čím dál těžší existenční situace, a kteří by Vám rádi do očí řekli, co si o Vás i o vládě myslí, jste, jak se zdá, zcela odtržen.

Právě to mne vede k naději, že by rok 2011 mohl být rokem dobrým a úspěšným. Nebojme se ho. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás. Nikdo takový není. Jsme na to jen a jedině my sami. A zdaří se nám to, budeme-li jednat ve vzájemné pospolitosti.

Ano, pane prezidente. Rok 2011 by mohl být rokem dobrým a úspěšným. Podmínkou však je, že se my všichni ve vzájemné pospolitosti postaráme o to, aby v této zemi skončilo tunelování a krádeže, a aby byli ze svých funkcí odvoláni a spravedlivě potřestáni ti, kteří je provádějí, i ti, kteří nad nimi drží ochrannou ruku.